Vychází pátý román Marka Přibila, vyzrálého autora střední generace, jehož cesta k současnému tvůrčímu výrazu vedla nejenom přes publicistiku (rozhlas, deníky i časopisy), ale především čtyři čtenářsky úspěšné předchozí romány a samozřejmě i přes bohaté životní zkušenosti včetně ostře sledované politické kauzy.
Na knize nejprve zaujme titul: Děti Václava Havla. Měl snad Václav Havel děti? Kniha uvádí na scénu Havlova syna Daniela. Nicméně vnímavý čtenář vytuší, že kromě dětí biologických se může jednat také o děti v přeneseném, metaforickém smyslu. Možná příslušníky generace o dvacet let mladší než sám Havel (v románu bravurně popsaný), možná ty, ke kterým v listopadu 89 mluvil z balkónu Melantrichu na Václavském náměstí v Praze, možná jeho čtenáře, jeho obdivovatele, možná ty, kteří v Trutnově procházejí okolo jeho sochy.
Přes svůj titul Přibilův román není a nemá být žádnou senzací ani kalkulem k přitáhnutí pozornosti čtenářů či médií. Podle mého soudu je to spíše opak: Román se silným a pozoruhodným příběhem cílí na vyspělého čtenáře, kterému nejsou cizí ani jemněhmotné vrstvy textu: symboly a metafory, nejrůznější paralely, časové skoky, hledání souvislostí. Hlavního hrdinu Daniela zaujme absurdní situace (stejně tak jako absurdita umělecky inspirovala Havla) týkající se ocelové sochy Václava Havla na místě bývalého trutnovského kina Stalino (dnes Vesmír).
„Daniel ví, že příjmení Stalin znamená doslova ‚muž z oceli‘, ze slovanského stal, ocel. Revoluční pseudonym, který si zvolil Josif Vissarionovič Džugašvili, původem z Gruzie, v době, kdy tvrdost byla ideálem. Skutečnost, že se Havel vrací do oceli na místě bývalého kina Stalino, připadá Danielovi absurdní také.“
S předchozími romány jsou Děti Václava Havla spojeny mimo jiné cílevědomou prací s kompozicí textu, tématy (v předchozích dílech náhoda, variace událostí, synchronicita, čas), metaforikou (to vše vypovídá o literární kvalitě Přibilových děl), ale také jistou odvážností.
I když Přibilovy předchozí romány reflektovaly (předně Rehabilitace Adama & Evy) mimo jiné i politické události a aféry a dotýkaly se v různé míře také věčného a napříč uměleckými žánry ztvárňovaného rozporu velkých dějin přesahujících člověka versus malých, osobních dějin, román Děti Václava Havla považuji za tematicky i žánrově bohatší (tématem je například dědičná vina, holocaust), propracovanější, více vrstevnatý, a dokonce se zde setkáte i s nechvalně proslulým Josefem Mengelem, jenž navštěvoval trutnovské lágry.
Děti Václava Havla jsou pro mne románem zkušeného autora vyzrálého vypravěčského stylu a spolu s publicistou a vysokoškolským pedagogem Petrem Žantovským jej vnímám jako román generační. Je jedním z mála generačních románů současné české literatury (máme-li vůbec takové), který má navíc výrazný filosofický, esejistický a společenskokritický charakter.
Osobně jsem rád, že v množství feministicky laděných titulů a titulů s protěžovanou tematikou psaných na společenskou objednávku, kterými je dnešní český čtenář zahlcen a právem unaven, se najednou objevil nevtíravý román s filosofickým, esejistickým a společenskokritickým rozměrem, dokonale reflektující i současnou dobu. Román, který jednoznačně přesáhl pouhé (byť náročné) materiálové bádání, „beletristické zvládnutí“ historických událostí, a řemeslné zpracování látky.
Autor je vysokoškolský pedagog a docent v oblasti literárních věd, v minulosti šéfoval katedře české literatury PeDF UK v Praze, byl členem poroty literární ceny Magnesia Litera.
Čtěte také:
Měl prezident syna? Román Děti Václava Havla zakázanou otázku zodpoví. Kniha, s níž nikdo nepočítal
Území sviní aneb Historie se opakuje
Benešovy dekrety: Nebyl Němec jako Němec
