Guvernér České národní banky Aleš Michl se v úterý v médiích správně vymezil proti dlouhodobé agitaci prezidenta Petra Pavla pro přijetí společné evropské měny.
V této souvislosti legitimně poukázal na to, že předčasný vstup do eurozóny by Česko připravil o možnost reagovat na domácí cenový vývoj vlastní nezávislou měnovou politikou. Je dobře, že guvernér vnímá zásadní funkce domácí měny a její nezastupitelnou roli při ochraně české ekonomiky.
Je však nutné odmítnout narativ, že existuje něco jako „připravenost“ na euro, nebo že k němu česká ekonomika musí „dozrát“. To je zásadní chyba, která nás nutí uvažovat o naší vlastní dostačivosti a staví celou věc do roviny jakéhosi procesu, na jehož konci nás čeká „kýžené“ euro. Ke společné evropské měně dozrát nejde, protože není přirozenou součástí ekonomického fungování, ale čistě politickým projektem, který ničí mechanismus volně plovoucího kurzu měny a pouze vměstnává různorodé státy do jedné uniformní šablony.
Výsledkem jeho přijetí je jen akceptace socialistického modelu přerozdělování, sanace méně výkonných ekonomik a ztráty národní autonomie. Problémy, které kvůli tomu nevyhnutelně vzniknou, se pak musí nákladně sanovat z kapes daňových poplatníků. Je to pouze utopický návrh levice, jak předejít obchodním válkám, zatímco je jasné, že to ve výsledku způsobilo jen položení hlavy na špalek dravým tygrům z Asie, kteří evropské regulování měny promptně využili pro vlastní export a získání strategické pozice na mezinárodních trzích.
Situace v Chorvatsku
O tom, jak destruktivní tento proces v praxi je, svědčí situace v Chorvatsku. Země ani po delší době od zavedení eura situaci vůbec nezvládla a uzamkla se v hluboké inflační pasti. Podle dat Eurostatu se země stabilně drží na špici celé eurozóny s trvalou inflací kolem 4,2 % (v dubnu to bylo až 5,4 %). Očekává se, že růst chorvatského HDP v roce 2026 zpomalí na 2,7 % oproti 3,4 % v roce 2025, a to v důsledku vyšších cenových tlaků a zvýšené nejistoty. Evropská komise připouští, že by v roce 2027 měl růst dále zvolnit na 2,5 % v návaznosti na další slábnutí růstu domácí poptávky.
Běžní Chorvati čelí drastickému propadu kupní síly. Kvůli extrémnímu tlaku na peněženky si musí masivně půjčovat na běžné spotřební zboží a každodenní živobytí. Tento raketový růst spotřebitelských dluhů byl natolik varovný, že Chorvatská národní banka (HNB) musela dodatečně zavést stropy na poměr splátek k příjmům, aby nekontrolované finanční zatížení domácností zastavila.
Aby tamní vláda udržela sociální smír, musela rozjet masivní dotace, což vyšroubovalo rozpočtový deficit na hranici 3 % HDP. Chorvatsko tak jasně ukazuje, jak blízký je tamní scénář osudu Řecka.
Zcela nemyslitelné
Česká republika si přitom nedávno prošla inflací, kterou poháněly covidové sanace, jako je vyplacení mezd z éry lockdownů, které se sečetly s umělým oslabováním koruny ze strany ČNB v rámci devizových intervencí v domnělém boji s deflací z minulé dekády.
Naše vlastní rozpočty jsou stále extrémně deficitní. Poslední věc, kterou v této situaci potřebujeme, je debata o euru, které je pro zdravě uvažujícího člověka za těchto podmínek zcela nemyslitelná.
My se musíme hlavně bavit o rozpočtové kázni a do této diskuse euro v žádném případě nepatří. V hodnocení situace jsem s guvernérem za jedno, podle mého názoru je však nezbytné euro jednoznačně označit za slepou uličku.
