Kdysi evropské mocnosti tvrdily, že jedou do Afriky a Asie šířit civilizaci, pokrok a osvětu. Dnes už se nejezdí s puškou, koloniální vlajkou a biblí. Modernější doba si žádá modernější nástroje. Proto místo guvernéra přijede „expert na demokratizaci“, místo misionáře neziskovka a místo koloniální správy grantový program ministerstva zahraničí. Jazyk se změnil. Princip překvapivě méně.
Dnešní liberálně-demokratický univerzalismus totiž stále častěji připomíná starý dobrý sociální darwinismus, převlečený do uhlazeného slovníku lidských práv. Už se sice nemluví o rasové nadřazenosti, zato se velmi rádo hovoří o „hodnotově ukotvených demokraciích“, „autoritářských režimech“ a „správné straně dějin“.
Jinými slovy, jedni jsou údajně civilizačně vyspělejší než druzí. Proto mají právo určovat ostatním, jak mají žít, koho mají volit, a které vlády smějí existovat. A pokud někdo neposlechne? Přijdou sankce, mediální masáž, podpora opozice, financování aktivistů, případně bombardéry s „jistě humanitárním nákladem“. V krajním případě všechno dohromady.
Demokracie jako exportní artikl
Liberální demokracie se po konci studené války začala prezentovat jako univerzální model pro celý svět. Politolog, filozof a spisovatel Francis Fukuyama tehdy slavnostně vyhlásil „konec dějin“ a západní elity získaly dojem, že jejich systém je nejen nejlepší, ale z historického pohledu prakticky nevyhnutelný. Jenže právě zde vzniká problém.
Jakmile někdo začne věřit, že vlastní ideologie představuje vrchol civilizačního vývoje, velmi rychle získá pocit morálního oprávnění vnucovat ji ostatním. Přesně tak fungoval kolonialismus. Stejně tak dnes funguje značná část západní zahraniční politiky. Rozdíl je jen v estetice.
Koloniální mocnosti kdysi tvrdily, že „zaostalým národům“ přinášejí železnici a vzdělání. Dnešní geopolitický „misionář“ přináší školení genderové rovnosti, workshopy pro novináře či aktivisty a semináře o správném liberálním občanství. V obou případech ale zůstává přítomna stejná myšlenka: My víme lépe než vy, jak má vaše společnost fungovat.
Tento paternalismus je často tak absurdní, že připomíná politickou verzi korporátního školení diverzity. Země s tisíciletou historií a vlastní kulturní tradicí jsou poučovány dvacetiletými až třicetiletými grantovými experty z Bruselu o tom, jak správně chápat demokracii, respektive vztah občana a státu.
Neziskový průmysl a výroba správného názoru
Velkou roli v tomto procesu nehrají jen vlády, ale také neziskový sektor financovaný státními či nadnárodními granty.
V českém prostředí jde například o Program transformační spolupráce Ministerstva zahraničních věcí ČR. Oficiálně má podporovat demokracii, občanskou společnost a lidská práva. V praxi však často financuje projekty ideologicky velmi jednostranného charakteru.
Nejde o neutrální podporu svobody, ale o export konkrétního liberálního světonázoru. Podpora „nezávislých médií“, aktivistických organizací, či různých hodnotových kampaní bývá velmi selektivní. Peníze zpravidla nedostávají skupiny, které by hájily konzervativní nebo národně orientované postoje. Demokracie je zde podporována jen tehdy, pokud vede ke „správným“ výsledkům.
A právě zde se dostáváme k jádru problému. Liberální establishment rád mluví o pluralitě, diverzitě a otevřené společnosti. Jenže ve chvíli, kdy někdo odmítne progresivní kulturní agendu, kritizuje globalismus nebo hájí národní suverenitu, stává se z něj téměř automaticky „extremista“, „populista“ nebo dokonce „hrozba demokracii“.
Jinými slovy: Demokracie je vítána pouze tehdy, pokud voliči hlasují „správně“. Velmi výmluvně to ukazuje i humbuk kolem financování různých zahraničních projektů, za působení ministra zahraničí Jana Lipavského. Předseda Motoristů sobě Petr Macinka po nástupu do úřadu upozornil na granty směřující do aktivistických a ideologických projektů v zahraničí, které nesloužily českým národním zájmům, ale spíše budování obrazu České republiky jako malého misionáře progresivního liberalismu.
Český daňový poplatník tak v některých případech financoval projekty, jejichž hlavním výsledkem bylo šíření západního kulturně-politického narativu v cizích zemích. Samozřejmě vše pod vznešenými hesly demokracie, lidských práv a občanské společnosti. Protože když chcete někomu vnucovat ideologii, vždy je dobré tomu dát morálně znějící název.
Když se mezinárodní právo hodí
Dalším charakteristickým rysem moderního liberálního intervencionismu je mimořádně pružný vztah k mezinárodnímu právu. Pokud nějaký „nepřátelský režim“ poruší lidská práva, okamžitě slyšíme o sankcích, izolaci a nutnosti hájit civilizační hodnoty. Pokud však stejné principy poruší západní mocnosti nebo jejich spojenci, najednou nastupují kouzelná slovní spojení jako „humanitární intervence“, „obrana demokracie“ nebo „ochrana bezpečnostních zájmů“.
Nejviditelnějším symbolem této dvojí morálky bylo bombardování Jugoslávie v roce 1999. NATO tehdy zahájilo vojenskou operaci bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Oficiálně šlo o humanitární zásah. Prakticky však vznikl precedent, že mezinárodní právo lze obejít, pokud si dostatečně silné státy usmyslí, že jednají ve vyšším morálním zájmu.
Stejný scénář se opakoval v Iráku. Invaze v roce 2003 byla ospravedlňována údajnými zbraněmi hromadného ničení. Ty se nikdy nenašly. Zato se „našel“ rozvrácený stát, statisíce mrtvých, destabilizovaný region a obrovský nárůst radikálního islamismu.
Přesto nikdo z hlavních architektů této katastrofy neskončil před mezinárodním tribunálem. Když totiž chybu udělá „hodnotová demokracie“, říká se tomu omyl. Když totéž udělá geopolitický protivník, říká se tomu zločin proti lidskosti.
Podobně dopadla Libye. Západní intervence byla původně prezentována jako ochrana civilistů před Muammarem Kaddáfím. Výsledkem je rozpad státu, občanská válka, obchod s otroky a chaos, který destabilizoval velkou část severní Afriky. Ale hlavně že diktátor padl. Humanitární PR oddělení si mohlo odškrtnout splněný úkol.
V Sýrii zase západní mocnosti podporovaly různé opoziční skupiny v naději, že odstraní Bašára Asada. Jenže realita občanské války nebyla hollywoodský film o boji dobra se zlem. Mnohé podporované skupiny měly velmi problematický charakter a konflikt se proměnil v geopolitické bojiště cizích mocností, což dokazuje setkání současného syrského prezidenta a teroristy Ahmada Šari s českým prezidentem a eurofederalistou Petrem Pavle. A taktobychom mohli pokračovat dál…
Představme si opačnou situaci: Čína by jednostranně uznala nějakého opozičního českého poslance za legitimního premiéra České republiky. Reakce evropských elit by připomínala kolektivní infarkt.
Novodobý sociální darwinismus
Právě zde se kruh uzavírá. Sociální darwinismus nebyl jen biologickou teorií. Byl to především mocenský pohled na svět, podle něhož silnější a „vyspělejší“ civilizace mají přirozené právo určovat směr těm slabším. Dnes už se sice nemluví o méněcenných rasách, ale o „autoritářských režimech“, které musí být převychovány, izolovány nebo nahrazeny vhodnějšími elitami.
Mechanismus je nápadně podobný. Některé státy si osobují právo rozhodovat, kdo je legitimní vláda, které volby (a její výsledky) jsou správné, které protesty jsou „bojem za svobodu“, a které jsou „extremismem“.
Když protestují prozápadní aktivisté v zahraničí, mluví se o statečných obráncích demokracie. Pokud protestují vlastní občané proti progresivní politice doma, najednou slyšíme o dezinformacích, populismu a krajní pravici – ať už to znamená cokoliv. Ta ironie je téměř dokonalá.
Liberální univerzalismus se prezentuje jako vrchol tolerance, ale ve skutečnosti často funguje jako ideologicky velmi netolerantní systém. Nevnucuje sice svoji moc hrubou koloniální správou, ale pomocí médií, grantů, kulturního tlaku, ekonomických sankcí a morální delegitimace oponentů. Je to sice měkčí, ale stále forma nekompromisní dominance.
Česká republika jako malý exportér demokracie
Po roce 1989 česká zahraniční politika převzala havlovskou tradici důrazu na lidská práva a podporu disidentů. Sama o sobě to nemusí být špatná myšlenka. Problém nastává ve chvíli, kdy se z ní stane ideologický automatismus. Česká republika se tak často stylizuje do role malého exportéra demokracie, přestože její reálný geopolitický význam je omezený. O to hlasitěji ale někteří politici moralizují svět kolem sebe.
Tvrdá rétorika vůči Rusku, Číně nebo Íránu bývá samozřejmostí. O poznání opatrnější tón však zaznívá vůči státům, které jsou strategickými spojenci Západu, i když mají s demokracií velmi komplikovaný vztah. Ukazuje se tak, že univerzální hodnoty bývají v praxi překvapivě flexibilní.
Demokracie sama o sobě není problém. Ten nastává tehdy, když se z ní stane univerzální ideologie, která sama sebe považuje za morálně nadřazenou a oprávněnou přetvářet celý svět. Každý systém, který začne věřit ve vlastní historickou neomylnost, se dříve, či později dostane na velmi nebezpečné území. Ať už jde o koloniální impéria, revoluční ideologie nebo dnešní hodnotový intervencionismus.
Historie totiž opakovaně ukazuje jednu nepříjemnou pravdu. Největší katastrofy často nevznikají z přesvědčení, že konáme zlo, ale z přesvědčení, že máme monopol na dobro. A právě proto stojí za to dívat se kriticky i na ty, kteří dnes pod praporem demokracie, lidských práv a pokroku velmi sebevědomě rozhodují, které státy si zaslouží respekt, a které „převýchovu“. Protože civilizační nadřazenost zůstává civilizační nadřazeností, i když se tváří moderněji, používá inkluzivní slovník a místo koloniální uniformy nosí duhovou placku.
