Snahy o ovládnutí globálního vědění nezačínají v Silicon Valley, ale v troskách poválečného Berlína. Právě tam položil rodák z Podkarpatské Rusi, později mediální magnát Robert Maxwell, základy systému, který proměnil vědu z veřejného blaha v miliardový byznys a nástroj moci. Od Maxwellova dědictví k vzestupu Microsoftu přes kontroverzní mecenášství Jeffreyho Epsteina až k filantropické misi Billa Gatese.
Květen 1945: Do rozbombardovaného Berlína přijíždí kapitán Ian Robert Maxwell – mladý muž pocházející z chudé židovské rodiny na západní Ukrajině (tehdy součást Československa), narozený jako Ján Ludvík Hoch. Jako člen Control Commission for Germany má oficiálně pomáhat s obnovou správy v okupovaném Německu. Zkušený voják československé exilové armády, který se v bojích vyznamenal natolik, že získal Military Cross, je do Berlína vyslán jako agent zpravodajských služeb. Nehledá ukradené umění ani zlato. Jeho úkol vypadá na pohled banálně: dohlížet na tisk a informace, prověřovat německé vydavatele vědeckých časopisů, zda nemají vazby na nacistický režim.
V suterénech německých vědeckých nakladatelství se ovšem nachází unikátní komodita, možná cennější než zlato. Rukopisy studií, které během války nemohly vycházet. Němčina byla po staletí univerzálním jazykem vědy. Pokud jste chtěli rozumět chemii, medicíně nebo kvantové fyzice, museli jste číst německy.
Britové potřebovali někoho, kdo by „vysával“ německé know- -how dříve, než se k němu dostanou Rusové. Maxwell byl pro tuto práci ideální – byl dravý, pracovitý a rozuměl evropskému kontinentu lépe než rodilí Angličané. Hovořil plynně německy a jako rodák z Podkarpatské Rusi i slovanskými jazyky. Do Berlína byl patrně vyslán jako člen britské rozvědky. Ovšem spekuluje se, že už tam navázal kontakt jak se Sověty, tak i s rodící se izraelskou zpravodajskou sítí. Zda a pro které tajné služby vlastně agent Maxwell v Berlíně skutečně pracoval, je tedy těžké říct, jisté je ale jedno: Tvrdě dřel především na zrodu budoucího impéria Roberta Maxwella. Britské razítko mu nakonec posloužilo k tomu, aby se dostal k německému duševnímu vlastnictví.
Kořist z trosek
Díky postavení v Control Commission se mu podařilo uzavřít dohodu s nejvýznamnějším německým nakladatelstvím Springer-Verlag a stal se exkluzivním agentem, který měl právo vyvážet německou vědu do Spojených států a Velké Británie. Nejdříve přes joint venture Butterworth-Springer, ale když nakladatelství Butterworth vycouvalo, skoupil všechny podíly sám. Springer sice dál zůstal plně nezávislý v Německu, ale ztratil přímou kontrolu nad britskou větví. Maxwell získal přístup k velkému objemu německého vědeckého obsahu, který nechal přeložit do angličtiny a s pomocí německého know-how ho prodával jako nový globální standard pod značkou svého impéria Pergamon Press.
Zrodil se vydavatel Maxwell, který agresivně zakládal nové specializované časopisy a využíval poválečný hlad po vědeckých informacích. Hlavně ale změnil mentalitu vědeckého publikování. Z veřejného dobra udělal velmi ziskový byznys. Vypiloval ho v systém, jakým pracují vědecká vydavatelství dodnes: Vědci, hnáni ambicemi placení z veřejných peněz, musejí publikovat, aby v dravém akademickém prostředí přežili. Přitom za publikaci v renomovaném časopise musejí sami zaplatit, někdy až tisíce dolarů, které za ně většinou hradí jejich vědecká pracoviště – tedy opět většinou daňoví poplatníci. Aby studie získala punc pravdy, musejí ji zkontrolovat jiní vědci, opět vesměs placení státem. Dělají to pro prestiž a lásku k oboru, případně proto, aby získali moc nad jinými kolegy, o jejichž výstupech rozhodují. Autorská práva však patří soukromému vydavateli, který na nich bezostyšně vydělává, protože je za velké peníze prodává univerzitním knihovnám a vědeckým ústavům (pohříchu opět státním), které si nemohou dovolit nemít přístup k nejnovějším datům.
Maxwellův Pergamon Press, jakési perpetuum mobile na peníze, šlapalo tak bezchybně, že když jej Maxwell v roce 1991, krátce před svou záhadnou smrtí, prodával gigantovi Elsevier za 440 milionů liber, prodával v podstatě hotový stroj na ovládání „globální pravdy“. Elsevier a další následovníci tento mechanismus finančního parazitismu, tedy socializaci nákladů a kapitalizaci zisků, plně převzali a dovedli k digitální dokonalosti.
Nejdůležitější však byl Maxwellův vztah k vědcům samotným. Před ním byla věda (až na výjimky) doménou „rozcuchaných pánů v bílých pláštích“, kteří v laboratořích živořili z almužen. Maxwell z nich udělal celebrity. Hostil je na své jachtě a ve svých sídlech, dával jim pocit důležitosti. Paralelně s budováním vědeckého impéria Maxwell totiž rozvíjel druhou větev své moci. Headington Hill Hall, jeho okázalé sídlo v Oxfordu, nebylo jen domovem, ale podle všeho i zpravodajským uzlem. Vědecké kontakty mu sloužily jako klíč k politikům a generálům a informace, které získával, se zase leckdy hodily zpravodajským službám. Do tohoto prostředí se v roce 1961 narodila jeho dcera Ghislaine. Ta sledovala otce, který u večeře hostil nositele Nobelových cen i ministry, zatímco si o nich vedl pečlivé složky. Tento „rodinný software“ – kombinace elitní vědy jako zástěrky a sbírání kompromitujících materiálů jako pojistky – se stal jejím dědictvím. O třicet let později po smrti svého otce, který spadl do moře ze své luxusní jachty, jež nesla jméno jeho dcery, Ghislaine „program Maxwell“ nainstalovala do operačního systému jistého Jeffreyho Epsteina.
Zatímco Robert Maxwell v Londýně dokončoval svůj „stroj na pravdu“, v Albuquerque v Novém Mexiku si v roce 1975 pronajali dva mladíci malou kancelář. Ten brýlatý dvacetiletý introvert se jmenoval Bill Gates. Oficiální legenda o Microsoftu vypráví příběh o geniálním dítěti, které z garáže dobylo svět. Realita je však mnohem prozaičtější. Bill Gates nebyl žádný selfmademan. Nemusel stoupat od píky jako Maxwell, protože se narodil se „zlatou lžičkou v puse“. Jeho otec byl prominentní právník, ale klíčovou postavou v Billově vzestupu byla jeho matka, Mary Gatesová, vlivná obchodnice, která zasedala v představenstvech velkých korporací a bank.
Mesiáš z garáže
Když v roce 1980 hledal počítačový gigant IBM operační systém pro své nové osobní počítače, původní sázka na Garyho Kildalla a jeho firmu Digital Research nevyšla. A tak se obrátili mimo jiné i na Microsoft, který už dodával IBM jazyk BASIC. Ví Bůh, jak by tento nejdůležitější okamžik v dějinách výpočetní techniky dopadl, kdyby tehdy Mary Gatesová neseděla v radě neziskové organizace United Way společně s Johnem Opelem, tehdejším předsedou představenstva IBM. Byla to právě Mary Gatesová, kdo v neformálním rozhovoru s nejmocnějším mužem IBM Johnem Opelem v pravou chvíli zmínil firmu svého syna. Opelovi toto „přátelské doporučení“ od ženy, které si vážil, potvrdilo, že Microsoft je solidní firma a přijal to jako východisko z prekérní situace po neúspěšném jednání s Digital Research. Krátce poté s Gatesem podepsal smlouvu na dodávku softwaru. Udělal ale osudovou chybu: Myslel si, že peníze jsou v „železe“, v hardwaru, a Billovi dovolil něco nevídaného – ponechat si na svůj software autorská práva.
Paradoxně Gates v té době žádný operační systém neměl. Věděl ale, že v Seattlu existuje malá firma Seattle Computer Products, kde programátor Tim Paterson napsal systém QDOS. Gates tento systém koupil, aniž by Patersonovi řekl, že už má v kapse smlouvu s IBM. Stálo ho to něco mezi 50– 75 tisíci dolary. Přejmenoval ho na MS-DOS a prodal ho IBM jako svůj vlastní.
Na počátku 90. let byl Bill Gates nejbohatším mužem světa a Microsoft byl synonymem pro digitální tyranii. Bill byl v té době vnímán jako predátor, který ničí konkurenci. Jeho život byl algoritmus: práce, kód, expanze. Když tu náhle: Bylo mu 32 let a v jeho životě se objevila Melinda Frenchová, produktová manažerka Microsoftu, která do jeho světa logiky vnesla katolickou morálku a filantropii.
V roce 1993, během cesty do Afriky, došlo k osudovému střetu Gatese s realitou, která nešla vyřešit řádkem kódu. Bill viděl umírat děti na nemoci, které byly v USA dávno zapomenuty. Právě tehdy se zrodil Mesiáš Gates. Rozhodl se, že své peníze využije k „opravě“ světa. Ale aby mohl ovládnout globální zdraví, potřeboval vědu. Jeho životní dráha se tak začala stáčet směrem k vědecké dálnici, kterou před desetiletími v Berlíně vystavěl Robert Maxwell.
Dědictví na prodej
V listopadu 1991 vyplavalo u Kanárských ostrovů z moře Maxwellovo tělo. Příčinou smrti bylo dle oficiální verze srdeční selhání a následné utonutí. Jeho mediální impérium se zhroutilo kvůli obřím dluhům a vyvedeným penzijním fondům. Ghislaine Maxwell, jeho nejoblíbenější dcera, opustila Londýn a přesunula se do New Yorku. Přivezla si s sebou kontakty z otcova světa – znalost elitních kruhů, společenského lesku i povědomí o tom, jak využívat informace k získání vlivu.
Přes společné známé se brzy seznámila úspěšným, ale kontroverzním finančníkem Jeffreyem Epsteinem. Epstein měl v té době kontakty ve vysokých financích, ale chyběla mu společenská prestiž mimo Wall Street. Ghislaine přinesla do vztahu sociální kapitál: britskou aristokracii, umělecké a intelektuální kruhy i lesk modelek a večírků. Epstein zase disponoval penězi a ambicemi. Společně začali budovat vylepšenou verzí Maxwellova modelu z 50. let: Projekt „vizionářského mecenáše“, který plynule mění peníze za vliv a vliv za peníze.
Koncem devadesátých let začíná Epstein mocně sponzorovat Edge Foundation Johna Brockmana. Ten razil teorii, že věda převzala roli „třetí kultury“ a vytlačila tradiční humanitní elity z pozice hlavních intelektuálních autorit. Jeho Edge Foundation byla unikátní platformou, kde se vědci, technologové a miliardáři setkávali u jednoho stolu. Brockman byl pro Epsteina dokonalým partnerem; disponoval totiž „katalogem“ největších mozků planety. A naopak Epstein, jako matematik se zálibou v logice, byl pro Brockmana ideálním „sponzorem s vizí“. Epstein začal skrze Brockmana cíleně financovat projekty, které mu zajišťovaly neformální přístup k elitě. Na oplátku Brockman organizoval pro Epsteina tzv. „večeře miliardářů“, kde se nad drahým vínem diskutovalo o genetice, umělé inteligenci a budoucnosti lidstva.
Celý text najdete v měsíčníku TO číslo 3, nyní na novinových stáncích.
