Kde končí rozumná flexibilita pracovního trhu a začíná ohrožení zaměstnance? Jaká je největší slabina současné důchodové debaty? A jaká je situace v zemědělském sektoru? V následujících řádcích přinášíme čtenářům Deníku TO rozhovor s předsedou Asociace samostatných odborů ČR (ASO) Bohumírem Dufkem.
Pane předsedo, zdá se mi, že se v posledních měsících z veřejné debaty trochu vytratilo téma o problémech českých zaměstnanců. Zdá, jako by snad žádné problémy v této oblasti nebyly. Co je podle vás a ASO největší současný problém českých zaměstnanců?
Největším problémem českých zaměstnanců je výše mezd, ale také odchody do důchodu, minimální mzda a pak samozřejmě i pracovní prostředí. Pokud vezmeme první problém, tak musíme říct, že čeští zaměstnanci nejsou za svou kvalitní práci dobře odměňováni, hlavně zahraniční firmy se snaží tlačit mzdy dolů, aby na českých zaměstnancích a na českém státu vydělaly. Ve svých domovských zemích by si nemohly tak nízkou mzdu dovolit vyplácet. Pokud jde o minimální mzdu, tak jsem velice rád, že Evropská unie začíná prosazovat význam kolektivního vyjednávání, protože by se nemělo stávat, aby firmy zneužívaly svého postavení a nechtěly kolektivně vyjednávat. Ovšem na druhé straně chtějí mít obrovské výhody z toho, že dostávají mnohdy i evropské dotace. A třetí problém, což je odchod do důchodu, tak v současné době se vede velká diskuze o tom, jestli se vrátí na pětašedesát let, nebo ne. Musím konstatovat, že také na jednání tripartity podnikatelé nechtěli za žádnou cenu slyšet, že by se důchod měl začít vyplácet od pětašedesátého roku.
ASO v poslední době zdůrazňuje potřebu hospodářské strategie, která by vedla k růstu ekonomiky a životní úrovně. Co si pod tím máme konkrétně představit? A co přesně by podle vás měla vláda udělat jako první?
Ano, ASO jednoznačně zdůrazňuje potřebu hospodářské strategie, protože podle ní by se také měl určitým způsobem stanovit rozpočtový rámec a výhled na několik let dopředu tak, aby se všechny ty nejdůležitější stavby i sociální otázky dotáhly do konce. Hospodářskou strategii můžeme financovat dvojím způsobem. Máme evropské peníze, protože je tady Národní plán obnovy. Ovšem nejsem absolutně spokojen s jeho využitím, protože platit z plánu obnovy umělcům palmáre za to, že nepodnikali a že potřebují prostředky pro svůj rozvoj, to vidím jako zcestné. V souvislosti s využitím těchto prostředků mohu uvést příklad Polska, které se je snažilo využít tak, že např. dokázalo vybudovat celou dálniční síť. Pak tady máme ještě další finanční prostředky, které Česká republika dostala, a dělá to 50 miliard korun. To jsou projekty, které jsou vázány na obranyschopnost státu a nebudou se počítat do výdajů na obranu. Tady bych si představoval, že by vláda poskytla strategické informace podnikatelům a samozřejmě k tomu určitý rozpočtový rámec, abychom některé firmy dokázali přebudovat na válečný systém tak, aby pracovaly ve prospěch velkého zajištění obranyschopnosti republiky. My jsme přesvědčeni, že toto může vést k oživení růstu ekonomiky. K tomu tady ještě máme české finanční prostředky a český rozpočet, ty jsme schopni využít například na výstavbu dálnic nebo podporu bydlení, což s sebou ponese nejenom rozvoj českého státu, ale samozřejmě také zvyšování životní úrovně obyvatelstva. A to bychom si měli všichni přát.
Jedním z velkých témat, které jste zmínil, je minimální mzda. Od ledna 2026 činí 22 400 korun měsíčně. Je to podle vás odpovídající částka, nebo jen dílčí krok?
Jsem přesvědčen, že je to jenom dílčí krok, protože naše vize je, aby minimální mzda byla na úrovni minimálně 50 % průměrné mzdy. Samozřejmě, minimální mzda pomáhá kolektivnímu vyjednávání, protože je to vlastně nejnižší částka, kterou de facto zaměstnavatelé vyplácejí a musí vyplácet. Proč dílčí krok? No protože bychom si přáli, aby životní úroveň byla daleko vyšší, než je u nás v současnosti, a myslím si, že za kvalitní práci si čeští zaměstnanci zaslouží vyšší odměnu a vyšší životní úroveň.
Evropská směrnice o přiměřených minimálních mzdách klade důraz také na kolektivní vyjednávání, což jste už zmínil. Je podle vás v Česku kolektivní vyjednávání dostatečně silné? Je bráno všemi partnery dostatečně vážně a zodpovědně?
Naši partneři v podnikatelské sféře nemůžou brát kolektivní vyjednávání příliš vážně, protože je to svazuje a samozřejmě jim to zvedá náklady výroby, a oni by byli nejradši, kdyby ty náklady byly co nejmenší. A mezi ty nízké náklady v současnosti ještě pořád počítají mzdy. Na druhou stranu musím říct, že se nám líbí, že Evropská unie klade důraz na kolektivní vyjednávání a každoročně v listopadu bude zpracována zpráva, jakým způsobem funguje kolektivní vyjednávání v České republice. Přál bych si ale, aby tam, kde se nedaří kolektivně vyjednávat, byla opravdu silná pozice těch, co vyjednávat chtějí. Aby ministerstvo práce a sociálních věcí udělalo všechny kroky k tomu, aby na ty, kdo kolektivně vyjednávat nechtějí, rozšířilo účinnost podepsané kolektivní smlouvy vyššího stupně. Tím myslím, že by se daleko víc zprůhlednil vztah zaměstnanec a zaměstnavatel. A samozřejmě by to do budoucna bylo i v oblasti posílení odborů velice dobré.
Odbory dlouhodobě odmítají výpověď bez udání důvodu. Proč je to pro vás tak zásadní hranice?
V České republice to musí být zásadní hranice, protože tady jsou mnohdy opravdu nekompromisním způsobem porušována pracovní práva zaměstnanců. Na druhé straně, když si jenom uvědomíte, jakým způsobem se chovají banky, tak by takto propuštěný zaměstnanec byl v hrozných problémech, protože by si nemohl vzít žádnou půjčku, žádný úvěr ani žádnou hypotéku. A také v případě pronájmu bydlení – jak by se asi pronajímatelé dívali na takového zaměstnance, u kterého by neměli jistotu zaměstnaneckého poměru a že jim bude pravidelně platit nájem. V tom případě je to vysoké zvýhodňování zaměstnavatelů před zaměstnanci, a to my nemůžeme připustit, protože ta pozice jednoznačně není vyrovnaná.
Zastánci větší flexibility pracovního trhu říkají, že zaměstnavatelé potřebují jednodušší pravidla. Kde podle vás končí rozumná flexibilita a začíná ohrožení zaměstnance?
Pokud se podíváme na Českou republiku, tak jsem přesvědčen, že ani zaměstnancům, ani odborům by nevadila větší flexibilita pracovního trhu. Možná, že by to i prospělo pracovnímu trhu, že by to nebylo v některých případech zablokováno, ale není možné to udělat bez toho, aby tato rozumná flexibilita měla na druhé straně dostatečné finanční ohodnocení za to, že je zaměstnanec ohrožen výpovědí. Pokud se podíváme na severské státy, tam bychom měli vidět náš vzor. A pokud se ptáte na ohrožení zaměstnance, no tak to by samozřejmě nastalo v tu chvíli, kdyby tam nebyly další finanční kompenzace. Myslím si, že současná flexibilita pracovního trhu vyvážená není, a uvidíme, co s tím udělá delší doba.
Flexinovela zákoníku práce přinesla změny v pracovněprávních vztazích i v systému podpory v nezaměstnanosti. Co z ní hodnotíte jako přijatelné a co jako problém?
Myslím si, že moc nového toho nepřinesla. Ale problém vidím v tom, že pokud někteří zaměstnanci ztratí práci, tak dokáží být podle mne dlouhou dobu na podpoře v nezaměstnanosti, čímž zasahují do našeho trhu práce. To není dobré, protože my si myslíme, že by měla být doba, kdy je zaměstnanec na podpoře, rozumná, tak aby neztratil pracovní návyky, než nastoupí do nového zaměstnání. Jak to řešit? Existuje spousta řešení, ale tady bych to nechal až na diskuze, ke kterým pravděpodobně dojde v tripartitě.
Dalším aktuálním tématem jsou důchody. ASO předložila návrh k projednávání změn v důchodovém systému na tripartitě. Co je podle vás největší slabina současné důchodové debaty?
Největší slabina současné důchodové debaty spočívá v tom, že zaměstnavatelé sveřepě trvají na odchodu do důchodu v 67 letech, což si myslíme, že není správné. V současné době jsou některá zaměstnání ve 3. rizikovém stupni už na hraně pětašedesáti let. My jsme předložili návrh, který se ale týká zlepšení pozice žen při odchodech do důchodu. Osobně jsem předložil návrh, který hovoří o tom, že by každé ženě, která vychová dítě, měla být vyplacena finanční odměna, protože doba, kterou věnovala výchově dítěte, se odrazí v nižším starobním důchodu. Takto by se dostala pozice žen do lepšího světla, protože jejich důchody jsou daleko menší než důchody mužů.
Přejděme k zemědělství. Na rok 2026 byla podepsána kolektivní smlouva vyššího stupně pro resort zemědělství. Podle ní se mají v roce 2026 měsíční mzdy v zemědělství zvýšit podle skupin prací o 1000 až 1600 korun. Je to podle vás dobrý výsledek? Můžete být spokojeni?
Naši členové nebudou spokojeni nikdy, což je ale asi správné, protože to je určitý motor naší odborové práce. Já bych tady ale připomněl, že od roku 1990 má odborový svaz každý rok podepsánu vyšší kolektivní smlouvu, protože každý rok musíme obnovit kolektivní vyjednávání a reagovat na aktuální ekonomické a sociální podmínky. To, co se nám podařilo pro letošní rok, je myslím velice dobré, a to hlavně z toho pohledu, že minulá vláda nám tady zanechala třicetiprocentní snížení životní úrovně a horko těžko se to bude dohánět. My jsme ale toho názoru, že na druhé straně by měl být stát aktivnější a měl by takovou vyšší kolektivní smlouvu rozšiřovat na větší počet zemědělských firem. To ovšem znamená změnit zákon o kolektivním vyjednávání.
Jaká je dnes realita práce v zemědělství? Mluví se o ní méně než o cenách potravin nebo o dotacích, ale jaké jsou pracovní podmínky lidí v zemědělských podnicích?
Práci v zemědělství můžeme rozdělit na takové dvě části. Jednak je to stabilní práce v rostlinné a živočišné výrobě a jednak to jsou sezónní práce, které většinou vykonávají brigádníci a sezónní pracovníci. Pokud jde o tu první část, tedy rostlinnou a živočišnou výrobu, tak řekněme si poctivě, že v některých případech se ta práce zlepšila, je modernější technika, jsou modernější traktory, kombajny, sklízecí linky, máme moderně vybavené chlévy a stáje, kde automaty již dojí samy a ta fyzická námaha se tam přece jenom snížila. Co je ale horší, že s kvalitou této práce a s vyšší výkonností nejde ruku v ruce vyšší mzda, a to je právě údělem našeho svazu. My se také snažíme provázat celý ten řetězec, protože na začátku je zemědělec, který dostane pár korun dotací, ale na jeho produkci si navýší ceny potravináři a obchod, a nakonec zákazník nadává, že zemědělci draze vyrábějí. Mne velice mrzí, že Česká republika není schopná zajistit plnění zákona o cenách a zákona o významné tržní síle. Musím se ale také zmínit o sociální podmíněnosti, která se v současné době začíná v zemědělství stále více prosazovat. Protože už není možné, aby zaměstnavatelé v některých případech porušovali zákoník práce a nevypláceli mzdy, neškolili zaměstnance o bezpečnosti práce.
A pokud jde o sezónní pracovníky, tam je to samozřejmě ještě horší, protože tam působí personální agentury, které se s těmito pracovníky – jak se říká česky – „moc nepárají“. Tady musím podotknout, že jsme ve velkém sporu s našimi zaměstnavateli, protože přímo povinnosti o sociální podmíněnosti v zemědělství, které jsou stanoveny nařízením vlády, hovoří o tom, že všichni by měli mít pracovní smlouvu, žádnou brigádu nebo DPČ by neměli uplatňovat, aby to bylo lépe kontrolovatelné. Ale pokud se s nimi nedohodneme, musím konstatovat, že požádáme Brusel, aby nás rozsoudil a řekl, kdo má tady v tomto případě pravdu. Protože pracovní podmínky v některých zemědělských organizacích jsou bohužel opravdu špatné a určitá část veřejnosti to vnímá – a pak to dopadá na celé zemědělství. Ale věřte mi, že drtivá většina firem už je úplně někde jinde, stará se jak o výrobu, tak o životní prostředí, a v daných regionech, kde působí, pomáhá, aby na zemědělce byl úplně jiný pohled.
Zemědělství čelí tlaku nákladů, cen energií, výkupních cen, dovozů i evropských pravidel. Jak se v takové situaci dají zároveň hájit vyšší mzdy zaměstnanců?
Ano, je pravdou, že zemědělci, hlavně majitelé firem, osoby samostatně výdělečně činné a soukromé společnosti jsou neustále pod tlakem nákladů, cen energií, výkupních cen a dovozů z evropských zemí. Čeští zemědělci se s tím snaží vyrovnat tak, že neustále snižují nákladovou položku výroby a zvyšují její objem za stavu, kdy samozřejmě zůstává stávající stav zaměstnanců, případně se mírně snižuje. My to řešíme při kolektivním vyjednávání každoročně. Musíme tak vážit mezi zaměstnaností a navýšením mezd. Zatím se nám to celých 36 let daří, protože jsme měli vždy uzavřenou vyšší kolektivní smlouvu, která zabezpečovala pro pracovníky určitý nárůst mezd. Co je ale nejhorší, že zemědělci jsou pod tlakem obchodních řetězců. To by ale bylo na dlouhý rozbor. Já však věřím, že se u nás podaří dodržovat zákon o významné tržní síle, což by zemědělcům pomohlo.
Když sečteme evropské i národní podpory, do českého zemědělství míří desítky miliard korun ročně. Odbory ale často upozorňují, že vysoké podpory automaticky neznamenají vysoké mzdy zaměstnanců. Jak se díváte na vztah mezi dotační politikou a odměňováním lidí, kteří v zemědělství pracují? Kde vidíte hlavní problémy?
Pokud máme srovnat výši mezd dotační politikou, tak musím jednoznačně konstatovat, že tady není přímá úměra a nikdy nebude, protože do zemědělské výroby se hlavně promítají náklady na výrobu, jejíž součástí jsou také mzdy. My jsme velice rádi, že dnes máme v zemědělství asi 40 podmíněností, a z toho jedna je sociální podmíněnost, kterou musí dodržovat majitelé zemědělských firem vůči zaměstnancům. To nám samozřejmě vytváří lepší pozici pro kolektivní vyjednávání a navyšování mezd. Já věřím, že na druhé straně bude Česká republika plnění této sociální podmíněnosti tvrdě a nekompromisně kontrolovat, a ne jako to bylo v minulosti, kdy sám ministr Jurečka nedodržoval tuto sociální podmíněnost a klidně dělal na farmě své ženy načerno. To znamená, že porušoval tento princip. Podle mého názoru je potřeba dodržovat to, co stanovila Evropská komise ve své směrnici, tzn. za nedodržování sociální podmíněnosti krátit dotace.
Často se mluví o konkurenceschopnosti českého zemědělství. Co podle vás znamená férová konkurence – vůči zemědělcům z EU i vůči dovozům ze třetích zemí?
Pokud máme hodnotit konkurenceschopnost českého zemědělství, tak musíme konstatovat, že se českým zemědělcům daří ve výrobě být konkurenceschopní. Co ale nedokážou eliminovat, jsou dovozy ze třetích zemí, kde nejsou nastavené stejné podmínky výroby. Jako malý příklad mohu uvést následující – v loňském roce byly celoevropské problémy s dovozem ukrajinského obilí. Byly sice proti tomu velké protesty, které se ale minuly účinkem. Je podepsaná smlouva s Mercosurem a s Austrálií, kde také tyto země nedodržují stejné podmínky výroby, podmínky používání pesticidů a dalších věcí, a tím vlastně jsou evropští zemědělci včetně těch našich znevýhodněni.
Čtěte také:
Politický týdeník: Nový strop pro penze odložen, rozpočet schválen
EU rdousí evropské zemědělství
Z podivných čachrů se zemědělskými dotacemi profitují ministr Jurečka i poslanec Bendl, družstevníci bankrotují
