Britská zahraniční politika zvláště v poslední době neskrývá silný protiruský akcent. Velmi kvalifikovaně to doložil (21. 5. 2024 CNN Prima News) Daniel Kaiser.
Přímí účastníci rusko-ukrajinských jednání v Istanbulu v dubnu 2022 (Oleksandr Čalyj, Davyd Arachamija, Oleksij Arestovyč) se vyjádřili, že dohoda byla před podepsáním (při návratu na to připili, takže šlo asi o něco víc než o polotovar, jak se snaží situaci rozmělnit a zatemnit někteří aktivisté). Kaiser dále citoval Jurije Podolyjaka, že tato jednání ustala po návštěvě Borise Johnsona v Kyjevě, který Ukrajince vybídl k pokračování v boji. Dodejme, že v zástupném boji, perfidně maskovaném takovými flignami, jako je ta poslední.
Nový britský premiér Andy Burnham údajně předal Ukrajincům plány na výrobu raket Storm Shadow, a když Ukrajinci budou střílet na Rusko raketami Storm Shadow, budou Britové tvrdit, že to byly rakety vyrobené na Ukrajině, přestože to nebude technicky ani časově možné, jen aby se vyhnuli tomu, že budou přistiženi jako účastník války. Dovolím si k tomuto velmi širokému a historicky velmi hlubokému tématu přičinit několik poznámek.
Velká hra
Evropská politika byla odedávna polarizována zejména Francií na straně jedné a Velkou Británií na straně druhé. Například počátkem devatenáctého století bylo zhoršení rusko-britských vztahů doprovázeno zlepšením vztahů Ruska s napoleonskou Francií. V roce 1801 vznikl tajný plán na společné rusko-francouzské tažení do Brity ovládané Indie.
Za vlády Alexandra I. (od roku 1801) byl v Rusku podporován rozvoj národního průmyslu, mimo jiné též protekcionistickými opatřeními, která omezila dovoz z Velké Británie.
V letech 1807–1812 probíhala rusko-anglická válka, ukončená Napoleonovou invazí do Ruska, které pak vytvořilo s Velkou Británií spojenectví proti Napoleonovi.
1821–1829 Rusko a Velká Británie bojovaly na stejné straně během řecké války za nezávislost.
1853–1856 Británie a Rusko bojovaly zase proti sobě během krymské války. Tehdy se vyjádřil lord Palmerston, že je třeba odříznout Rusko od Černého moře a odepřít mu tak přístup do východního Středomoří (Jeff Sachs ve svém projevu v EP 18. 7. 2026 s odvoláním na knihu „Hubris“ Jonathana Haslama upozornil, že tuto ideu oživil v roce 1994 Bill Clinton americkým projektem, v němž Ukrajina, Gruzie, Rumunsko, Bulharsko a Turecko by měly neutralizovat Rusko jako zemi „suchozemskou“).
1840–1900 Rusko a Británie soupeřily během takzvané Velké hry ve Střední Asii. Rusko motivovalo svou expanzi na jih snahou zastavit ozbrojené nájezdy na svá území a usnadnit si přístup ke středoasijskému zboží, zejména k bavlně. Britové vysvětlovali konfrontaci s Ruskem jako boj proti „moci pozemních mocností“ (Heartland), která podle jejich pojetí geopoliticky představuje hrozbu pro jakoukoli námořní mocnost.
Zhruba od roku 1900 Británie a Rusko ovládaly Persii. Tu rozdělila dohoda dvou bratranců proti třetímu na severní (ruskou, car Mikuláš II.) a jižní (britskou, král Jiří V.) sféru vlivu. Mezi nimi byl neutrální pás, obě strany se zavázaly, že se nebudou snažit získat koncese v oblasti strany druhé; to všechno bylo učiněno bez vědomí Peršanů. Motivem byla obrana před sílícími ambicemi císařského Německa (císař Vilém II. Pruský). Šlo zejména o plán výstavby „bagdádské dráhy“ z Berlína přes Istanbul, Musul s dalším pokračováním do Basry.
Výstavba začala roku 1903, území okolo plánované železnice tehdy ovládala Osmanská říše, která byla německým spojencem. Stavba vyvolala velkou nespokojenost v Anglii a Rusku. Rusové v roce 1911 podepsali smlouvu, podle níž nebudou klást stavbě překážky, pokud Německo uzná ruské zájmy v Persii. Potřeba Němců zajistit si úsek dráhy do Bagdádu procházející územím Srbska byla jednou z hlavních příčin války.
V roce 1907 byla podepsána anglo-ruská dohoda, která se stala základem vojensko-politického bloku známého jako Entente. Obě země byly spojenci v první světové válce proti centrálním mocnostem.
V roce 1910 koupil Henri Deterding (Shell) uralsko-kaspická ropná ložiska.
V roce 1913 bylo britské impérium po Německu druhým největším obchodním partnerem Ruska. Velikost britského předrevolučního akciového kapitálu v Rusku byla odhadována na 226 milionů rublů (německé investice činily údajně 378 milionů rublů).
Anglo-francouzská dohoda (23. prosince 1917) znamenala začátek příprav na intervenci do Ruska. Bezprostřední záminkou byl brestlitevský mír, který hrozil posílením Německa a Rakousko-Uherska. Země Dohody se proto rozhodly zahájit intervenci pod záminkou vytvoření protiněmecké fronty a záchrany Ruska před drancováním Němci a Rakušany. Dohoda se stala známou jako „Úmluva mezi Francií a Anglií o aktivitách v jižním Rusku“. Francouzská sféra vlivu zahrnovala Ukrajinu, Besarábii a Krym. Británie si vyhradila právo přednostního vlivu v „kozáckých a kavkazských oblastech“, Arménii, Kurdistánu.
V roce 1918 britské a americké jednotky ve spojení s „bílými“ přímo intervenovaly v Rusku a v červnu obsadily Archangelsk a Murmansk. V Británii vzešla nová vlna rusofobie kvůli ruskému odporu proti volnému obchodu a podpoře odborů a antikolonialistických hnutí.
Jde jen o ropu a nerosty…
Anglo-perská dohoda (1919) dala Británii téměř statut protektora, nebyla ratifikována madžlisem (íránským parlamentem). Rok nato (1920) íránský premiér prohlásil, že se necítí být touto smlouvou vázán. V roce 1921 se ujal vlády Rezá Chán (později znám jako Šáh Pahlaví), anglo-perskou dohodu zrušil, podepsal dohodu s RSFSR (SSSR vznikl až 1922); RSFSR se podle článku 13 vzdala všech koncesí v severní části Íránu, které získal car, s podmínkou, že nic z toho nebude postoupeno jednotlivcům nebo společnostem třetí moci, či třetí moci samotné; podle článku 6 měla RSFSR „právo poslat vojenské oddíly na perské území a provést nutná vojenská opatření pro vlastní obranu, kdyby byly podnikány pokusy proměnit perské území v základnu pro vojenské operace proti Rusku“.
Celý článek čtěte v aktuálním vydání měsíčníku TO 9/2026.
