Debata o potřebě či nepotřebě nějakých kroků vedoucích k reformě České televize a Českého rozhlasu je celá dlouhá desetiletí kontaminována sporem o to, jak tato média v danou chvíli straní či nestraní vybraným názorovým a zájmovým skupinám ve společnosti. Namísto hlubšího zamyšlení o samotném systému uspořádání celého sektoru rozhlasového a televizního vysílání je tak tato debata vždy, znovu a znovu překrývána kritikou či obhajobou aktuálního vedení, vybraných pořadů, či dokonce konkrétních figur zrovna působících před kamerou nebo mikrofonem.
Následující řádky nabízejí odlišný přístup. Není důvod se na oblast vysílání dívat jinak než na jakýkoli jiný společensky významný fenomén. A postoj jednotlivých hodnotitelů současného uspořádání mediálního světa by tedy neměl vycházet ze sympatií či antipatií ke konkrétním jménům, a dokonce ani z jakkoli měřeného či jakkoli měřitelného posuzování kvality, profesionality, objektivity či nestrannosti té či jiné redakce. Musí vycházet z obecných principů vztahu mezi státem a jednotlivcem, vztahu mezi soukromým a veřejným. Přístupy k těmto základním kategoriím se pochopitelně liší podle politického ledví každého posuzovatele, ale jen z těchto nejobecnějších zásad může vycházet nikoli účelová a konjunkturální koncepce mediální legislativy, ale koncepce taková, která má jasné ukotvení v univerzálních společenských zásadách.
Boj o poplatky
Nejprve spíše anekdotická předehra. Máte koncesi na vlastnění a provozování rozhlasového a televizního přijímače? Nemáte, pochopitelně. K vlastnění a provozování rádia nebo televize přece žádnou koncesi nepotřebujete. Takže nemusíte ani platit nějaký koncesionářský poplatek, o němž slyšíme mluvit každou chvíli. Platit musíte dle zákona rozhlasové a televizní poplatky, což nemá s žádnou koncesí nic společného. Tento poplatek je speciální povinně asignovanou daní, z jejíhož výnosu je hrazen provoz Českého rozhlasu a České televize. To jen tak úvodem.
Dálničnímu poplatku taky nikdo neříká koncesionářský, protože k vlastnění auta rovněž koncesi nepotřebujete. Téma, které (zatím trochu bázlivě a rozpačitě) nastolila současná vláda, tedy případné zrušení těchto poplatků a jejich nahrazení příslušnou rozpočtovou kapitolou, se přímo nedotýká zásadní meritorní podstaty smyslu a účelu obou těchto médií, ale mohlo by být dobrou příležitostí k tomu, abychom tuto debatu posunuli k zásadnějším obecnějším tezím. Ale mnozí se byť jen opatrné nakousnutí této debaty ukrutně bojí. Ještě o žádném návrhu nebylo ani stopy a už tu byly demonstrace, výzvy, apely, varování.
Před čím? Před debatou. Hlavně aby se o dosavadním statu quo vůbec nezačalo mluvit. Znát je to třeba z hysterického usnesení Senátu, kde se opravdu někdy koncem zimy vážně psalo, že v čase informační války, kterou proti nám vede Rusko, je ČRo a ČT „pilířem informační bezpečnosti“, a implikuje se, že kdyby tato média byla financována z rozpočtu – stejně jako dosud třeba bezpečnostní a další podobné složky jako justice, armáda, policie, soudy nebo BIS –, pilířem bezpečnosti už by nebyla. Nikdo v tu dobu ještě zdaleka neviděl žádný konkrétní projekt, ale Senát už statečně bil na poplach, protože už jen sama debata o financování ČRo a ČT by nás asi mohla poranit. A nejen Senát. Plašil ostatně kdekdo. A vypjaté plašení a burcování trvá.
Po světě chodí takový zvláštní živočich. Říká se mu „mediální odborník“. Vyskytuje se v houfech zejména na místech, kde nalézá dostatek obživy: na univerzitách, ve společenskovědních ústavech, v neziskovkách, prostě všude tam, kde teče nektar veřejných peněz. Už celé generace jedinci tohoto druhu od sebe navzájem opisují skripta, publikace i články a hlavně terminologii. Asi dvacet let nás obohacovali především termínem „veřejnoprávní média“. Pak konečně někteří z nich pochopili, že veřejnoprávní je i třeba obecní úřad, pracák nebo ministerstvo a že základním termínem pro soukromé právo je „smlouva“, zatímco pro veřejné právo je to „instituce“. Tak se zadumali a zplodili termín „média veřejné služby“. No, veřejné služby různého typu nabízejí i veřejné toalety, městská hromadná doprava, městské firmy pro odvoz odpadků a čištění ulic, ba dokonce bufety a cukrárny. Tohle žonglování divnými neuchopitelnými obraty má jediný smysl: vsugerovat veřejnosti, že Česká televize a Český rozhlas nejsou institucemi státními, ale jaksi institucemi sui generis.
Co je státní, nelze zestátnit
Přitom jako dítě může zvolat, že král je nahý, i tady může malé dítě pár jednoduchými dotazy zjistit, jak se věci mají. Stát přijme zákon, kterým se zřizuje nějaká instituce. A ona pak není státní? Stát této instituci přidělí majetek, budovy, vybavení. A ona pak není státní? Stát jí zákonem přidělí kmitočty a technické prostředky pro šíření signálu, a ona pak není státní? Stát jí zákonem uloží plnění úkolů a povinností, a ona pak není státní? Stát zřídí orgán, který má kontrolovat, jak tyto úkoly jím zřízená instituce dodržuje, a ona pak není státní? Stát jí zákonem přidělí veřejné peníze z kapes poplatníků a těmto poplatníkům zákonem uloží povinnost na provoz této instituce přispívat, a ona pak není státní?
Jistý malinký mandát něco na toto téma říci možná mám. V roce 1991 jsme s kolegou poslancem Michalem Sedláčkem v podzemním počítačovém pracovišti ve Sněmovní ulici (poslanci žádné kanceláře ani vybavení tehdy ještě neměli) spolu napsali návrh zákona, kterým byly o pár měsíců později Česká televize a Český rozhlas právně zřízeny. Jistěže v mnoha parametrech se dnešní podoba oněch zřizovacích zákonů od tehdejší předlohy liší, ale základ vznikl právě tehdy. Hlavním důvodem oné naší iniciativy bylo umožnit vznik standardních nestátních soukromých rozhlasových a televizních stanic a ukončit v této oblasti státní monopol, což by bez jasného vymezení působnosti státu v této oblasti nešlo.
Někteří jedinci popsaného druhu „mediální odborník“ tvrdí, že státem zřízené instituce nejsou státní, protože jsou přece financovány z výnosu poplatků. A dálnice jsou tedy čí, když jejich uživatelé platí dálniční poplatky? A státní, krajské a obecní kulturní instituce jsou čí, když jedním ze zdrojů jejich financování jsou výnosy ze vstupného? A už zmiňovaný komunální provozovatel hromadné dopravy je čí, když cestující individuálně přispívají na jeho provoz? Tím se přece nic nemění na faktu, kdo tyto instituce zřizuje a také přímo či nepřímo řídí.
Plašení kolem toho, že případným zrušením rozhlasových a televizních poplatků dojde k zestátnění ČRo a ČT, je poněkud pomatené. Nelze zestátnit, co státní odjakživa je. A způsob, jak se na provoz státní instituce vybírají peníze od daňových poplatníků, ten je jen technikálií. V každém případě vždy poplatník platí povinně a vynutitelně pod hrozbou sankce. Jako daně. A má to uloženo od státu.
Falešná modla nezávislosti
Velký pokřik kolem zatím velmi rozpačitých a nekonkrétních úvah týkajících se změny financování státních médií je nesen především argumentem, že financováním zvláštní kapitolou státního rozpočtu bude omezena dosavadní nezávislost těchto médií. Nejdřív si natvrdo řekněme, že tato média nezávislá být nesmějí. Naopak, jsou a musejí být plně závislá na tom, kdo je pověřil úkoly, které jsou uvedeny ve zřizovacím zákoně a dalších normách, a kdo je za plnění těchto úkolů platí. Je to veřejnost prostřednictví své jediné legitimní reprezentace: prostřednictvím parlamentu.
Životopis novinářů a rozhlasových a televizních pracovníků obecně bývá velmi pestrý, jejich fluktuace veliká. Čím se stane, že při přechodu ze soukromého média na Vinohradskou ulici či na Kavčí hory začnou žurnalisté najednou mrkat a šišlat tak nějak veřejnoprávně? To už nejsou závislí na svých názorech, životní historii, svém okolí, na společenském klimatu? To jako že si najednou na novém působišti mohou dělat, co se jim zlíbí, zatímco na předchozím pracovišti museli uspokojovat divácký zájem (který je jediným zdrojem příjmů takových médií) a přispívat ke sledovanosti? Ne, oni se nezmění nijak. Ale mají na novém pracovišti plnit jiný úkol, jiné zadání. Úkol, který těmto médiím svěřil stát. Měli by. Nezávislost je v této souvislosti buď dutou frází, nebo dokonce spíše lží, která má zakrýt pustý voluntarismus a skryté vlivy, skrytou závislost. Ne, nezávislost není ohrožena, protože nemá vůbec existovat. Tato média mají být politicky nestranná, vyvážená a pluralitní, ale určitě ne nezávislá. Přestaňme chodit kolem téhle falešné modly po špičkách.
Dobrá, někdo to upřesní a namísto „nezávislosti“ začne používat pojem „odolnost“. Odolnost vůči konjunkturálním mocenským vlivům. To už je lepší. Takovou odolnost ostatně potřebují ke svému fungování i jiné speciální státní instituce. Proto takové instituce často nespadají přímo pod vládu či pod nějaké ministerstvo. To proto, aby přiměřený vliv na jejich úkolování a kontrolu měla jak vládní, tak i opoziční část aktuální politické reprezentace. Proto jsou i Česká televize a Český rozhlas dokonce i „odpolštářovány“ od exekutivy volenými radami, které sice odvozují svůj mandát od parlamentu, ale disponují určitou nárazníkovou institucionální ochranou právě vůči konjunkturálním výkyvům moci. Financování z rozpočtu, či z poplatků? Jak ale s touto odolností souvisí způsob financování?
Živočich zvaný „mediální odborník“ vám na to řekne, že s kapitolou rozpočtu se hýbe snadněji a voluntarističtěji či konjunkturálněji než s poplatky danými zákonem. Vážně? Jedním z motivů zavedení a hájení poplatků kdysi bylo, aby jakákoli vládní většina na tato média neplýtvala veřejnými penězi v touze objednat si mediální podporu v boji proti opozici. Nebo aby je vláda nekorumpovala a nekupovala si od nich přízeň ryze politicky odhlasovaným navýšením příslušné rozpočtové kapitoly. Což by prý u poplatků nešlo.
Že nešlo? Vážně? Minulá vláda slibovala, že nezvedne poplatky. A pak těsně před volbami protlačila narychlo jejich zvýšení na sílu proti vůli celé opozice. Na hlasování bylo křiklavě patrné, kdo z účastníků politické soutěže považuje státní média za svého spojence a kdo se naopak cítí být spíše terčem jejich jednostranné palby. A ještě máme v živé paměti, jak za tento dáreček v předvolební kampani dosluhující vládní koalici ČRo a ČT děkovaly svou snahou být na té správné straně. Ostatně tato zaujatost přetrvává.
V našem kontextu je ale podstatnější, že zákon o poplatcích lze měnit stejně snadno jako rozpočtovou kapitolu, ba dokonce zákon změníte kdykoli v průběhu roku, zatímco kapitolu jen při projednávání státního rozpočtu každý rok na podzim. Poplatky tedy nezajišťují o nic vyšší odolnost vůči mocenským výkyvům než financování z rozpočtu. Hysterie kolem zatím pořád ještě hodně váhavě, potichu a nekonkrétně avizovaného zrušení poplatků a převedení financování obou médií na státní rozpočet může mít jediný trochu racionální (a neobhajitelný) důvod. Uzurpátoři Kavčích hor a Vinohradské mají obavu, že by se každoročně v rámci debat o rozpočtových kapitolách znovu a znovu otevírala dosud tabuizovaná debata: jak účelně a jak efektivně jsou v ČT a ČRo vynakládány peníze poplatníků a zda jsou za ně pořizovány produkty odpovídající společenskému zadání, které mají tyto instituce plnit.
A snad jen ještě jedna poznámka k poplatkům. Poplatky jsou vlastně určitou rovnou daní svého druhu. Nebo obdobou daně z hlavy. Poplatek platí stejně vysoký lidé chudí i bohatí, stejnou částku vdovec bydlící v panelákové garsonce s třicet let starou televizí, stejnou milionářský herec nebo sportovec žijící ve své vile s plazmou přes celou stěnu. Někdo to může považovat za plus ve prospěch poplatků. Ale všichni, kdo přemýšlejí o dilematu poplatky versus rozpočet, by si měli uvědomit i tento rozměr, protože daně do rozpočtu platíme na rozdíl od poplatků progresivně v závislosti na příjmu. Mimochodem právě v tomto duchu lze chápat vládní úvahy o zproštění některých skupin obyvatel od povinnosti poplatek platit.
Než přejdeme k jádru problému, je třeba se zmínit o jednom okrajovém nápadu, který ale poslední dobou probleskuje víc než dřív. Ať si tato dnes státní média prý platí jen ti, kdo je chtějí dobrovolně podpořit. (Jestli některého čtenáře irituje obrat „státní média“, ať si klidně místo něj dosadí třeba obrat „média obecného blaha“. Vše ostatní bude platit stejně.) No, beze všeho, takových placených kanálů je už dnes k dispozici víc než v Benátkách či v Amsterodamu. Jenže pokud tím někdo myslí, že na tento systém převede současná státní média, pak je nutno zvolat zásadní námitku: Proč má jedna vyvolená skupina diváků a posluchačů dostat k dispozici ohromný miliardový majetek, budovaný po desetiletí, se vším nákladným vybavením plus celé sady kmitočtů? Proč dávat vymezené skupině obyvatel do rukou pro začátek takovou drahou hračku, pořízenou z peněz všech poplatníků? A zásadně ji tak zvýhodnit oproti konkurenci, proti ostatním skupinám lidí? Ať si svůj placený kanál založí, kdo chce, ale hezky od nuly na zelené louce.
Rozumím těmto návrhům. Minimálně od televizní krize v roce 2000 se zaměstnanci České televize chovají podle hesla „půda patří krtkům, protože na ní pracují“. A tak je jasné, že tu a tam raší všelijaké nápady, jak tuhle vadu v systému řešit. Převést ČT a ČRo bez dalšího na placené kanály takovým řešením ale není. Ne že by takové kroky v dohledné době hrozily (ona stejně nejspíš nakonec hora porodí myš a změní se toho mnohem méně, než se někdo těší a než někdo plaší), ale podobná úvaha už nyní kontaminuje myšlení a odklání ho od vymezení problému.
Co je těmi veřejnými statky v éteru?
Nelze však začínat zprostředka. Proto se musíme vrátit k té otázce nejzákladnější: existují v oblasti rozhlasového a televizního vysílání nějaké specifické a nezpochybnitelné veřejné statky? Lze u takových prokázat jasné pozitivní externality přesahující běžný vztah prodejce-zákazník? Existuje v tomto resortu prokazatelné riziko negativních externalit, kterým je nutno zamezit? Zamezit speciálněji než jen obecnými pravidly pro podnikání v audiovizuálním oboru? Jde o veřejné statky natolik nutné a specifické, že péče o ně není zaručitelná pestrostí trhu a konkurenčním prostředím, jako tomu je v naprosté většině ostatních oborů lidské činnosti? Dobrá. Připusťme to. Hledejme je, vymezme je, definujme je, kvantifikujme je. Klidně se u toho i přeme, ale neodbývejme tuto debatu mávnutím ruky.
Spadá sem vysílání důležitých a naléhavých varování, poplachů či instrukcí, například při teroristických hrozbách, přírodních pohromách, haváriích nebo epidemiích? Možná. Jde o okamžité a nezkreslené zprostředkování informací o důležitých hlasováních, nových pravidlech a rozhodnutích vládních orgánů veřejnosti? Možná také. Jde o výrobu a vysílání naučných a vzdělávacích programů pro děti a pro školy? Možná. Dokumentů o přírodě, historii a technice? Možná. Pořadů pro zdravotně postižené? Možná. Pořadů pro různé specifické menšinové skupiny diváků a posluchačů (náboženské, etnické, sociální, kulturní)? Možná. A kolik? Jakých? Za kolik? Mohli bychom najít ještě další podobné příklady? Možná.
Důkazní břemeno leží na tom, kdo chce cizí peníze
Jenže pro ty, kteří tvrdí, že jde v podobných případech o veřejný statek právě takového charakteru a v natolik nenahraditelných a nepostradatelných formátech, ale zbývá vyřešit jeden podstatný úkol. Na nich totiž leží důkazní břemeno v šetření, zda všechny tyto cíle a funkce nejsou již saturovány běžně fungující přirozenou konkurencí soukromých mediálních subjektů. Podobné charakteristiky přece najdeme i u mnoha fungujících komerčních specializovaných kanálů. A kupříkladu na knižním nebo časopiseckém trhu nikoho ani nenapadne, že by stát měl saturovat případné díry v nabídce nějakou vlastní aktivitou, provozovanou úředně zřízeným subjektem, povinně financovaným všemi čtenáři, ať už čtou cokoli. Stejně pochybným a také nyní často používaným argumentem je, že médium žijící z reklam nemůže objektivně referovat o zadavatelích inzerce. Ale takových médií nezávislých na inzerci existují přece stovky. Jsou to právě ony všemožné placené kanály nebo třeba i reklam zbavené varianty mnoha běžných médií, kde si za neobtěžování inzeráty a reklamami mnoho uživatelů rádo připlatí.
Tak kde jsou ony nezpochybnitelné a přesvědčivé důkazy o existenci strukturovaného nenahraditelného veřejného zájmu v oblasti vysílání? Ty nám mediální aktivisté stále dluží. A proč leží důkazní břemeno na nich? Protože oni si vynucují veřejnou účast, především tu finanční v podobě nároku na peníze poplatníků.
Daně a poplatky – ať už v jakékoli podobě – přece nikdo neplatí dobrovolně. Jejich hrazení stát poplatníkům ukládá zákonem a dalšími předpisy a dodržování těchto povinností si vynucuje hrozbou sankcí, hrozbou použití státní násilné moci, dokonce včetně možnosti uvržení do vězení. Veřejné peníze neleží jen tak po ruce a nečekají na nějaké báječné nápady, jak je utratit. Veřejné peníze je třeba nejdřív vlastně násilně lidem odebrat z kapes.
Ano, na tomto násilí je postavena sama existence jakéhokoli státu a známe několik klasických ojedinělých případů, kdy bychom užití mocenských silových metod sami schvalovali a podporovali. Jenže jsou to případy zcela precizně vymezených veřejných zájmů, které doloženě nelze uspokojit žádným jiným způsobem. Kdyby to totiž možné bylo, bylo by nemorálním a nepřijatelným projevem zvůle, pokud by stát sahal po mocenských silových metodách i tehdy, kdy to není nutné, kdy neplatí, že nesporně není k dispozici jiná možnost. Proto důkazní břemeno leží na podporovatelích teze, že v oblasti rozhlasového a televizního vysílání existují nezpochybnitelné veřejné statky, že lze u takových mimo vši pochybnost prokázat jasné pozitivní externality a že v oblasti vysílání existuje nesporné riziko externalit negativních, kterým je nutno zamezit.
A proč ne státní zakázka?
Připusťme ale, že obhájci ingerence státu do rozhlasového a televizního vysílání a garance státní moci za produkování, poskytování či zpřístupnění vymezených obsahů široké veřejnosti své důkazní břemeno unesou a všechny nás přesvědčí, že v oblasti elektronických médií existují nenahraditelné a nezbytné veřejné statky, které musí nějakým způsobem zajišťovat stát.
I kdyby tomu tak bylo, ještě zdaleka to neznamená, že musejí existovat specializované státem zřízené obří instituce, které by tuto službu poskytovaly. Je přece nepochybné, že například v oblasti infrastruktury existují veřejné statky a že péče o výstavbu, rozvoj a provoz dopravní sítě je vynucena nezbytností zajistit pozitivní externality plynoucí z užívání těchto sítí. Přesto tu ale nemáme žádné státní firmy, které by stavěly dálnice, železnice či mosty. Stát jednoduše vypíše soutěž o veřejnou zakázku na přesně definovaný úsek silnice, stanoví jeho parametry a zakázku přidělí tomu, kdo nabídne nejlepší cenu, kvalitu a rychlost výstavby. Uchazeči si nohy zlámou, aby předložili co nejlepší a nejlevnější nabídku. A to jistě platí ve všech oborech, tedy i v oboru výroby a vysílání rozhlasových a televizních pořadů.
Proč stejnou cestou nejdou ti, kdo tvrdí, že bez těch a těch rozhlasových či televizních pořadů se naše společnost neobejde? Proč neprosadí, aby si je stát objednal u jakýchkoli existujících provozovatelů vysílání? Proč? Přece kvůli tomu, že by pak museli přesně definovat zadání takové zakázky. Obsah, objem, cenu. A to se jim nechce. To dosud nemusejí. A o to přesně tady celou dobu jde.
Chtějí přece cosi úplně jiného. Zřizovat obří provozovatele vysílání, vybavit je vším potřebným, zajistit průběžné financování z kapes poplatníků a nechat pak tyto instituce, aby své zadání plnily tak nějak dle svého uvážení, dle uvážení svého managementu a svých zaměstnanců. Prý svobodně a nezávisle. A s kontrolou se svázanýma rukama. Svázanýma právě frázemi o jakési ochraně nezávislosti.
A v tomto duchu také na Vinohradské třídě a na Kavčích horách konají: plní nejasně vymezené zadání víceméně dle svého uvážení. Kontrola nejen efektivity vynaložených veřejných prostředků, ale hlavně míry, do které je plněno společenské zadání definované v zákonech, je dnes reálně nemožná. A nikomu to nevadí.
A co takhle zrušit?
Pokud máte pocit, že v těchto řádcích pořád dokola čtete o nutnosti vymezit objem a strukturu veřejných statků v oblasti vysílání, o které je nutno pečovat za pomoci státní moci a za veřejné peníze, a nic nečtete o tom, kde a jak by takové zadání mělo být formulováno, pak máte pravdu. Ano, zřizovací zákony, které ustavují Český rozhlas a Českou televizi, nemohou extendovat až do podoby nějakého doslovného manuálu, co přesně vše mají vysílat a co už nemají – i když zásadní zpřesnění smyslu a poslání obou institucí by si tyhle normy zasloužily.
Jsou ale i jiné metody, jak a kde formulovat společenské zadání. Lze uložit programové zásady, stanovit měřitelné parametry v kodexech, dokonce existují i obdobné podzákonné normy. Pokud případní autoři těchto mantinelů a limitů narazí na potíže s explikováním svého pověření pro tyto instituce, vracíme se obloukem k obecným nástrojům formulace veřejného zadání. Prostřednictvím zakázky. A tedy ke zrušení obou těchto institucí, k prodeji jejich majetku a k vysoutěžení používaných sad kmitočtů v licenčních řízeních.
Ano, je složitě představitelné, že zřídíme nějaký Státní podnik výstavby dopravní sítě, zajistíme mu stálý zdroj financování a ve zřizovacím zákonu formulujeme ustanovení, že tento podnik má prostě pečovat o infrastrukturu ve veřejném zájmu. Nezávisle. Jak by to asi fungovalo? No, asi přesně tak, jak dnes funguje Česká televize a Český rozhlas.
Není ale nutné ultimativně prosazovat jeden jediný principiální model. Pokrokem bude už to, když si nezakážeme žádnou představitelnou variantu péče o veřejné statky v oblasti vysílání. A vážně o těchto variantách budeme debatovat. Kdyby nás to mělo posunout jen kousek směrem k vyjasnění a explikaci toho, co po institucích typu ČRo a ČT vůbec chceme, není to málo. Zatím spíše tak nějak implicitně připouštíme pouze „mírný pokrok v mezích zákona“.
Kouzelné slovo „relevantnost“
Představte si, že pošlete někoho pro nějakou zdravou svačinu a dáte mu stovku. On přinese lososový sendvič v ceně dvě stovky, protože ten je přece zdravý a dobrý. A tak tenhle váš kurýr natáhne ruku pro další stovku. Nepochopil, že cena byla součástí zadání. Stejně tak to dělají Česká televize a Český rozhlas. Vysílají ohromné množství pořadů, ba dokonce celých programů, které si u nich nikdo neobjednal. A pak se zapojí do boje o dodatečné zvýšení poplatků, aby tyhle „vícepráce“ měly z čeho zaplatit. Protože jim to dosavadní systém umožňuje. Systém, jehož základy jsou stále zcela mimo diskusi. Mlčky tak přijímáme, že za veřejné peníze jsou produkovány a vysílány pořady, které nesnesou námitky, že si veřejné peníze nezasluhují.
Obhájci toho, že obě instituce zaplavují mediální trh ryze komerčními obsahy a nekale (protože s veřejnou podporou) tak konkurují soukromým provozovatelům vysílání, vytahují své zamilované slovo. Tím jejich slovem je „relevantnost“. Chtějí jím říci, že ČT i ČRo přece nemohou obsluhovat jen menšiny, jak mají uloženo zákonem, protože tím by prý tyto instituce marginalizovaly svůj vliv ve veřejném prostoru. A že když budou dostatečně relevantní (tedy pokud zabodují ohledně sledovanosti v soutěži s komercí), bude mít pak větší dopad i ona jejich vlastní péče o menšiny. Mezi řádky tak říkají, že hlavních vysílacích časech budou vysílat banální detektivky, pitomé komedie a nejlacinější popík, aby pak v noci pro hrstku bdících mohli vysílat italskou operu nebo dokumenty o keltských hradištích v Čechách.
Když víte „co“, bude vám jasné i „jak“
O médiích „ze zákona“ (jak se na rozdíl od držitelů licence někdy Českému rozhlasu a České televizi říká, aby se nemuselo říci ono pravdivě hnusné „státní“) se poslední týdny mluví zejména kvůli některým spektakulárním personálním změnám a kvůli vyhrocení sporu kolem (ne)objektivity zpravodajství a publicistiky. Primární problém těchto institucí ale vůbec neleží v kvalitě nebo v nekvalitě některých nejdiskutovanějších pořadů. Problém je systémový. A tento problém by přetrval i tehdy, pokud by ony sporné pořady zrovna aktuálně plně vyhovovaly jakýmkoli kritériím odbornosti, vyváženosti a nestrannosti Primární problém totiž spočívá právě v naprosté a přetrvávající nevyjasněnosti toho, jaký je okruh, záběr a struktura veřejného zájmu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání. A v tom jsme se ani v rozbouřené debatě od začátku letošního roku nijak neposunuli.
Stále se řeší jen drobnosti, symboly, personálie a programové detaily. Ne vlastní smysl a poslání těchto médií. A ne odůvodnění jejich existence. A to na obou stranách. Plamenní aktivisté chodí v tričku „Ruce pryč“, ale není jasné od čeho. Od programového složení a profilace jednotlivých programů? To asi ne. Od dosavadního využití signálového pokrytí? Kdepak. Od stávajícího vzájemného vymezení a rozmístění žánrové náplně? Kéž by. Aktivisté chtějí chránit pouze koncept poplatků, o kterém si kdovíproč myslí, jak je zárukou toho, že si tamní zaměstnanci za veřejné peníze mohou dělat, co si zachtějí. Ti, co se jim naopak uchvácení ČRo a ČT vlastními zaměstnanci a jejich klientelou nezamlouvá, zase vkládají své naděje do převedení financování těchto médií prostřednictvím státního rozpočtu, popřípadě do mírného utažení kohoutků formou vyvázání některých sociálně definovaných okruhů osob z povinnosti platit poplatky. Ani jedna z obou antagonistických skupin ale nevěnuje vážnou pozornost úvahám o tom, nač tyto instituce vůbec máme a zda mají vůbec existovat.
Pokud bychom v tomto ohledu (tedy vymezení veřejného zájmu v oblasti vysílání) výrazněji pokročili, bylo by vše ostatní víceméně technickou a organizační záležitostí. Když víte CO, bude vám vzápětí jasné i JAK. Jakmile dojde k minimální společenské shodě na tom, co je oněmi zásadními pozitivními externalitami, které není schopno pokrýt běžné mediální konkurenční prostředí (pokud takové externality vůbec jsou), hned se sama nabídnou institucionální schémata, jak stát definuje své zadání i komu a jak svěří jeho plnění a za jakých podmínek.
Systémová nekontrolovatelnost
A to zdaleka není vše. I kdyby došlo k nějaké společenské a politické dohodě o vymezení veřejného zájmu, který nelze uspokojovat jinak než fungováním k tomu účelu zřízených institucí, dosud nikdo neobjevil mechanismus, jak stát coby zřizovatel bude naplňování definovaného veřejného zájmu vynucovat, úkolovat, kontrolovat. Že máme Radu České televize a Radu Českého rozhlasu? V zásadě všichni kandidáti do těchto rad prezentují sami sebe téměř vždy coby obhájce těchto institucí vůči veřejnosti, nikoli naopak jako prosazovatele zájmu veřejnosti vůči personálu těchto institucí. Veřejnosti, která je tam přitom přece posílá, aby za ni dohlédli na její zájmy. Ale ono vůbec nejde o konkrétní lidi, lze si dokonce klidně představit i ideální složení takových rad. Skoro nic by se nezměnilo. Jde o systémový problém, v jehož důsledku vymáhání a kontrola plnění veřejného zadání stejně vždy zdegeneruje. Socialismus byl neudržitelný nikoli proto, že nebyl řízen dostatečně kvalitními kádry. Jeho jakékoli reformování bylo odsouzeno ke krachu, protože šlo o systém ve svém principu likvidující jakoukoli motivaci.
Takže, problém kolem Českého rozhlasu a České televize nevyřeší ideální ředitelé a lepší management. Ani ideální složení kontrolních rad. Tento problém vychází z trvalé neujasněnosti, co tyto instituce vůbec mají dělat. A co už dělat nesmějí, za co už peníze poplatníků utrácet nemohou. Nebavme se rozčileně a povrchně o tendenčnosti či nekvalitě jednotlivých pořadů. Nebavme se pořád jen o neprofesionalitě managementu. To jsou konjunkturální provozní marginálie. Bavme se o tom, k čemu tato média tak nutně potřebujeme. A pokud takováto veřejná debata povede k potřebě nějakých zásadních systémových změn, proveďme je. Pro začátek ale neumlčujme debatu o smyslu existence těchto médií a nezastrašujme ty, kteří takovou debatu nastolují. Ale také nevulgarizujme tuto debatu do podoby sporu kolem konkrétních odvysílaných pořadů a přešlapů v nich.
