Deník TO přinesl příběh studentky speciální pedagogiky Martiny ze Slezské univerzity. Martina vykazovala vynikající výsledky a ke státnicím šla se studijním průměrem 1,0. Nakonec po vyhroceném konfliktu s vedoucí své diplomky neobhájila závěrečnou práci a dnes jí hrozí ukončení studia. Všechny kontrolní orgány školy, tedy ombudsman, akademický senát i etická komise, přitom našly v postupu fakulty zásadní nedostatky a podjatost prakticky na všech úrovních. Případ se stal symbolem procesní neprostupnosti a selhání univerzitních kontrolních mechanismů.
Příběh měl mezi čtenáři Deníku TO odezvu. Jedním z těch, koho příběh Martiny nenechal chladným a kdo se ozval redakci, je i Jan Mráz, externí člen týmu katedry elektroniky a informačních technologií na Fakultě elektrotechnické Západočeské univerzity v Plzni. Jako zkušený školitel i oponent diplomových prací k případu Martiny říká: „I když nejsem specialista na pedagogiku, z praxe vím, jak vypadá standardní závěrečná práce. V textu studentky Martiny jsem nenašel tak zásadní nedostatky, které by opravňovaly její kategorické zamítnutí.“
Jan Mráz se profesně realizuje v engineeringovém byznysu jako vývojář elektroniky. Dlouhodobě obhajuje přístup založený na důkazech a jako člen ODS, místopředseda sdružení v Plzni na Slovanech, se aktivně věnuje tématu školství, kde klade důraz na kvalitu výstupu, znalosti a kritické myšlení jako základ konkurenceschopnosti.
Co říkáte na případ studentky Martiny, o kterém jsme psali v souvislosti s poměry na univerzitách? Jak to na vás působí a ukazuje tento případ nějaké nešvary, které se dají zobecnit?
Na Martinině případu mě zaujalo, že vedoucí práce po rychlé pozitivní zpětné vazbě k předloženému textu v řádu minut dospěla ke striktně negativnímu stanovisku. Seznámil jsem se proto s formou i obsahem práce, abych si vyjasnil, v čem diplomka vykazuje tak zjevné vady, aby se dala a priori považovat za neobhajitelnou. Nic takového jsem ale nedohledal.
Určitě se nejedná o text hodný ceny děkana, ale ani o nic, co by se formální a obsahovou úrovní výrazně vymykalo standardu. Hlavní slabina je určitě metodologická: výzkumná část je hodně popisná, chybí výraznější kritická reflexe, teoretická část je hodně kompilační, chybí výraznější analytický přístup.
Na druhou stranu samotný výzkum je opravdu nadstandardně rozsáhlý a případové studie prakticky cenné. Dovedu si snadno představit jak hodnotitele, kteří by z toho udělali jedničku, tak hodnotitele, kteří by byli velmi kritičtí a šli by pro známku na druhý kraj škály; jsem ale přesvědčený, že vždy by práci k obhajobě doporučili. Chybějící části, zejména pokud jde o kritické závěry a limity výzkumu, je možné pro obhajobu doplnit a během ní konfrontovat.
K rozkolu mezi Martinou a vedoucí diplomové práce došlo poté, co jí školitelka odmítla udělit zápočet z předmětu, který, jak se ukázalo, vůbec nevyučovala. Je to na českých vysokých školách běžná praxe?
Osobně nemám zkušenost s nějakým podobným případem. To neznamená, že neexistuje, nicméně obecně se dá říct, že taková situace by nevrhala dobré světlo ani na vedoucího práce, který by měl aspoň jednou včas upozornit na to, že probíhající spolupráce s diplomantem je nedostatečná a směr, kterým se práce ubírá, se míjí se zadáním, jak ho vedoucí formuloval.
Případ, kdy se nějaký předmět vůbec nevyučoval, jsem nezažil, a případy, kdy například vyučující nechával některé výukové akce bez náhrady odpadávat, byly třeba na mé fakultě okamžitě řešeny jako nepřijatelné. Pokud taková praxe někde existuje, je možné to zobecnit tak, že neexistuje nějaký standard kvality a konkrétní podoba vzdělávacího procesu závisí na kvalitě konkrétní instituce.
Jak to děláte vy, když vedete diplomanty? Může se stát, že vlastně vůbec netušíte, co student píše?
Obecně je aktivita v průběhu vzniku kvalifikační práce očekávána od studenta, nicméně vedoucí má studenta upozornit, pokud je nulová, aby se předešlo nedorozuměním. Osobně jsem se nesetkal s tím, že bych nevěděl, na čem můj diplomant pracuje. Protože jsem z technické fakulty, nejde primárně o vznik textu, jako spíš o samotnou inženýrskou činnost. Pokud jsem o studentovi nevěděl, bylo to proto, že sám nepočítal s tím, že by práci měl v úmyslu dokončit.
Kolik prací se z pozice vedoucího dá reálně zvládnout? Martinina školitelka jich vedla 18. Může se vůbec při takovém počtu školitel studentům věnovat s dostatečnou intenzitou?
Otázka počtu prací, které může jeden vedoucí odbavit, je složitá, protože to závisí na roli vedoucího v rámci jeho katedrálního nebo fakultního týmu, tedy zda se dotyčný věnuje primárně výuce a studentům, nebo třeba práci na projektech a vedlejší hospodářské činnosti. U mě to byly vždycky jednotky studentů, vyšší jednotky, pokud to byl bakalářský stupeň, i když jsem měl na univerzitě plný úvazek, což platilo jen po krátkou dobu, protože se dlouhodobě živím v byznysu. Nepochybuji, že se dá zvládnout deset diplomantů, ale pochybuji, že by se pak dalo zvládat příliš mnoho dalších aktivit, projektových či vzdělávacích, nicméně bez znalosti onoho mixu je to těžké kvantifikovat.
Často se mluví o mizerných platech vysokoškolských učitelů, jenomže někteří poukazují i na to, že právě výuka už je dnes to poslední, čemu se školy věnují. Pedagogové řeší výzkum, profesoři a docenti učí minimálně, protože mají řadu vedlejších aktivit, a výuku nakonec nezřídka realizují doktorandi.
Dobře se uživit na univerzitě opravdu není jednoduché a řada lidí, kteří tam jsou z přesvědčení proto, že je baví posouvat jejich obor kupředu a předávat znalosti dalším generacím, to má pak třeba náročné při sestavování rodinného rozpočtu.
Univerzity jsou financovány vícezdrojově a dnes nepřichází prakticky v úvahu, že by se mohly živit jen vzděláváním. Nezbytné je opravdu robustní zapojení do grantové činnosti a spolupráce s komerční sférou. Toto je velkou výzvou pro management na všech úrovních univerzity, včetně vedoucích kateder.
Ti musejí dobře rozdělit všechny aktivity mezi členy týmu tak, aby se zúročily silné stránky všech akademických pracovníků. Někdo je dobrý v psaní grantových přihlášek, někdo ve zprostředkování vědomostí studentům. Tato koordinace je náročná úloha, a vzhledem k tomu, že lídři jednotlivých akademických útvarů jsou třeba primárně vědci, a nikoli manažeři, může se chybějící leadership odrazit i v neefektivně fungujícím týmu, který se nevypořádá optimálně ani s vědeckými, ani se vzdělávacími aktivitami. To se pak odrazí ve finanční kondici instituce a nakonec i v platech zaměstnanců. Každopádně vzdělávání musí být interně dotováno z jiných aktivit.
V principu je určitě možné, aby si některý z vedoucích pracovníků osedlal systém tak, že za něj v zásadě práci odvedou jiní. Je otázkou, jestli je to chybou systému, nebo individuálních selhání. Na naší katedře jsou profesoři i doktorandi jeden tým, ale pokud to je někde jinak, není asi snadno vymahatelný způsob, jak tomu zabránit. Obecně je akademická sféra prostředím různých zájmů, tak jako byznys nebo politika, takže se bez využití ostrých loktů často neobejde.
Jak si vysvětlujete, že se na půdě Slezské univerzity znovu objevují pochybnosti o vykazování publikací, kdy jsou populární texty vydávány za odborné? Po kauze Pavla Tuleji, která nedávno otřásla důvěrou ve vědecké výstupy Slezské univerzity, by člověk čekal maximální obezřetnost. Je toto ohýbání faktů o odborné činnosti v českém akademickém prostředí stále běžnou praxí, nebo jde o izolované selhání jednotlivců?
Otázkou je, kde si akademický pracovník takto vylepšuje svůj profil. Pokud je to jeho osobní životopis nebo internetový profil, asi není jak tomu zabránit a je to záležitost jeho důvěryhodnosti, kterou dává všanc. Pokud by populární výstup coby odborný vykazoval prostřednictvím univerzity například v nějakých grantových přihláškách nebo v rejstříku informací o výsledcích, na jejichž základě je pak pracoviště financováno, bylo by to nesporně za hranou akademické etiky a selháním interních univerzitních kontrolních mechanismů. Nepřijde mi, že by toto bylo dnes možné, procesy kontroly váhy jednotlivých výstupů jsou dnes etablované a automatizované.
Co akademická svoboda a kontrolní mechanismy? Nejsou univerzity v Česku takovými „pašalíky“, kde si špičky dělají, co chtějí, a nikdo na ně nemůže sáhnout?
To je velmi klíčová otázka a vlastně k ní směřují současné úvahy o reformě vysokých škol. Míra autonomie českých vysokých škol je tak vysoká, že se někdy mluví o akademickém feudalismu. Často se probírá rozdělení pravomocí a odpovědnosti mezi rektory nebo děkany na jedné straně a akademické a fakultní senáty na straně druhé, a ovšem i mezi univerzitami coby právními subjekty a jejich organizačními jednotkami, fakultami. To je diskuze hojně vedená zevnitř akademického prostředí.
Stěžejní ale je i to, do jaké míry mají univerzity samy rozhodovat o své strategii, dlouhodobých cílech, operační struktuře, počtu studentů, rozpočtech nebo finančních plánech. To je zásadní téma veřejné diskuze.
Univerzity jsou součástí společnosti, která je financuje z daní občanů. Možnosti daňových poplatníků ovlivňovat podobu, jakou mají univerzity mít a kam se mají vyvíjet, jsou v českých podmínkách poměrně omezené. Přitom v jiných vyspělých zemích je standardem, že správní orgány univerzit jsou aspoň částečně tvořeny zástupci zvenku. Akademická svoboda tak není absolutní, což brání projevům libovůle, zároveň to zachovává vazbu s celou společností.
Podstatné je, jak takové orgány vyvážit, aby chod univerzit nemohl podléhat partikulárním politickým nebo byznysovým zájmům, a zároveň zajistit, že univerzity budou dlouhodobě plnit roli, kterou od nich celá společnost očekává. Určitě je to velká výzva, a nejen proto o tomto tématu uslyšíme čím dál častěji.
Čtěte také:
Otevřený dopis studentům. Myslí si, že demonstrují za ČT, ale ve skutečnosti bojují proti demokracii
Sraz Landsmanšaftu aneb Proč asi zveme Sudeťáky do Brna?
Eurosojuz klepe na dveře. Pavel řekl nahlas to, co si Brusel přeje už roky
