V rozhovoru pro měsíčník TO otevírá někdejší diplomat a ředitel vojenské rozvědky generál Petr Pelz závažnou otázku: Bylo by pro naši zem – a také pro Evropu – reálné kvalitně zajistit svou bezpečnost jiným způsobem, tedy bez NATO? A odpovídá na ni pro někoho možná poněkud překvapivě: „Samozřejmě ano, viz slova Bismarcka. Je nutné vytvořit bezpečnostní architekturu, kde základní zájmy všech jsou přiměřeně uspokojeny. Jen taková stavba je – módním slovem – udržitelná.“
Česká republika vstoupila do NATO 13. 3. 1999. Jak se za tu dobu, tedy od našeho vstupu až do dnešních dnů, Severoatlantická aliance vyvinula, jak se proměnila?
Datem našeho přijetí jste mi připomněl to období, a musím začít na trošku osobní rovině. Byl jsem tehdy velkým fanouškem NATO a vzpomínám, jak jsem v rozhodujících letech 1996–1998 přesvědčoval naše západní partnery: „Přijetím ČR (a Polska a Maďarska) se do střední Evropy rozšíří prostor stability a demokracie,“ a oni mne plácali po zádech a utvrzovali v tom, jak dobře to chápu. Takové prosťáčky potřebovali. V této souvislosti je třeba konstatovat, že klasickou ukázkou stonásobných prosťáčků je současná vládnoucí garnitura na Ukrajině. Myslím to v tom smyslu, že uvěřili, že Západ přišel proto, aby jim pomohl.
Ale zpět. Nedocházelo mi tehdy, že NATO i Varšavská smlouva byly integrálním důsledkem umělého, bipolárního světa a že – logicky – s koncem tohoto světa by měly skončit obě tyto umělé entity.
A ještě jednou zpět do osobní roviny. Vojenské zpravodajské služby ČR, Maďarska a Polska se zúčastňovaly jednání příslušných sezení NATO již od začátku 1998, tedy rok před přijetím. V průběhu první takové schůze, na jaře 1998, ředitelé své služby představovali, a protože to šlo podle abecedy, já jsem historicky vůbec první osoba z bývalých států východního bloku, která kdy měla v NATO oficiální projev. Radoval jsem se, když bylo přijato Slovensko, ale s přijetím Rumunska a Bulharska mi začala jemně blikat „vnitřní kontrolka“. Když do NATO vstoupily pobaltské republiky, už jsem věděl, že je zle.
Často se dnes diskutuje o tom, že se NATO změnilo. Kdy nastala proměna aliance? Už před naším vstupem, nebo až po něm? A proč nastala?
Asi nebudu jediný, kdo se zmíní o výroku prvního generálního sekretáře NATO barona Ismaye, že účelem NATO je: „Keep the Russians out, the Americans in, and the Germans down.“ („Držet Rusy venku, Američany uvnitř a Němce dole.“) Vždycky jsem to chápal jako povedený bonmot, ale bohužel se jedná o definici.
V první části svého nedávného článku o Ukrajině jsem se snažil vysvětlit, že historickým a konstantním cílem anglosaského světa je držet Moskvu mimo evropské diplomatické salony bez ohledu na státní zřízení Ruska. Tedy, ne „boj proti komunismu“, jak se to prodávalo navenek, ale proti jakémukoliv Rusku. Pro zmíněný „anglosaský svět“ je to přinejmenším pošetilé, pro kontinentální Evropu pak fatálně nebezpečné.
Američané potřebují NATO/EU, aby získali formální nástroj k uplatňování rozhodujícího vlivu v Evropě, a při zmínkách o potřebě držet Němce dole na nás naši noví spojenci vždy spiklenecky mrkali. Oprávněně předpokládali, že po běsnění Němců tady během druhé světové války tahle teze padne na úrodnou půdu.
Teprve celkem nedávné události na Ukrajině však definitivně odhalily, že – opět – se nejedná o „boj proti nacismu“, ale proti německému průmyslu. Podle mého názoru k zásadní změně NATO došlo především ve vnějším obrazu. Jeho pravé cíle jsou již zřejmé. Nadnárodní kapitál stále potřebuje Američany v Evropě a Německo je stále třeba držet oddělené od asijských přírodních zdrojů a trhu.
Jaké byly hlavní milníky, zlomy ve vývoji NATO a jeho orientaci, náplni, smyslu existence?
Nechci zde příliš teoretizovat, ale je jasné, že deklarovaná role NATO – zadržování možné expanze komunistického Sovětského svazu a jeho spojenců – padla nejpozději s pádem SSSR a zhroucením „socialistického tábora“. Odborníci zabývající se mezinárodními vztahy však již dávno věděli, že „permanentní vývoz revoluce“ byl v Sovětském svazu po porážce trockistického směru vystřídán teorií „socialismu v SSSR“. To znamenalo, že ideologie byla v zahraniční politice SSSR od konce třicátých let vystřídána pragmatismem.
Když to hodnotím zpětně, myslím, že politika obezřetného détente byla pro Kreml za těchto okolností nebezpečnější než harašení zbraněmi. Konec SSSR a jeho spojenců byl pak pro NATO komunikační katastrofou, protože zmizely důvody jeho oficiálního účelu, zato důvody neoficiální, tak jak jsem o nich mluvil v minulé odpovědi, byly stále více obnažovány. Konec socialistického bloku neměl žádný vliv na tyto pravé důvody existence NATO, a zákonitě proto nebyla Severoatlantická aliance rozpuštěna.
Celý rozhovor najdete v měsíčníku TO číslo 3, nyní na novinových stáncích.
