Ideologičtí aktivisté se bouří proti vládnímu záměru registrovat neziskovky placené ze zahraničí. Ignorují však nepoměrně větší nebezpečí, jež přichází z Bruselu. Je to jejich nevědomost? Hloupost? Nebo záměr, aby si nikdo nevšímal potenciálně nesmírně nebezpečné legislativy, připravované Evropskou komisí?
Útoky na Natálii Vachatovou, poradkyni premiéra pro svobodu slova, jsou tak mimózní, ohavné, zlé, tak vaří z vody v neskrývané zlobě a snaze hlavně pomluvit a ublížit, že se nabízí logická otázka: Proč? Jaký mají cíl? Samozřejmě je nasnadě odpověď, že takto útočí zejména lidé, kterým je svoboda slova velmi nepříjemná. Oni sami si to možná nemyslí, ale skutečností je, že jejich výroky a činy směřují ke starému známému cíli: Bezbřehou svobodu slova si zaslouží pouze názory mé a mých stejně smýšlejících (sou) druhů. Protože my neprezentujeme jen pouhé názory, ale samu ryzí pravdu. Z čehož logicky vyplývá, že ti, kdo mají názory odlišné, prostě lžou.
Takové přesvědčení by bylo jen směšné, pokud by nebylo v principu přesně stejné jako smýšlení komunistů, fašistů, inkvizice, prostě všech lidí, kteří nenávidí svobodu slova od samotné její podstaty. Z minulosti víme, že kdykoli a kdekoli se takové smýšlení prosadilo, dopadlo to se společností hodně špatně.
Další realistickou odpovědí na otázku po příčinách útoků na Natálii Vachatovou je obyčejný přízemní strach o prachy. Ideologové, zejména ti ověšení hrdými nálepkami „progresivisté“ nebo „liberální demokraté“, chtějí šířit své stále extrémnější ideologické postoje bez toho, aby prošli ústřední zkouškou důvěryhodnosti, tedy svobodnými volbami. Oni hodlají „jen“ mít vliv, tedy moc nad společností, ale odpovědnost odmítají. A samozřejmě chtějí být za svou radikální, ve svých důsledcích protidemokratickou propagandu dobře zaplaceni. Nyní však cítí, že jejich příjmy mohou být ohroženy.
Oba důvody jsou zřejmé. Vztek potenciálně postižených aktivistů je vcelku pochopitelný, jakkoli samozřejmě nemůže být omluvou pro sudy špíny, které na Natálii Vachatovou vylévají. Ty jsou o to odpornější, že tak činí ještě předtím, než znají text připravované normy, která má upravit transparentnost přijímání peněz politickými neziskovkami ze zahraničí. Paradoxem je, že právě transparentností se postižení ideologové ohánějí prakticky denně, ovšem vždy se jedná o transparentnost, ke které jsou povinni „ti druzí“. Jakmile ale mají být transparentní také oni, a zejména jejich finance, jsou vzteky bez sebe.
Zástěrka pro skutečné nebezpečí
O co jde konkrétně? Celý humbuk se strhl v podstatě kolem několika málo vět ve vládním prohlášení Babišova kabinetu: „Zřídíme veřejný registr všech dotací pro neziskové organizace z veřejných rozpočtů, který bude zahrnovat nejen stát, ale i obce, kraje a svazky obcí. Neziskové organizace pobírající veřejné peníze budou mít povinnost transparentně zveřejňovat své konkrétní výdaje. U organizací, které vyvíjejí politickou činnost a jsou financované ze zahraničí, zavedeme povinnost tuto skutečnost transparentně označovat. Zamezíme tomu, aby se veřejné peníze využívaly pro politický aktivismus. Neziskové organizace mohou prosazovat své politické názory, ale nikoli z peněz daňových poplatníků.“
V debatě o této normě – připomeňme, že neexistuje zatím žádná její oficiální verze – se objevuje řada vyložených lží a nesmyslů, vždy počínaje a konče údajnou inspirací ruským zákonem o politických neziskovkách. Pokud by si však dali kritici sebemenší práci s dohledáním skutečných inspirací, pak by přišli na to, že jestli tvůrci zákona s něčím pracují, tak je to obdoba amerického zákona FARA, jenže ve verzi zřetelně měkčí a jemnější. Cílem je zakotvit zákonem širší rámec ochrany státu před vnějšími vlivovými operacemi a hybridními hrozbami. Ty jsou v posledních letech vnímány jako významný bezpečnostní problém v celé Evropě.
Ano, taková legislativa je vždy politicky citlivá. Zastánci argumentují potřebou transparentnosti a ochranou demokratického rozhodování. Kritici naopak upozorňují, že špatně nastavený zákon by mohl zasahovat do prostoru občanské společnosti nebo vytvářet zbytečné administrativní bariéry. Česká debata se tak pohybuje mezi dvěma legitimními cíli. Na jedné straně stojí snaha o větší otevřenost a přehled o zahraničních vlivových aktivitách. Na druhé straně je potřeba zachovat principy svobodné společnosti a vyhnout se nadměrné regulaci. To, zda se to tvůrcům zákona podaří, můžeme zjistit až ve chvíli, kdy bude zveřejněna jeho první oficiální verze. Což se dosud nestalo.
Protože se však silně emoční protesty rozběhly už nyní, nabízí se ještě další, třetí možný důvod tohoto předčasného pokřiku. Tím může být snaha odvrátit pozornost od něčeho skutečně důležitého. Co to je? Nejpravděpodobnějším důvodem těchto maskovacích akcí může být připravovaná evropská norma, kterou chce Evropská unie – podle svých vlastních slov – bojovat proti zahraničnímu vlivu. Pokud ta bude přijata v principech, dnes už oficiálně projednávaných, pak se stane skutečným, nikoli tedy jen domnělým, vylhaným nebezpečím pro svobodu. Společně s dalšími procenzorskými normami EU může případně znamenat definitivní konec reálné svobody slova v Evropě.
Amerika a Brusel, rozdílné přístupy
Takže: Evropská unie dnes připravuje legislativu, která má prý zvýšit transparentnost zahraničního vlivu na politiku. Argumentuje často americkým zákonem Foreign Agents Registration Act (FARA) z roku 1938. Tomu uvěří nicméně jen ti, kdo jsou zvyklí naslouchat pouze svému politrukovi. Protože při bližším pohledu se ukazuje, že evropský návrh směřuje k něčemu jinému, tvrdšímu, byrokratičtějšímu a také výrazně regulativnějšímu. Podívejme se na něj blíže.
Americký FARA vznikl v době, kdy Spojené státy čelily propagandě nacistického Německa a dalších autoritářských režimů. Jeho princip byl jednoduchý a v zásadě takový zůstává dodnes: pokud někdo v USA jedná na pokyn nebo pod kontrolou zahraniční vlády či organizace a snaží se ovlivňovat politiku nebo veřejné mínění, musí se zaregistrovat a zveřejnit své financování a aktivity. Nic víc. FARA nezakazuje zahraniční vliv. Nezakazuje lobbing. Nevytváří systém státního dohledu nad společností a svobodou slova. Požaduje pouze jednu věc: transparentnost vztahu k zahraničnímu zadavateli. Právě tato jednoduchost je na americkém modelu pozoruhodná. Stát říká: pokud pracujete pro cizí vládu nebo zahraniční organizaci a snažíte se ovlivňovat politiku, veřejnost má právo to vědět. Tečka.
Evropská unie se ovšem vydává jinou cestou. Návrh legislativy z Bruselu sice navenek používá podobnou rétoriku, opakuje slova o transparentnosti, ale ve skutečnosti buduje mnohem komplexnější, hlubší regulatorní strukturu. Například počítá s vytvořením registrů v jednotlivých členských státech, s dohledovými orgány, s přeshraniční výměnou informací mezi úřady a se systémem správních sankcí. Organizace, které působí jménem subjektů ze třetích zemí, by navíc měly mít v Evropské unii právního zástupce odpovědného za plnění předepsaných povinností. To už není jednoduchý registr transparentnosti. To je nový administrativní dohledový a sankční aparát.
Rozdíl mezi americkým a evropským přístupem je zásadní. Připomeňme, že americký model stojí na relativně úzké definici „zahraničního agenta“. Povinnost registrace vzniká tehdy, když existuje přímý vztah k zahraniční vládě nebo organizaci a když dotyčný skutečně vykonává vlivovou činnost. Naproti tomu Brusel vytváří daleko širší rámec regulace a namísto jednoduchého principu transparentnosti vzniká systém, který vyžaduje registraci, reportování, administrativní dohled a posléze i sankce. Jednou z nejnebezpečnějších věcí v návrhu EU je, že Evropská komise bude moci prostřednictvím takzvaných delegovaných aktů upravovat regulace kdykoli po jeho schválení. Eurokomisaři tvrdí, že jim jde o technickou flexibilitu. Jenže to zásadní nebezpečí tkví ve skutečnosti, že takový systém umožňuje postupné rozšiřování regulace, a tedy i kontroly, a to bez nového legislativního procesu. To je přesně onen typ „živé“ regulatorní konstrukce, který je pro současnou EU typický: Základní rámec je přijat v legislativě a poté si ho může Evropská komise upravovat, kdykoli „dovytunit“ podle svých představ a to už mimo jakoukoli demokratickou kontrolu. Což víme, že je otevřená brána k postupnému rozšiřování povinností pro zákonu podřízené subjekty a rozšiřování pravomocí Evropské komise a jejích byrokratů. Bohužel v evropském právním prostředí je to běžný mechanismus.
Orwell by záviděl
Evropská komise se pochopitelně dušuje – možná dokonce ve svém sídle přísahá na holý pupík předsedkyně Ursuly von der Leyenové –, že její návrh nemá být vnímán stejně jako represivní zákony o „zahraničních agentech“, jaké existují v některých autoritářských režimech. V jediném má pravdu: evropská legislativa nestigmatizuje organizace nálepkou „agent“. Ale to je všechno. Ve skutečnosti, v duchu zákona i v jeho dopadech je rozdíl mezi americkým a evropským přístupem zásadní.
Shrňme si to: Spojené státy řeší problém zahraničního vlivu relativně minimalisticky. Požadují zveřejnění vztahu k zahraničnímu zadavateli a tím věc de facto končí. Evropská unie naopak vytváří nový regulační rámec, který zahrnuje registraci, dohled a administrativní kontrolu. Navíc s možností – či spíše jistotou – jeho dalšího zpřísňování, přitvrzování ve směru omezování svobody slova pro skupiny občanů, institucí a médií s „nežádoucími“ názory.
Ta nejdůležitější otázka dnes nestojí tak, zda je transparentnost zahraničního vlivu správná. Ano, ta by měla být samozřejmá v otevřené společnosti – přičemž s tímto pojmem se progresivističtí ideologičtí aktivisté ohánějí neustále. Skutečně zásadní otázka zní úplně jinak: Je nutné a pro svobodu a demokracii bezpečné kvůli transparentnosti vytvářet další rozsáhlý evropský regulatorní systém? Navíc tvrdý, přičemž je jisté, že bude kvůli „kutilství“ Evropské komise stále tvrdší? Zkušenosti posledních desetiletí nás důrazně varují, že toto nebezpečí je pro svobodu a demokracii neúnosné. Vidíme neustále a opakovaně, jak má evropská legislativa tendenci růst. Dokonce i regulace, které začínaly jako poměrně nevinné technické nástroje, se postupně proměňují v komplexní systémy nekompromisního administrativního dohledu.
Stručně řečeno: americký FARA je téměř devadesát let starý zákon a jeho princip zůstává stále překvapivě jednoduchý: pokud pracujete pro cizí mocnost, přiznejte to. Amerika říká: ukažte, pro koho pracujete. Evropská unie míří k legislativě zcela jiné: zaregistrujte se, podávejte reporty, podrobte se dohledu. A smiřte se s tím, že to vše bude rok od roku horší, o to se vám my komisaři postaráme.
Celý text najdete v měsíčníku TO číslo 3, nyní na novinových stáncích.
