Zklamání z vládních stran? aneb Tenká červená linie

Premiér Andrej Babiš a ministr zahraničí Petr Macinka. Zdroj: Profimedia
Václav Musílek
Václav Musílek Spolupracovník redakce

Po volbách do Poslanecké sněmovny se mohlo zdát, že český volič s historickou pamětí z totality ve své většině chápe, kam nás tlačí novodobý evropskounijní politický mainstream. Stopka, kterou vystavil stranám účastným ve Fialově probruselsky orientované vládě, byla rázná a neoddiskutovatelná. Stačilo však pár měsíců nepřesvědčivého vládnutí a vše vypadá jinak.

Nepopulární volby

Senátní a obecní volby nepatří u tzv. velkých politických stran k nejoblíbenějším. Jejich vliv na dění v Poslanecké sněmovně není velký a denní život v klíčovém zákonodárném orgánu státu běží celkem nerušeně dál, ať už tyto volby dopadnou jakkoli. Současná „nebruselská“ vládní koalice má před sebou ještě téměř tři roky vládnutí, pokud tedy neztratí pud sebezáchovy. Vzhledem k tomu, jaké se nabízejí jiné varianty vládnutí, je poměrně nerealistické nějaké vládní zemětřesení očekávat.

K výsledkům senátních a komunálních voleb mohou tedy vládní strany přistoupit dvěma způsoby. Buď je hodit za hlavu a soustředit se na výkon ministerských funkcí s pocitem, že do voleb do Poslanecké sněmovny je daleko a za tři roky si na právě proběhlé klání nikdo ani nevzpomene. A také, že se jim podaří naplnit alespoň nemalou část programových priorit kabinetu, za což je občané nejlépe odmění možností pokračovat ve vládním angažmá, pokud jde o ANO. Přičemž SPD a Motoristé by se především rádi udrželi na mapě parlamentních politických subjektů.

Rozpaky z vládnutí

Jako racionálnější se však jeví spíše vážná analýza jak výsledků voleb, tak zejména trendů, které z nich lze vysledovat. Dominantním pocitem, který se neodbytně vkrádá do mysli, je pochybnost o důvěře stranám, které ve volbách prezentovaly oddanost myšlenkám národní suverenity a posilování české státnosti vůči tlaku unijních institucí. Lidé, kteří dali v roce 2025 hlas nynějším vládním stranám, jsou přirozeně netrpěliví a očekávají rychlé naplnění slibů, které jim politici ANO, SPD a Motoristů dali. Hlavně těch, u nichž mají pocit, že není důvod je odkládat.

Trochu překvapivě je nejvíce nespokojenosti slyšet s odklady změn ve financování veřejnoprávních institucí České televize a Českého rozhlasu a snad ještě hůře se voliči vládní koalice smiřují s postojem kabinetu k válce na Ukrajině. Samozřejmě, že ze strany důchodců se premiérovi Babišovi připomíná závazek vrátit na původní úroveň valorizaci důchodů. Tady by asi většina rozumných chápala jistou zdrženlivost kvůli enormnímu schodku státního rozpočtu, ovšem nikoli vedle povinného šermování desítkami miliard na zbrojení.

Jde o politiku

Ani určitá část voličů vládních stran nepovažuje senátní a obecní volby za tak zásadní, aby odložili pochybnosti a šli v plném počtu podpořit jimi preferované politické subjekty v přesvědčení, že jde o hodně. Na síle pak nabývají lokální uskupení a také Starostové, kteří vystavěli svou politickou image na většinou předstíraném pocitu příslušnosti k městům a vískám, s nimiž většinou nemají vůbec nic společného. Komunální i senátní volby se tak stávají jejich rejdištěm.

Důvodem je všeobecně akceptovaný názor, že zejména ve volbách v obcích přece nejde o politiku, ale o místní komunikace, školky, parčíky, hřišťátka či komunitní centra. Problém velkých politických stran je to, že se samy nechaly bez odporu dotlačit k podobné rétorice, která nahrává oněm „Prahám sobě“ či „Lhotám za něco“, které exprezident Klaus označil za aktivistická sdružení popírající smysl voleb. Svou negativní roli sehrává i to, že aktivistickou rétoriku převzala i média, která v předvolebních debatách rezignovala na zásadní politická témata a tlačila politiky do nicneříkajících technikálií.

Vládní ztráty

V tomto pro vládní strany nepříliš vlídném a dost složitém prostředí si ANO udrželo dominantní pozici, byť nikoli bez ztráty kytiček. Za propadák označil Andrej Babiš výsledek ANO v Praze s tím, že se „nad tím budeme muset zamyslet“. Ve srovnání se svými koaličními partnery však nemusí vyvěšovat bílé vlajky a pokoušet se znovu seřadit rozprášené stranické šiky. Nicméně ohlašované cíle nebyly naplněny tam, kde ANO nejvíce tlačí bota, a to je Senát. Překlopit horní komoru parlamentu na vládní stranu se nepodařilo.

Z těžkých ran se po volbách vzpamatovává Okamurova SPD, která přišla o většinu pozic, které získala před čtyřmi lety. Stejně jako pro ANO byla fiaskem Praha, ale i Brno a další velká města. Pravdu má místopředseda Fiala, který uznal, že SPD nedokázala svá hlavní celostátní témata dostatečně přenést do komunálních voleb. Otázkou je, zda se o to důsledně snažila a také zda vedení hnutí dalo svým komunálním lídrům dostatečný či vůbec nějaký prostor pro jejich prezentaci. A možná by také neškodilo, kdyby straničtí šéfové do kampaně investovali o něco víc stranických peněz, aby kandidáti SPD nepůsobili v kontaktní kampani poněkud samizdatově.

Motoristé sobě šli do těžkého boje tentokrát nevybaveni podporou fanklubu Filipa Turka a ukázalo se, že to aspoň zatím moc nejde. S výjimkou Ostravy, kde zafungovalo charisma Matěje Gregora ve spojení se zkušeností Liany Janáčkové, byly výsledky Motoristů poměrně tristní. Ano, je to nová strana, budovaná z ničeho, bez početně silných regionálních organizací. Volby do obecních zastupitelstev by měly být pro stranu impulzem k intenzivní práci na posílení vnitřní struktury, což je při mizivé ochotě lidí vstupovat do politických stran úkol nadmíru obtížný.

Rakušan na vlně

Za vítěze voleb lze nepochybně označit Rakušanův STAN, který se vyhřívá v přízni nových českých miliardářů, kteří dotlačili na Hrad svůj marketingový produkt Petra Pavla. Následně si vyhlédli právě amorfní a progresivní ideologií prolezlý STAN, který nejvíce vyhovuje jejich politickým a byznysovým zájmům. Pomohli mu přikrýt obrovský problém s kauzou Dozimetr a dodat marketingovou sílu, jak popisuje Thomas Paukner v zářijovém čísle měsíčníku TO. Rakušan interpretuje výsledek – a nemůže jinak – jako výzvu vůči ANO.

Určitě silněji než jemu přisuzovanou pozici lídra opozice. Pomineme-li poněkud tragikomickou úlohu Petra Pavla v minulých dnech, nabízí se komparace s Martinem Kupkou. ODS pod jeho vedením vyklidila pozice ve většině velkých měst a sebevědomě kráčí ve stopách svého bývalého úhlavního rivala ČSSD. Nejen v průzkumech voličských preferencí, ale i ve volebních výsledcích v komunálních a senátních volbách se ODS dívá na Starosty stále více z pozice slabšího.

Celý článek čtěte v měsíčníku TO 10/2026.

Upoutávka
Přečtete si v tištěném nebo elektronickém vydání měsíčníku TO
přečíst
Tohledej.czTohledej.cz

Zprávy a společná diskuze na vašem webu.

Otevřít Tohledej.cz

Líbí se vám článek?

Spolupracovník redakce

Můj košík Close (×)

Váš košík je prázdný
Prozkoumat e-shop
Deník TO členství
Pořiďte si členství a získejte řadu skvělých výhod!
Zde se můžete zaregistrovat >