Spisovatel a trutnovský rodák Marek Přibil (49) se po odmlce, během níž pracoval pro filmové produkce a založil vlastní agenturu, vrací k próze románem Děti Václava Havla. Příběh sahá od nacistických zločinů, včetně poboček koncentračního tábora Gross-Rosen na Trutnovsku a holokaustu na území dnešní Ukrajiny, přes komunistickou normalizaci až po dnešní vyprázdněnou svobodu. Jaký je jeho pohled na někdejšího prezidenta, pro něhož byl Trutnov druhým domovem? A jak vnímá současný stav médií?
V těchto dnech vám vychází pátý román. Kniha působí na první pohled jako historický román. Je jím?
Historie není cílem. Je to prostředí, v němž se současnost stává čitelnější. Nechtěl jsem rekonstruovat minulost jako muzeální expozici, nýbrž definovat přítomnost, která se nám právě proto, že ji žijeme, většinou jeví jako samozřejmá.
Jaká je tedy naše přítomnost?
Zběsilá v plném smyslu slova. Akcelerace technologií, informací, politických reakcí, mocenských bojů, morálních či pseudomorálních panik a kolektivních identifikací – my jsme ti správní, vy dezoláti – dosáhla takové intenzity, že už nejde jen o změnu rytmu života, ale o změnu samotných podmínek vnímání. Lidé nestíhají chápat svět, v němž mají jednat, a instituce, které jim mají toto chápání zprostředkovávat, selhávají ještě rychleji než oni.
Myslíte těmi zprostředkovateli média?
Ano, v rámci telematické revoluce se zásadně změnil režim veřejnosti. Internet nahradil určitou představu času, autority a soustředění. Dříve událost musela projít redakcí, být pojmenována, seřazena, opatřena kontextem. Dnes se valí v nekonečném proudu, v němž se zpráva, emoce, propaganda, osobní výkřik a algoritmicky zesílený afekt stávají jedním nerozlišitelným gulášem. K tomu připočtěte covid, okamžik, kdy se společnost poprvé v plném rozsahu naučila žít v režimu permanentní výjimky. Pak válku na Ukrajině, s níž se do veřejného prostoru vrátila stará ideologická struktura dobra a zla až v jakémsi pseudoteologickém hávu, jen tentokrát v sekularizované mediální podobě. A nakonec prudký nástup AI, která ještě více zpochybnila rozdíl mezi řečí, myšlením a produkcí textu.
Jaké to má důsledky?
Média přestala být institucemi veřejné rozpravy a začala vykazovat znaky sekt. Mají svá posvátná slova, exkomunikace, své nepřátele, obřady morálního očištění a drobné kněze, kteří každý den vysvětlují věřícím, co si mají myslet. Sociální sítě jsou dnes jejich nejagresivnější podobou. Člověku je úzko z toho, co dokážou vyprodukovat lidé, jejichž tvorby si jinak může vážit. Jako by digitální prostředí od člověka oddělilo jeho talent a úsudek. Můžete být dobrý režisér, herec a současně ve veřejném prostoru působit jako někdo, kdo vyměnil myšlení za signální praporek.
Román se prý původně jmenoval Syn Václava Havla. Proč jste název změnil?
Druhý název je v takovémto prostředí bezpečnější. Syn Václava Havla je titul prvoplánový, kdežto titul Děti Václava Havla otevírá více významových vrstev. Může jít o generaci, která vyrostla v době havlovského prezidentství, podobně jako se mluví o Husákových dětech. Může jít o symbolické dědice určitého politického a morálního jazyka. A může jít také o potomky v doslovnějším, tím i literárně výbušnějším smyslu. Ten název je švejkovský.
A v románu jde o koho?
O potomky. Ale potomek není jen ten, kdo se narodí po někom. Potomek je také ten, kdo zdědí jazyk, vinu, iluzi, nedořečenou větu, společenskou roli nebo falešný obraz.
Václav Havel je u nás stále posvátná figura. Neobáváte se ostré reakce?
Havla si u nás přivlastnila určitá skupina, která z něj učinila legitimizační znak vlastního morálního postavení. Zaklíná se jím, ale to zaklínání má různé motivace. Někdy je v tom skutečná úcta, někdy naivita, jindy společenský prospěch či potřeba patřit k rituálně správnému táboru. Havel se stal nejen historickou postavou, ale i instrumentem. Jeho jménem se potvrzuje vlastní čistota, příslušnost k lepší části společnosti. To je pro literaturu samozřejmě zajímavé. Literatura nemá povinnost přistupovat k posvátným obrazům s kadidelnicí v ruce. Naopak. Tam, kde se veřejná paměť mění v ikonostas, musí přijít román a položit otázku, co je za obrazem. Ne proto, aby ho zničil, ale aby ho znovu učinil lidským.
Jaký je váš portrét Havla?
Podle mě zbavený nánosů klišé, tím může být lidsky příjemnější než většina pietních obrazů. Rozhodně mám ale k Václavu Havlovi smířlivější vztah než hlavní hrdina románu, jeho syn. Ale paradoxně si myslím, že mnohem ostřejší reakce než za Havla může přijít za zobrazení hrůz holokaustu na Ukrajině. To bude část lidí číst jako provokaci, ačkoli v románu nejde o provokaci, nýbrž o historickou a existenciální vrstvu příběhu. Na druhou stranu jeden literární vědec, který rukopis četl, mi řekl, že si s tím kritici nebudou vědět rady, protože je to vystavěno tak, že každá jednoduchá námitka se vždycky rozpadne o vnitřní logiku textu.
Je dnes literatura zpolitizovaná?
Literatura byla vždy nějakým způsobem zpolitizovaná, jen se mění podoby této politizace. Devadesátá léta byla v určitém ohledu svobodná, protože kulturní pole ještě nebylo tak pevně napojeno na morální byrokracii jako v současnosti. Dnes je část literatury znovu součástí systému, tedy spíše jeho módní ideologie, i když se tento systém rád popisuje jako emancipace, otevřenost a citlivost. Ocenění často získávají autoři, kteří jsou v souladu s progresivistickým trendem, přičemž mnozí z nich ani nevědí, že trend není totéž co pravda a že zlo se v moderních společnostech velmi rádo převléká za dobro, přesněji za falešné dobro, za dobro administrativně ověřené, grantově uznané a mediálně doporučené. A pak jsou samozřejmě ti, kteří to vědí. Jenže umělci, spisovatelé, režiséři a intelektuálové obecně bývají bytosti nesmírně citlivé na uznání. Touží po cenách, po pozváních, po portrétech, po tom, aby někdo veřejně potvrdil, že jejich existence má vyšší společenský smysl. Jenže cena je vždycky zároveň forma institucionalizace. Jakmile vás systém ocení, zároveň vás do určité míry vlastní.
O ROMÁNU
Daniel, lékař ve středním věku, se vrací do rodného města, východočeského Trutnova. Zjišťuje, že minulost nelze obejít ani neutralizovat; lze ji pouze znovu otevřít. Město, kde kdysi stálo kino Stalino a jehož fasáda dnes nese sochu Václava Havla, se stává konkrétním prostorem střetu ideologií, paměti a zapomínání.
Pátý román Marka Přibila se rozvíjí jako mnohovrstevnaté vyprávění, v němž se osobní osudy prolínají s evropskými dějinami, veřejným prostorem a politickými mýty.
Děti Václava Havla je existenciální a společenskokritický román o Evropě, která žije z nepřiznaných kompromisů, o paměti, jež se tváří jako vyřešená, a o jazyku, který dokáže přesně pojmenovat to, co se obvykle zamlčuje. V postavě Daniela se zrcadlí společnost, která se naučila přežít všechny režimy, ale nikdy si zcela nevyjasnila, kde končí vina a kde začíná přizpůsobení.
AUTOR
Marek Přibil (*1976) doposud knižně publikoval pět románů: Pavouk (TORST), Svátosti sadistického Boha (NLN), Bod Evropa (Větrné mlýny), Rehabilitace Adama & Evy (Grada), Děti Václava Havla (Aspektum).
TEXT: David Malý, FOTO: Michelle Adlerová
