Po summitu NATO v Ankaře prezident Petr Pavel veřejně navrhl, aby mezi ním a vládou vznikl trvalý mechanismus konzultací v oblasti zahraniční politiky. Tento návrh byl prezentován jako snaha „zlepšit koordinaci“ mezi ústavními institucemi, ale ve skutečnosti jde spíš o krok, který má prezidentovi zajistit pevnější a trvalejší postavení v zahraničně-politickém rozhodování. Pavel tím reagoval na situaci, kdy byl nejdřív zcela vyřazen z české delegace na klíčový summit NATO, což vedlo až k jeho kompetenční žalobě k Ústavnímu soudu. Návrh konzultací se tak jeví jako součást širší strategie, jejímž cílem je posílit roli prezidenta v zahraniční politice – a to nikoliv z jeho vlastní iniciativy, ale z iniciativy aktérů, kteří jej využívají jako nástroj.
Petr Pavel totiž s největší pravděpodobností není hybatelem této změny. Není výraznou politickou osobností, která by sama určovala směřování české diplomacie. Je to figura – člověk bez hlubší politické zkušenosti, bez vlastní stranické infrastruktury a bez odborného vzdělání v oblasti mezinárodní politiky. Jeho veřejné postoje, zahraniční cesty i mediální obraz jsou výsledkem práce jeho poradenského sboru. Tito poradci – často s vlastními vazbami na bezpečnostní, ekonomické či zahraniční zájmy – jej prezentují jako „bezpečnostní autoritu“, „hlas NATO“ či „přirozeného spojence euroatlantických struktur“. Ve skutečnosti však tato role nevychází z Pavlovy osobnosti, ale z jeho uměle vytvářeného obrazu pro veřejnost.
Tento tlak má své konkrétní aktéry. V českém prostředí jde především o zájmy zbrojního průmyslu, zejména skupiny Czechoslovak Group (CSG). Ta se během posledních let stala dominantním hráčem v oblasti výroby munice, vojenské techniky a modernizačních projektů Armády ČR. Za vlády Petra Fialy měla CSG otevřené dveře k rozsáhlým státním zakázkám – od muniční iniciativy až po modernizační projekty. Pokud se nyní politické prostředí mění a vláda Andreje Babiše je vůči těmto projektům zdrženlivější, je logické, že se zájmy CSG přesouvají k prezidentovi. Pavel totiž opakovaně zdůrazňuje nutnost navyšovat obranné výdaje, modernizovat armádu a udržovat pevné vazby se Severoatlantickou aliancí. To jsou přesně témata, která zbrojní průmysl potřebuje k udržení svých ekonomických zájmů.
Stejnou logiku sleduje i americký zbrojní průmysl. Firmy jako Lockheed Martin, Raytheon, Northrop Grumman či General Dynamics mají zájem na tom, aby evropské státy pokračovaly v modernizaci armád a nákupech americké techniky. Nákup letounů F‑35 byl typickým příkladem období, kdy byly dveře do české politiky otevřené. Pokud se nyní tyto dveře zavírají, prezident představuje alternativní kanál vlivu. Je stabilní, má přímý mandát a jeho funkční období není závislé na koaličních vyjednáváních. Pro americké firmy je tak přirozeným nástrojem, nikoliv přirozeným spojencem.
Tlak na Pavla se projevuje prostřednictvím několika technik
Mediální strategie vytváří obraz prezidenta jako klíčového aktéra zahraniční politiky, a to i v situacích, kdy vláda zastává odlišné postoje. Zahraniční cesty jsou organizovány tak, aby budovaly jeho profil jako reprezentanta české diplomacie. Vystoupení v zahraničních médiích posilují jeho viditelnost a mohou vytvářet dojem, že prezident je hlavním nositelem české zahraniční politiky. Kompetenční žaloba k Ústavnímu soudu byla pak nejviditelnějším pokusem posílit jeho institucionální roli – nejen jako reakce na konkrétní spor, ale jako strategický krok k tomu, aby prezident získal trvalé místo u všech klíčových zahraničních jednání.
Za tímto procesem však stojí ještě hlubší problém. Neústavní aktéři – poradci, lobbisté a zájmové skupiny – skrze prezidenta fakticky obcházejí ústavní pořádek. Prezident je využíván jako prostředník, který má prosazovat zájmy vojensko‑průmyslového komplexu, a to mimo standardní demokratické kontrolní mechanismy. Tím dochází k erozi demokratického systému: rozhodování o zahraniční politice se přesouvá z vlády, která je odpovědná parlamentu, k prezidentovi, který je řízen nevolenými poradci. Ústava je tak „znásilňována“ v tom smyslu, že její formální rámec je využíván k prosazování zájmů, které nemají demokratický mandát.
Tento proces je učebnicovým příkladem globalizace v její nejproblematičtější podobě: národní instituce jsou využívány k prosazování nadnárodních ekonomických zájmů, zatímco demokratická kontrola slábne. Prezident se stává nástrojem, nikoliv aktérem. Je tlačen do role spolutvůrce zahraniční politiky, protože je pro zájmové skupiny (český zbrojní průmysl, americké bezpečnostní firmy a poradenské sítě) ideálním nositelem jejich agendy. Je stabilní, předvídatelný a dostatečně nezkušený na to, aby jeho zahraniční politika byla řízena těmi, kdo mají skutečné zájmy a skutečnou moc.
Pavel tak stojí v čele procesu, který nevytvořil, ale který jej využívá. A návrh konzultací s vládou je jen dalším krokem k tomu, aby se tato role stala trvalou součástí českého ústavního systému.
Čtěte také:
Má Petr Pavel domlouvat v Ankaře kšefty pro Koláře?
Snaží se Petr Pavel zavést prezidentský systém?
Kdo pojede, nebo nepojede? Aneb Ústavní soud Petra Pavla předběžně opatřil a oleje do ohně přilil
