Jsou to tři měsíce, kdy se v českých médiích objevily zprávy o konečném řešení těžby černého uhlí v zemích Koruny české.
Po celé 20. století patřilo Ostravsko mezi nejvýznamnější uhelné revíry v Československu. Těžba dosáhla vrcholu po druhé světové válce, kdy byla důležitou součástí centrálně plánovaného hospodářství. Po roce 1989 začal postupný útlum těžby z ekonomických i ekologických důvodů. Poslední hlubinný důl v ostravské části revíru, Důl Paskov, ukončil těžbu v roce 2017.
Koncem ledna 2026 skončila i těžba v posledním činném dole na Karvinsku. V dole ČSM ve Stonavě byl slavnostně vyvezen symbolický poslední vozík uhlí, čímž byla éra těžby černého uhlí oficiálně uzavřena a skončila více než 250 let trvající éra hlubinného dobývání uhlí na Ostravsku.
Za dobu těžby, od roku 1763 do roku 2026, bylo vytěženo přibližně 1,8 miliardy tun černého uhlí. Vypadá to jako obrovské číslo, není to ale ani polovina zásob, které se v revíru nacházely. V zemi zůstávají odhadem 2-3 miliardy tun reálně vytěžitelného uhlí. Samotný důl ČSM vytěžil za svou existenci přes 124 milionů tun, ovšem jen v jeho dobývacím prostoru zůstává přes 400 milionů tun.
Proč se nepokračuje v těžbě? Důvody jsou jak ekologické, tak hlavně ekonomické. Část uhlí je příliš hluboko, více než kilometr pod povrchem. Část se nesmí těžit kvůli bezpečnosti, protože leží pod obydlenými oblastmi. Mezi klíčové problémy patří i ideologický systém emisních povolenek, zavedený úředníky z „Brusele“.
Co by se dalo udělat?
Rozhodnutí o likvidaci dolů je aktem politického rozhodnutí. Co bylo politicky rozhodnuto, může být pořád vzato zpět nebo přehodnoceno. Prvním krokem by mělo být zastavení likvidace jam a zachování systematického čerpání důlních vod. Udržení současného stavu znamená zachování budoucí možnosti, ať už pro těžbu uhlí, využití plynu, nebo jiné formy energetického využití podzemí. Jakmile budou jámy zasypány a revíry zaplaveny, návrat nebude možný a zásoby uhlí budou znehodnoceny.
Není to jen problém pro Ostravsko, ale doslova pro celé české země. Dobývání černého uhlí patří k nejdůležitějším kapitolám hospodářských dějin českých zemí. Právě díky uhlí u nás vznikla jedna z nejvýznamnějších průmyslových oblastí střední Evropy, která zásadně ovlivnila industrializaci regionu i celé tehdejší monarchie. Díky uhelným zásobám zde vznikly železárny a veškerý průmysl, navázaný na těžbu uhlí, výrobu železa a rozvoj oblasti. Vídeňský klan Rothschildů pochopil ekonomický význam oblasti a investoval obrovské prostředky na to, aby bylo možno zásoby využít.
Význam Ferdinandovy dráhy
Málokdo dnes ví, že díky Rothschildům vznikla Severní Ferdinandova dráha (Kaiser Ferdinands-Nordbahn), soukromá železniční společnost a trať, která propojila Vídeň s Brnem, Ostravou a solnými doly v Bochni a Wieliczce. Projekt vznikl ve 30. letech 19. století v době začínající průmyslové revoluce, kdy bankéř Salomon Mayer von Rothschild získal koncesi na výstavbu železnice v roce 1836.
Traduje se, že koncesi udělil tehdejší císař Ferdinand I. Dobrotivý poté, kdy mu Salomon slíbil, že trať ponese jeho jméno.
Právě přivedení železnice do Ostravy v roce 1847 bylo klíčové pro rychlý rozvoj těžby uhlí a hutnictví, protože umožnilo levnou a rychlou dopravu surovin i výrobků. Severní Ferdinandova dráha měla klíčový význam, protože umožnila masovou přepravu uhlí, podpořila vznik velkých podniků (např. Vítkovické železárny), přivedla do regionu investory a urychlila růst Ostravy z malého města na průmyslové centrum. Bez železnice a rothschildovských investic by se Ostravsko nestalo tak významnou průmyslovou oblastí. Později byla dráha zestátněna a stala se součástí rakouských, pak československých státních drah. Její trasy dnes tvoří důležité části hlavních železničních koridorů v Česku, Rakousku i Polsku.
Hloupé bruselské nápady
To vše se zdá být dávnou historií, ovšem dnes jde o naši budoucnost. Pokud se přestane čerpat voda, která do vytěžených prostor prosakuje, bude vše zničeno nejen dnes, ale prakticky navěky, protože se znehodnotí zásoby, které v zemi jsou. Uhlí není jen surovina. Je to součást ekonomické páteře státu, který se po generace opíral o průmysl a výrobu. Rozhodnutí, která činíme dnes, mají nevratný charakter. Zavřený provoz lze znovu otevřít. Sloje lze znovu dobývat, pokud tady je know-how, lidé a hlavně nezdevastované zásoby. Ale zatopený revír, zasypané jámy a rozebraná infrastruktura znamenají definitivní konec všeho. Politická reprezentace by si měla uvědomit, že zde nejde o krátkodobé plnění hloupých bruselských závazků. Jde o to, zda si Česká republika ponechá nástroje pro vlastní energetickou a průmyslovou stabilitu i poté, co tady dnešní Evropská unie nebude.
Zatopené doly už nikdy znovu neotevřeme. A právě proto je třeba se ptát, zda máme právo takové rozhodnutí učinit bez širší a hlubší debaty. Nerostné bohatství se nevrací. Kdo ho dobrovolně zatopí, ten ho svým dětem už nepředá. Není to levná záležitost. Jen udržování dolu Staříč stálo státní podnik Diamo přes 80 milionů korun ročně. Vláda nakonec rozhodla o likvidaci a zasypání jam. Přitom třeba právě důl Staříč měl výhodu v tom, že byl izolovaný a měl minimální přítoky vody, což z něj dělalo unikátní lokalitu.
Tlak na rychlé uzavření a likvidaci dolů vychází z ideologie, že dekarbonizace musí být okamžitá a totální. Bez ohledu na technickou, ekonomickou či sociální realitu. Paradoxem je přesouvání výroby mimo EU. Pokud se výroba oceli nebo energeticky náročných produktů přesune do zemí s nižšími ekologickými standardy, globální emise neklesnou, pouze se změní jejich geografické umístění. Evropa si může statisticky „zlepšit“ bilanci, ale svět jako celek na tom zůstane stejně.
Zelený návrat do středověku
Zelený úděl návratu do středověku apeluje na odpovědnost vůči planetě. Méně se však mluví o odpovědnosti vůči zaměstnancům, regionům a průmyslové základně země. Proč je dnes těžba neekonomická? Česká republika by měla v rámci Evropské unie usilovat o revizi systému ETS-1, případně o zastropování cen povolenek na úrovni, která neznemožní základní průmyslovou výrobu. Energetická transformace nemůže být postavena na likvidaci domácího průmyslu. Stát má povinnost ponechat si strategické možnosti, ne likvidovat bohatství, které už za pár let může být klíčové. Nechat zatopit doly v zemi, která má pod sebou miliardy tun uhlí, je rozhodnutí srovnatelné s německým „vypínáním“ jaderných elektráren. Ideologické gesto s dlouhodobými důsledky pro bezpečnost a ceny energií v zemi.
Jsme svědky nejen ukončení těžby, ale i plánů na zasypání jam a zatopení celého revíru. Tento krok je veřejnosti předkládán jako ekologická nutnost, jako logické vyústění „modernizace“ energetiky.
Ve skutečnosti však znamená něco zcela jiného. Zatopení dolů není ekologický akt. Je to strategická chyba, ztráta surovinové, energetické a průmyslové suverenity. Protože nejde jen o to, že se dnes uhlí netěží. Pokud šachty zasypeme a necháme zaplavit, definitivně se vzdáme možnosti ho těžit kdykoliv v budoucnu. A to už není běžné ekonomické rozhodnutí. To je nevratný zásah do základních zdrojů státu. Otázka proto zní: Opravdu si může průmyslová země dovolit definitivně odepsat miliardy tun vlastního nerostného bohatství?
Celý článek najdete v aktuálním vydání měsíčníku TO 5/2026.
