Koncept médií veřejné služby v České republice definitivně selhal. Nelze ho reformovat ani vylepšit. Celá konstrukce včetně mediálních rad a koncesionářských poplatků je od základu chybná a musí být zrušena.
Po porážce havlistické levice ve volbách 1992 se Česká televize a Český rozhlas postupně proměnily v náhradní mocenská centra odporu proti ekonomické a politické transformaci země. Tam, kde tradiční levice prohrála u volebních uren, našla útočiště v institucích, které si sama označila za „nezávislé“ a „veřejné“. Ve skutečnosti se staly baštami ideologického revanšismu.
V Českém rozhlase tento proces urychlilo moje odstranění z vedení v roce 1993. V České televizi byl dokončen během televizní krize roku 2000 pádem ředitele Jiřího Hodače a šéfky zpravodajství Jany Bobošíkové. Tehdy se jasně ukázalo, kdo skutečně drží moc: ne voliči, ale uzavřená kasta.
Privatizace veřejného prostoru
Obě média si fakticky zprivatizovala úzká, vzájemně provázaná skupina lidí. Skupina disponující miliardami korun ročně z nuceně vybírané daně, kterou rafinovaně nazývá „koncesionářské poplatky“. Tato daň je vymáhána exekucemi i od lidí, kteří veřejnoprávní vysílání vůbec nesledují. Jde o klasický moderní feudalismus – povinný tribut menšině, která si nárokuje právo definovat „veřejný zájem“.
Tato skupina reprezentuje výrazně menšinovou názorovou bublinu. Svou ideologii našla v levicově-progresivistickém proudu, který ovládl velkou část západních elit a především struktury Evropské unie. Genderová agenda, klimatický alarmismus, multikulturalismus, oslabování národní suverenity a systematické dehonestování pravicových a konzervativních názorů nejsou náhodou. Je to promyšlený program.
Mediální rady a dozorčí orgány, které měly zajišťovat veřejnou kontrolu, se staly pouhým krytím. Jsou obsazovány lidmi ze stejného kruhu a slouží k udržování monopolu. Každá kritika je okamžitě označena za „útok na demokracii“ a „ohrožení nezávislosti médií“. Ve skutečnosti jde o obranu privilegií a ideologické moci.
Konec iluze veřejné služby
V době, kdy má občan přístup k desítkám soukromých stanic, internetu a alternativních zdrojů, je nucené financování jedné ideologicky vyhraněné instituce neobhajitelné. Argument, že „trh by nevytvořil kvalitní obsah“, je pokrytecký. Soukromá média dokážou produkovat kvalitní zpravodajství i kulturu – pokud o ni divák stojí, zaplatí si ji dobrovolně. Stát nemá právo nikoho nutit financovat názory, které nesdílí.
Koncepce „veřejné služby“ v této podobě je reliktem přechodného období po roce 1989, kdy se část elit bála skutečné svobody a chtěla si zajistit kontrolní páky. Dnes tyto páky slouží výhradně k udržování vlivu jedné menšinové skupiny nad veřejnými prostředky a veřejným prostorem.
Nelze to opravit. Nelze to reformovat. Lze to jen zrušit a nahradit skutečnou svobodou médií – bez povinných poplatků, bez pseudorad a bez přetvářky o veřejné službě, za níž se skrývá soukromá ideologická agenda financovaná z cizí kapsy.
Zrušení koncesionářských poplatků je správným krokem, ale jen prvním. Samo mnoho nepřinese. Je třeba radikální změny. Tu nesmí veřejnoprávní média v dnešní podobě přežít.
Čtěte také:
Špidla, to je jiná klasa. Jako kolie Lassie se neochvějně vrací po stopě
Petr Pelz: Chcete mír v Evropě? Pořiďte si pořádnou smlouvu s Ruskem
ČT: Konec „dojné krávy“. Sjednocená kulturní fronta v panice
