Volný trh se stal jedním z nejmocnějších symbolů moderní pravice. Co když ale problém není v tom, že mu věříme málo, nýbrž, že jsme mu začali věřit příliš?
Soukromé vlastnictví, dobrovolná směna, podnikání a konkurence patří k základům prosperity moderního Západu. Právě tržní ekonomika vytvořila podmínky pro nebývalý růst produktivity, technologický pokrok a materiální blahobyt. Konzervativní pravice proto rozhodně nemá žádný důvod se za kapitalismus omlouvat. Má naopak mnoho důvodu, proč jej hájit a i nadále šířit jeho základní principy.
Bránit kapitalismus ovšem neznamená považovat každou podobu trhu za dobrou a každé omezení trhu za útok na svobodu. Tady začíná problém tržního fundamentalismu. Tedy představy, že trh je nejen nejlepší mechanismus pro alokaci zdrojů, ale také univerzální odpověď na společenské otázky. Jakmile se ekonomická efektivita stane nejvyšším politickým kritériem, začne být všechno ostatní posuzováno podle toho, zda je „efektivní“.
Kapitalismus jako kulturní systém
Člověk se v takovém systému snadno mění v homo economicus, tedy ekonomického aktéra, jehož jednání se vysvětluje především maximalizací vlastního užitku. Rodina, solidarita, tradice, veřejný zájem, kulturní dědictví nebo vztah k místu však nejsou položky, které lze jednoduše přepočítat na peníze. Právě tyto instituce přitom konzervatismus považuje za podstatnou součást zdravé společnosti. Proto by měl konzervativec říci jednoduchou větu: trh je prostředek, nikoli cíl.
Část pravice někdy mluví o trhu, jako by šlo o přirozený stav, který začne dokonale fungovat ve chvíli, kdy odstraníme všechny regulace a necháme jednotlivce jednat podle vlastního zájmu. Jenže skutečný trh nikdy nevzniká ve vzduchoprázdnu.
Potřebuje vlastnické právo, vymahatelné smlouvy, pravidla hospodářské soutěže, stabilní měnu, infrastrukturu a fungující právní systém. Potřebuje však také něco, co žádný ekonomický model jednoduše nevytvoří: důvěru, odpovědnost, poctivost, pracovní morálku a společenské normy. Kapitalismus je tedy nejen ekonomický, ale také právní, politický a kulturní systém.
Volný trh má jeden základní předpoklad: konkurenci. Podnikatel musí riskovat vlastní kapitál, nabídnout zákazníkovi něco lepšího nebo levnějšího a počítat s možností, že neuspěje. Jenže právě úspěšný podnik může postupně získat takovou velikost, že začne konkurenci sám ohrožovat. Růst, kontrola distribučních sítí, technologické výhody nebo vysoké náklady vstupu mohou vytvořit bariéry, přes něž se novým konkurentům dostává stále obtížněji.
Mechanismus je jednoduchý. Konkurence vede k růstu firmy, růst může zvýšit její tržní sílu, tržní síla může vytvořit další výhody, a ty mohou dále oslabit konkurenci. Výsledkem nemusí být klasický monopol. Stačí oligopol, tedy situace, kdy významnou část trhu ovládá několik velkých hráčů. A právě tady se pravice někdy dostává do paradoxní situace. Za každou cenu brání „volný trh“, ale přehlíží, že velká část skutečné konkurence už mezitím zmizela. Ekonomická svoboda totiž neznamená pouze svobodu vlastníka. Znamená také možnost nového konkurenta vstoupit na trh.
Zisk je odměnou za risk
Ještě vážnější problém nastává tehdy, když se velká ekonomická síla spojí s politickým vlivem. Podnik, který není schopen konkurovat na trhu, může usilovat o konkurenční výhodu jiným způsobem. Může se snažit ovlivnit pravidla, získat dotace, daňové úlevy, výhodné podmínky při privatizaci nebo prosadit regulaci, která ztíží vstup konkurence. Může také přenášet část nákladů své činnosti na stát nebo využívat rozdílů mezi právními a daňovými systémy jednotlivých zemí.
Tady přichází na řadu pojem dobývání renty neboli rent-seeking. Zisk je odměnou za risk. Podnikatel investuje, soutěží a může vydělat, ale také prodělat. Renta funguje jinak: cílem je vytvořit takové podmínky, aby příjem přetrvával i bez odpovídajícího podnikatelského rizika a pod konkurenčním tlakem. A právě v tomto okamžiku se kapitalismus začíná obracet proti své vlastní logice.
Podnikatel, který uspěje v konkurenci, kapitalismus posiluje. Podnikatel, který se snaží konkurenci odstranit prostřednictvím politického vlivu, jej deformuje. Proto není skutečným příznivcem kapitalismu ten, kdo automaticky brání každý velký podnik. Skutečným příznivcem kapitalismu je ten, kdo chrání pravidla, díky nimž může vzniknout nový podnik, nový konkurent a nová inovace.
Tento problém ještě zesílil globalizací. Liberalizace pohybu kapitálu umožnila firmám působit v prostředí, kde se jejich ekonomická síla může pohybovat napříč hranicemi, zatímco politická moc zůstává do značné míry svázána s konkrétním státem. Vzniká tak asymetrie: kapitál může být mobilní, stát je však mnohem méně mobilní.
Nadnárodní korporace mohou přesouvat výrobu, investice nebo část svých operací podle toho, kde naleznou výhodnější podmínky. Státy pak mezi sebou soutěží o jejich přízeň prostřednictvím daňových úlev, pobídek nebo mírnějších pravidel. Právě tím může docházet k posunu moci ve prospěch nadnárodních korporací.
Pro konzervativce zde vyvstává zásadní otázka: Kdo má mít poslední slovo v záležitostech, které rozhodují o dlouhodobé stabilitě společnosti: demokraticky odpovědný stát, nebo kapitál schopný přesunout se během několika dnů jinam? To není argument proti mezinárodnímu obchodu. Je to argument proti představě, že mobilita kapitálu automaticky znamená větší svobodu pro všechny.
Neviditelná ruka trhu není posvátná kráva
Nejviditelnější paradox tržního fundamentalismu ukazuje finanční sektor. Financializace znamená přesun stále větší části ekonomické aktivity směrem k financím a finančním operacím. Při tomto procesu mohou být investice do dlouhodobé výroby a reálné ekonomiky vytlačovány rychleji zhodnotitelnými finančními operacemi. Současně roste systémové riziko, protože propojené finanční trhy umožňují rychlé šíření krizí.
A potom přichází pojem, který se během finančních krizí stal součástí běžného politického slovníku – too big to fail. Pokud je finanční instituce tak velká a propojená se zbytkem systému, že její pád může ohrozit celou ekonomiku, stát ji v krizové situaci nemůže jednoduše nechat zkrachovat. Výsledek je zvláštní, v dobrých časech jsou zisky soukromé, ale v krizových situacích se část rizika může přenést na celou společnost. To už není ideál svobodného trhu. Je to jeho deformace.
Konzervativci proto nepotřebují méně kapitalismu. Potřebují kapitalismus, který zůstane kapitalismem. To znamená chránit soukromé vlastnictví, podnikání a konkurenci, ale současně odmítnout nekontrolovanou koncentraci ekonomické moci. Znamená to podporovat jednoduchá a vymahatelná pravidla, účinnou ochranu hospodářské soutěže a odpovědnost za vlastní rozhodnutí. A především odmítnout systém, v němž se soukromé zisky privatizují, zatímco ztráty a společenské náklady nakonec platí stát a daňoví poplatníci.
Konzervativní pohled se zde od tržního fundamentalismu zásadně liší. Jeho cílem není maximalizovat ekonomickou efektivitu za každou cenu. Cílem je zachovat společnost, v níž může svobodný člověk vlastnit, podnikat, pracovat, založit rodinu a plánovat svou budoucnost. Proto musí existovat hranice toho, co lze podřídit trhu. Rodina, kultura, národní bezpečnost, společenská solidarita nebo důstojnost člověka nemohou být pouze dalšími položkami v účetní tabulce. Ekonomika má sloužit společnosti, nikoli společnost ekonomice.
A právě proto by pravice měla přestat uctívat neviditelnou ruku trhu jako posvátnou krávu. Ne proto, že bychom měli méně věřit trhu, ale proto, že mu chceme věřit správně. Trh potřebuje svobodu. Potřebuje však také konkurenci, pravidla, odpovědnost a společnost, která stojí nad ním. Jinak se může stát, že ve jménu obrany kapitalismu budeme bránit systém, v němž už skutečný volný trh dávno neexistuje. Místo něj vzniká stále koncentrovanější ekonomická moc několika vítězů. A jakmile se ekonomická moc spojí s politickým vlivem, cesta od kapitalismu k oligarchii už nemusí být vůbec dlouhá.
