Čínský zákon o etnické jednotě děsí lidskoprávní aktivisty. Nemělo by se jím ale nakonec inspirovat Německo?

Ilustrace: Deník TO
Adam Čaloud
Adam Čaloud Redaktor

Čína chce zákonem posílit jednotnou národní identitu a začlenit etnické menšiny do společného kulturního rámce. Zatímco lidskoprávní organizace varují před asimilací Ujgurů či Tibeťanů, Německo řeší opačný problém: jak udržet společnost pohromadě, když část jejích obyvatel odmítá přijmout společná pravidla.

Čínský parlament v březnu letošního roku schválil zákon o podpoře etnické jednoty a pokroku. Dokument, který vstoupil v platnost 1. července, má podle Pekingu posílit společnou identitu obyvatel země, podpořit používání standardní čínštiny a prohloubit soužití mezi 56 oficiálně uznávanými etnickými skupinami. Čínské vedení tak chce legislativně upevnit představu jednotného čínského národa, jehož příslušníci mají sdílet společnou historii, kulturu a loajalitu ke státu.

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o zcela legitimní snahu každé vlády. Stát přece potřebuje určitou míru společenské soudržnosti, společný jazyk a respekt k institucím. Jenže v čínském podání má tato snaha zásadní háček. Podle kritiků se pod heslem jednoty skrývá další krok k potlačování svébytnosti etnických menšin, zejména Ujgurů, Tibeťanů a Mongolů.

Evropský parlament ve své rezoluci z 30. dubna 2026 zákon odsoudil kvůli riziku nucené asimilace a omezování kulturních, náboženských a jazykových svobod menšin. Obavy se týkají zejména postavení mandarínštiny ve vzdělávání a veřejném životě, ale také široce formulovaných ustanovení, která mohou umožňovat postihování projevů označených za narušování etnické jednoty.

Čínský režim přitom oficiálně tvrdí, že právo studovat a používat menšinové jazyky zůstává zachováno. Rozhodující však není jen to, co zákon deklaruje, nýbrž také to, jak bude uplatňován v prostředí, kde stát dlouhodobě prosazuje centralizovanou představu národní identity. Čína zkrátka nechce pouze zajistit, aby všichni obyvatelé dodržovali stejné zákony. Chce také výrazně ovlivňovat, jak mají chápat vlastní identitu. A právě v tom spočívá zásadní rozdíl mezi integrací a asimilací.

Když je společná identita údajně přežitkem

Přenést čínský model do evropského prostředí by samozřejmě bylo absurdní. Německo není autoritářský stát a jeho ústava chrání svobodu vyznání, kulturní projevy i rovnost před zákonem. Nikdo by neměl být nucen vzdát se svého jazyka, náboženství nebo rodinných tradic jen proto, že se narodil v jiné části světa.

Znamená to ale, že německý stát nemá právo požadovat, aby přistěhovalci respektovali společenské a právní základy země, do které přišli? Právě zde začíná debata, kterou část evropských zastánců multikulturalismu dlouhodobě vede s pozoruhodnou neochotou připustit nepříjemné otázky.

Multikulturní společnost může být za určitých okolností obohacující. Samotná kulturní rozmanitost však automaticky nezaručuje harmonické soužití. Rozdílné náboženské, kulturní a společenské představy mohou vedle sebe existovat, ale pouze za předpokladu, že jejich nositelé respektují společná pravidla. Jinak se z plurality stává soupeření o to, čí pravidla budou platit.

Představa, že všechny kultury se bez problémů přizpůsobí společnému občanskému prostoru, je stejně naivní jako představa, že lze společenské konflikty vyřešit pouhým odmítáním je pojmenovat. Pokud se někde objeví náboženský extremismus, násilí, zastrašování nebo pokusy prosazovat pravidla odporující právnímu řádu, nepomůže problém přejmenovat na nedorozumění způsobené kulturní odlišností.

Německo přitom není odkázáno pouze na jednotlivé mediální případy. Podle policejní kriminalistické statistiky za rok 2025 tvořili cizinci 42,9 procenta podezřelých z násilné kriminality. To ukazuje, že otázku kriminality a integrace nelze jednoduše odbýt jako výmysl politických odpůrců migrace.

Zastánci bezvýhradného multikulturalismu by se měli vyrovnat především s jednou nepříjemnou skutečností: rovnost před zákonem znamená také rovnost v odpovědnosti za jeho porušování. Kulturní původ, náboženské přesvědčení ani zkušenost s diskriminací nemohou představovat univerzální omluvenku pro násilí nebo nerespektování práv ostatních.

Paralelní společnosti nejsou projevem rozmanitosti

Německý problém se zásadně liší od čínského. Peking se snaží podřídit historické etnické menšiny jednotné státní identitě, zatímco Berlín řeší, jak začlenit obyvatele s různým migračním a kulturním původem do společného občanského prostoru. Nejde tedy o dvě totožné situace, nýbrž o dva odlišné problémy společenské soudržnosti.

V německé debatě se opakovaně objevují otázky paralelních společností, náboženského extremismu, odmítání integrace a postavení žen či náboženských menšin uvnitř některých uzavřených komunit. Ne každý přistěhovalec se s takovými postoji ztotožňuje. Mnozí se naopak do německé společnosti úspěšně začlenili, pracují, podnikají a vychovávají děti, které se považují za její přirozenou součást.

Problém nastává tam, kde se kulturní odlišnost mění v nárok na výjimku ze společných pravidel. Svoboda vyznání neznamená právo vnucovat náboženské normy ostatním. Kulturní tradice nemůže ospravedlnit násilí, nucené sňatky nebo omezování základních práv. A právo na zachování vlastní identity rozhodně nezahrnuje právo vytvářet vlastní právní řád, který by nahrazoval zákony demokratického státu.

Nejde přitom jen o abstraktní obavy. Německá vláda například používá pojem klanové kriminality pro případy, kdy neformální organizace založené na příbuzenských vazbách a silné skupinové identitě usnadňují páchání trestné činnosti nebo komplikují její vyšetřování. Spolková vláda ve své odpovědi na parlamentní interpelaci z dubna 2026 připomněla, že součástí tohoto jevu může být i stavění vlastních norem a hodnot nad německý právní řád.

Takové případy nelze zaměňovat za běžný život přistěhovaleckých komunit. Právě proto je ale nutné je pojmenovávat a řešit. Pokud se stát zdráhá zasahovat kvůli obavám z nařčení z diskriminace, neposkytuje tím ochranu menšinám. Naopak může ponechávat bez ochrany i ty jejich členy, kteří se sami stávají oběťmi násilí, zastrašování nebo vynucování náboženských a společenských pravidel.

Zastánci bezvýhradného multikulturního přístupu by měli vysvětlit, kde přesně podle nich končí tolerance a začíná rezignace na společenskou odpovědnost. Pokud má být každá kritika určité kulturní praxe automaticky považována za projev (čehochcete)fobie, pak se z tolerance stává jednostranný požadavek, aby většinová společnost tolerovala i to, co je v rozporu s jejími vlastními právními a ústavními základy.

Potřebuje Německo vlastní zákon o společenské jednotě?

A právě zde se nabízí provokativní otázka: Nemohlo by si Německo z čínského zákona přece jen něco vzít, byť ve zcela jiné a demokratické podobě?

Nešlo by o přebírání čínské politiky vůči Ujgurům nebo Tibeťanům. Takový postup by byl v přímém rozporu s principy, na kterých stojí německý ústavní pořádek. Šlo by o převzetí samotné myšlenky, že společenská soudržnost není samozřejmostí a že stát má právo aktivně podporovat společnou občanskou identitu.

Německo by mohlo mnohem důsledněji vyžadovat znalost německého jazyka, znalost ústavního pořádku, respekt k rovnosti mužů a žen, odmítnutí náboženského extremismu a respektování zákonů bez ohledu na původ pachatele. Nejde přitom o požadavky, které by německý stát vůbec neznal. Německý zákon o pobytu cizinců již dnes upravuje integrační kurzy zaměřené na jazyk, právní systém, kulturu a historii země a v určitých případech ukládá povinnost se jich účastnit.

Otázkou je spíše důslednost jejich uplatňování a schopnost státu vyžadovat skutečné výsledky. Znalost jazyka a ústavních principů by neměla být vnímána jako administrativní překážka, kterou je třeba překonat při vyřizování pobytového oprávnění či občanství. Měla by být chápána jako základní předpoklad plnohodnotného zapojení do společnosti.

Společná identita by přitom nemusela znamenat společný původ, náboženství ani kulturní tradice. Německým občanem může být člověk tureckého, syrského, polského či afrického původu. Podstatné je, zda respektuje „evropský“ právní řád a považuje Německo za svůj politický domov.

Takový přístup by nebyl čínskou asimilací, ale důslednější občanskou integrací. A především by nemusel být namířen proti menšinám. Naopak by chránil také ty přistěhovalce, kteří chtějí žít ve společnosti založené na svobodě jednotlivce, rovnosti před zákonem a ochraně základních práv.

Upoutávka
Přečtete si v tištěném nebo elektronickém vydání měsíčníku TO
Přečíst
Tohledej.czTohledej.cz

Zprávy a společná diskuze na vašem webu.

Otevřít Tohledej.cz

Líbí se vám článek?

Redaktor

Můj košík Close (×)

Váš košík je prázdný
Prozkoumat e-shop
Deník TO členství
Pořiďte si členství a získejte řadu skvělých výhod!
Zde se můžete zaregistrovat >