Česká televize může mít na obrazovce hosty zleva i zprava, a přesto nemusí být názorově vyvážená. O tom, jak bude veřejnost události vnímat, totiž nerozhoduje pouze to, kdo dostane mikrofon. Stejně důležité je, kdo vybírá témata, sestavuje debaty a určuje, které názory jsou ještě legitimní a které už nikoliv. Právě v tomto méně viditelném patře veřejnoprávní televize může být její největší problém.
„Legenda“ Václav Moravec strávil v České televizi 21 let. Jeho odchod v březnu 2026 proto představoval jednu z nejvýraznějších personálních změn v novodobé historii veřejnoprávní televize. Bezprostředně mu předcházela změna v dramaturgii jeho pořadu Otázky Václava Moravce. Po devíti letech se v něm objevil Tomio Okamura, který byl do té doby dlouhodobě opomíjen.
Moravec následně oznámil svůj konec s tím, že „děje z poslední doby mě utvrdily v tom, že za současných podmínek už nemohu dál garantovat nezávislost redakční práce a kritickou reflexi událostí, jak se o nich zmiňuje preambule Kodexu České televize. Důvěru statisíců vás, televizních divaček a diváků, kteří 21 let činili z Otázek nejsledovanější televizní diskuzi v zemi, nechci zklamávat posunem k pseudovyváženosti, chcete-li ke slepé vyváženosti, která podle mého názoru ničí veřejnou službu.“ Ve skutečnosti se akorát přiznal k tomu, že mu někdejší Fialův výrok o právu na „korigované informace“ není cizí, ale že je základem jeho každodenní práce.
A právě proto je možné tuto událost číst i opačně, než jak ji sám Moravec podával. Problematičnost jeho působení nemusela spočívat v zásahu vedení televize do práce moderátora, ale v opačném směru, v příliš silné pozici samotného moderátora. Pokud totiž jeden člověk po dvě desetiletí zásadně ovlivňuje podobu nejvýznamnějšího politického diskusního pořadu veřejnoprávní televize, vzniká legitimní otázka, zda jeho vlastní představy o tom, kdo a jak má v pořadu vystupovat, nemohou být významnější než požadavek názorové plurality.
Případ Moravce tak otevírá širší problém. Je skutečně největším ohrožením nezávislosti ČT politik, který se snaží ovlivnit veřejnoprávní médium, nebo novinář, který získá tak silnou pozici, že může rozhodovat, které legitimní názory se na obrazovku dostanou? V případě veřejnoprávního média přitom nejde jen o samotného moderátora. Rozhodující je celý řetězec: vedení, šéf redakce, dramaturgie, editoři, moderátoři a redaktoři. Právě oni společně rozhodují, jaká témata se dostanou na obrazovku, koho televize pozve a jaký interpretační rámec jednotlivým událostem nabídne.
Vyváženost začíná u výběru lidí, ne až u mikrofonu
Vyváženost proto nelze posuzovat pouze podle toho, zda se v některém pořadu jednou za čas objeví představitel tábora „příklonu k Rusku“. Podstatné je, jak často jednotlivé názorové proudy dostávají prostor, v jakém počtu a především v jaké pozici. Pokud je jeden názorový proud zastoupen čtyřmi či pěti hosty a opačný názor pouze jedním, nelze problém vyřešit poukazem na to, že „i druhá strana“ nakonec dostala slovo. Právě takové nepoměry jsou zásadní v hodnocení pracovníků České Televize. U některých diskusních formátů můžeme hovořit i o poměru přibližně 3:1.
Tato čísla je třeba chápat jako podstatnější otázku. Vyváženost není pouze o existenci opačného názoru, ale také o jeho skutečné váze v celkovém vysílání. Ještě předtím, než moderátor položí první otázku, totiž někdo rozhodl, o čem se bude diskutovat a koho k diskusi pozve. Výběrem témat se tak současně rozhoduje o tom, kterým problémům bude věnována veřejná pozornost a které zůstanou stranou.
A právě tady se problém vyváženosti přesouvá od jednotlivého moderátora k personálnímu složení celé publicistiky. Pokud o výběru témat, hostů a jejich interpretaci dlouhodobě rozhoduje hodnotově podobně orientovaný okruh lidí, může být výsledné vysílání jednostranné, i když každý jednotlivý pořad formálně splní požadavek, aby dostal prostor také někdo s opačným názorem. Bylo by docela zajímavé, kdyby se dělaly mezi zaměstnanci veřejnoprávních médií předvolební průzkumy – možná že by „Babiš“ zůstal mimo Sněmovnu.
Moravec není výjimka. Fridrichová, Stach, Železný…
Případ Václava Moravce proto nelze chápat jako izolovaný spor jednoho moderátora s vedením České televize. Podobné rozpory se v minulosti objevovaly také kolem dalších výrazných tváří veřejnoprávní publicistiky. Jedním z nejvýraznějších případů byla Nora Fridrichová a její pořad 168 hodin. Ten ČT v roce 2024 po téměř dvaceti letech vysílání ukončila. Kolem pořadu se přitom dlouhodobě vedly spory o výběr témat i způsob jejich zpracování. V jednom z řešených případů vedení redakce například uvedlo, že při přípravě konkrétní reportáže nepanuje mezi týmem 168 hodin a vedením shoda na relevanci tématu.
Dalším příkladem představuje moderátor a novinář Daniel Stach. Ten v souvislosti s výběrem hostů uvedl svou „slavnou“ větu: „Ne každý názor má mít prostor ve vysílání.“ Podobně před časem hovořil i člen Rady ČT Michal Jankovec: „Česká televize má skutečně určený úhel pohledu na základě doporučení Evropské komise.“
To otevírá zásadní otázku pro každé veřejnoprávní médium. Kdo rozhoduje, který názor je ještě legitimní a který už nikoliv? Pokud tuto hranici určují sami novináři, je o to důležitější, aby jejich rozhodování podléhalo transparentním pravidlům a aby v redakcích existovala skutečná názorová pluralita.
Odcházejí problematičtí lidé, ale mění se skutečně ČT?
Personální změny přitom v České televizi probíhají průběžně. Samotný odchod známých tváří ale ještě neznamená větší názorovou pluralitu. Pokud odejde Moravec, Fridrichová nebo jiná výrazná osobnost, ale o výběru témat, hostů a reportáží nadále rozhoduje stejný nebo velmi podobný okruh lidí, může se změnit tvář obrazovky, nikoli její hodnotové nastavení. Personální obměna proto není cílem sama o sobě. Smyslem má být vytvoření prostředí, v němž se při výběru témat a hostů skutečně střetávají různé pohledy na svět.
Veřejnoprávní médium nepotřebuje novináře bez názoru. Potřebuje redakci, v níž se různé názory mohou střetávat a kde žádný jednotlivý hodnotový proud nezíská výsadní postavení. Nestačí proto sledovat, zda ČT jednou za čas pozve konzervativního komentátora nebo politika. Podstatnější je, kdo vybírá témata, kdo vybírá hosty, kdo rozhoduje, který názor je legitimní nebo příliš „plochozemský“ či „hitlerovský“ a kdo určuje způsob, jakým bude událost interpretována.
Právě tady leží skutečný problém vyváženosti. Pokud se názorová pluralita nepromítá už do samotného složení redakcí a jejich rozhodovacích struktur, může být výsledné vysílání jednostranné i tehdy, když formálně poskytuje prostor oběma stranám.
