Potřetí v životě jsem si zaletěla do Číny. Mezi jednotlivými cestami uplynulo zhruba deset let, a tak mohu aspoň trochu srovnávat. Z toho, co jsem viděla naposledy, mi však padla brada podobně, jako když jsem po roce 1989 poprvé vyjela na Západ.
Člověk před návštěvou Číny sice tuší, že v řadě záležitostí je mnohem dál než EU a další země Západu. Šokující však je, o jak propastný rozdíl jde. Lhostejno, zda se pohybujete v některém z velkoměst na východě nebo v oblastech zahraničními turisty méně navštěvovanými. Všude však vidíte perfektní dopravní infrastrukturu a úplnou digitalizaci veškerých veřejných služeb, přičemž i na venkovské tržnici můžete zaplatit za dva banány bezhotovostně. Pak navštívíte nějaké přírodní památky, kterými projde za den třeba 30 000 lidí, ale všude panuje perfektní organizace. Vstupy jsou pochopitelně také elektronické, a i přes obrovské množství lidí na zemi nikde ani papírek.
Čína neřeší gendery a jiné nesmysly jako Západ
Mezi jednotlivými místy se pohybujete rychlovlaky řítícími se rychlostí přes 300 km/h a z jejich okénka pozorujete jako kontrast drobné postavy obdělávající ručně svá rýžová políčka. Té rychlosti přitom dosahuje vlak i ve velmi členitém terénu díky tomu, že hory jsou provrtány tunely jako ementál a přes údolí vedou mosty nepředstavitelných rozměrů. Nutně si pak kladete otázku, jak je možné, že kvůli neustálému kopírování ještě nedávno vysmívaná země, dokáže tohle všechno vybudovat.
Proč to tedy nejde také na Západě? Odpověď je jednoduchá. Zatímco my jsme ustrnuli a zabýváme se řešením totálních pitomostí, jako je třeba gender nebo pokusy poroučet větru a Slunci ve jménu „záchrany klimatu“, Číňané tvrdě pracovali. Oni se totiž při tom „kopírování“ především učili a pak hledali cesty, jak vše zdokonalit a prodávat nám to zpátky. K tomu ještě ovládli rozhodující zdroje surovin, bez kterých se moderní technologie neobejdou a tím Západ absolutně vyšachovali ze hry. Pravda, v něčem za ním přeci jenom zaostávají. Tedy konkrétně za EU. Představte si, že v Číně nemají víčka napevno připevněná k lahvím. A pak není divu, že občas někomu upadnou na zem. Což je u nás, díky moudrosti evropské vrchnosti, nepředstavitelné!
Čína by ničeho z toho samozřejmě nedosáhla bez obrovského množství vzdělaných odborníků. Takže není divu, že vzdělání, především v technických a vědeckých oborech, je věnována patřičná pozornost. Děti tráví drtivou většinu času učením a rodiče dělají vše pro to, aby jim adekvátní vzdělání umožnili. Podobně to mají i vietnamské děti u nás, jak se ostatně může přesvědčit každý, kdo vyrazí na exkurzi do pražské Sapy. Jak obrovský rozdíl je to oproti „úsilí“, které vynakládáme na vzdělávání naší mladé generace. Neustále totiž jenom řešíme, zde náhodou nejsou děti ve škole „přetěžovány“ a učitelé se jim potom málem bojí dát domácí úkol. Doslova žně potom slaví dětští psychologové, v jejichž péči takto „trýzněné“ děti končí.
Západ nemá vůli ke změně. Hlavní je „well being“
Pravda, Čína je komunistickou totalitou. Ale osobně bych ji nazvala totalitou osvícenou. Díky obrovskému hospodářskému rozmachu se jí totiž podařilo vytvořit silnou, relativně bohatou, a tudíž i spokojenou střední třídu, která přistoupila na hru „chleba místo svobody“. V jako každé totalitě jsou i v Číně lidé pod neustálým dohledem. Díky digitalizaci velmi sofistikovaným dohledem. Má to sice svoje výhody, jako je takřka absolutní bezpečnost na ulicích. Zažila jsem mimochodem situaci, kdy díky všudypřítomným kamerám dohledala Policie ztracenou věc, identifikovat jejího nálezce a zprostředkovala její vrácení). Ale to přece jenom nemá se svobodou nic společného. Něčeho podobného se však můžeme dočkat co nevidět i u nás. Evropská „vrchnost“ se ostatně různými svými „šmírovacími“ choutkami netají. Jen se obávám, že se tím nezvýší naše bezpečnost, ale pouze se sníží naše svobody.
Ne, rozhodně bych v Číně žít nechtěla. Ale v řadě věcí se jí můžeme inspirovat. Například již zmíněnou tamější komplexní digitalizací služeb. Je jí dosaženo tím, že jsou všechny tyto služby propojeny s konkrétním člověkem a fungují tak „na občanku“. Což samozřejmě umožňuje jejich poskytování těm „neposlušným“ omezit nebo i vypnout. Něco podobného by však mohlo fungovat i u nás v anonymním režimu. Tedy tak, aby je nebylo možné „nepohodlným“ lidem odepřít. Jak však dohnat ztrátu v rozvoji dopravní a technické infrastruktury? V Číně to mají jednodušší v tom, že nemají žádné radikální „zelené aktivisty“, veškerá půda je státní a je pouze pronajímána. To se jim pak stavby realizují! Takže, dokud nedokážeme zamezit zneužíváním legislativy k jejich blokování, můžeme na nějaký rozvoj infrastruktury rovnou zapomenout.
A jak se vyrovnat s absencí příslušného know-how a schopností rozvíjet technologie? Sice se chlubíme tím, jak nám rostou počty absolventů vysokých škol, ale děje se tak především u tzv. „měkkých“ oborů. A zástupy sociologů, politologů a jiných „-logů“, které naše vysoké školy chrlí, nám s technickým rozvojem pramálo pomůžou. Navíc se nacházíme v situaci, kdy pro nastupující generaci není důležité něco dokázat, ale jejich životním krédem tzv. „well being“. Tedy, především být v pohodě. Jako by už neplatilo heslo, že „bez práce nejsou koláče“. I když ono to tak bohužel v řadě případů opravdu je. Dokud nezačneme posílat koláče zase jenom těm, co pracují, můžeme na nějaké dohánění Číny zapomenout. A protože nikde kolem sebe nevidím vůli nejen změnit náš přístup k práci, ale ani začít se zabývat pouze věcmi podstatnými, nezbývá než konstatovat, že naše země a potažmo i celá EU je zkrátka v háji. I když na místě je spíše poněkud jadrnější vyjádření.
Je to stejně paradox. Čína tak dlouho budovala socialismus, až dosáhla kapitalismu. Zatímco v EU to máme obráceně.
Čtěte také:
Měl prezident syna? Román Děti Václava Havla zakázanou otázku zodpoví. Kniha, s níž nikdo nepočítal
Území sviní aneb Historie se opakuje
Benešovy dekrety: Nebyl Němec jako Němec
