Dramatická situace kolem účasti prezidenta na summitu NATO v Ankaře je pouze vrcholkem ledovce sporu o podobu politického systému v naší zemi. Nejde jen o pokus o přechod k případnému prezidentskému či poloprezidentskému systému, jak se občas uvádí. Náhlý boj o prezidentské pravomoci je pouze pokusem o využití momentálního rozložení sil po volbách do Poslanecké sněmovny ČR v loňském roce. Celý spor je však mnohem hlubší a na české politické scéně probíhá již více než 35 let. Prozkoumejme jeho kořeny.
Morální majáci
Počátek se datuje už od prvního posametového roku, kdy se skupina většinou levicových disidentů profilovala jako politická síla, která si na základě svého odporu ke komunistickému režimu osobovala jistou morální nadřazenost nad „mlčící většinou“ společnosti. Ta jim v jejích očích dávala právo rozhodovat o dalším směřování země. A to přesto, že jejich vliv na společenské dění do listopadu 1989 byl minimální a neporovnatelný s vahou protikomunistického odporu reprezentovaného například Solidaritou v Polsku nebo Fideszem v Maďarsku.
Skupina bývalých disidentů kolem osoby Václava Havla byla velmi různorodá, dokonce z větší části sestávající z bývalých komunistických kádrů, kteří po srpnu 1968 ztratili svá výsostná postavení v komunistické nomenklatuře a byli vytlačeni na okraj společnosti nebo emigrovali.
Pád spíše už Jakešova než Husákova režimu brali jako jednak přirozenou satisfakci, jednak ale jako šanci na návrat do rozhodujících politických funkcí. To se jim zejména v prvních měsících kvůli nezbytným kooptacím v docela velké míře dařilo. Už ty ale ukázaly, že až na drobné výjimky zůstali uvězněni v myšlenkových schématech, v nichž jako mladí komunisté či svazáci vyrostli a která pouze jemně modifikovali ideami socialismu s lidskou tváří, tedy jakousi jemnější formou centrálně řízené společnosti.
Nepolitická politika
Václav Havel jako prezident chtěl vybudovat kolem sebe na Hradě druhou vládu, která by jako nová centrální elita soustředila faktickou rozhodovací moc. Té by se ústavní orgány na základě jeho morálního kreditu dobrovolně podřizovaly a v oblasti zákonodárné a výkonné plnily její cíle. Zpětně viděno, tato hradní parta by v podstatě nahradila do listopadu 89 formálně vládnoucí předsednictvo ÚV KSČ. Samozřejmě nikoli jako pokračování totalitního režimu, nýbrž se snahou naplnit mlhavou představu o nepolitické politice a občanské společnosti. Používání slov jako politické strany či trh a kapitalismus bylo pro ně noční můrou, která je budila ze snění o sociálních experimentech.
V tehdejším Federálním shromáždění se poměrně brzy vzedmula vlna odporu. Řada poslanců správně namítala, že Havel obchází parlament i vládu a snaží se vládnout skrze své poradce, kterým chybí jakákoli legitimita.
Jeho idea nepolitické politiky se dostávala do prvního střetu s tvořící se standardní politickou strukturou. Stále tu ale bylo všeobjímající Občanské fórum, v němž zastánci Havlovy koncepce spatřovali nástroj prosazování svých představ a názorů. OF jasně zvítězilo v parlamentních volbách 1990 a tentokrát už na základě mandátu od voličů obsadilo rozhodující místa v orgánech státu.
Zrození české pravice
Úspěch byl však až nečekaně velký, takže vynesl do poslaneckých funkcí i řadu lidí z nižších míst kandidátky, kteří se nakonec stali základem pro rychle se etablující politickou pravici. Ta odmítala havlovské experimenty s tzv. občanskou společností či koketování se socialismem v politice i ekonomice. Byli to většinou lidé z menších měst a obcí, nespokojení regionální lídři, kteří se kromě poslanců v průběhu roku 1990 stali starosty, okresními přednosty a vedoucími úřadů. Ti byli v denním styku s občany, kteří jim vyčítali, že se zásadně nic nemění, že stále vládnou komunistické mafie v ekonomice, že jsou staré struktury v různých funkcích a podobně. V čele státu viděli převážně disidentské elitáře, uspokojené z dobytých pozic.
Posílili zejména ve chvíli, kdy našli svého silného politického lídra. Václav Klaus byl od počátku listopadových událostí součástí skupiny, která se postavila do čela protestního hnutí a úspěšně se chopila vyjednávaní o předání moci s vystrašeným vedením KSČ.
Uprostřed chaotického dění „ve Špalíčku“ byl schopen formulovat základní dokumenty a podílet se na taktice vyjednávání. Sám Havel jej tehdy uváděl jako někoho, kdo „konečně věci rozumí“. Klaus coby zastánce standardních politických stran a tržní ekonomiky se ale rychle dostal do sporu s podstatnou částí hradní party. Ta nenáviděla politické strany a její ekonomové z šikovské éry snili o tzv. instrumentální koncepci trhu, tedy v podstatě zachování centrálního plánování se zapracováním určitých tržních prvků.
Mimořádně silný lídr
Klaus od svého vstupu na ministerstvo financí 13. prosince 89 nenechával nikoho na pochybách, že jeho politikou je přijmout trh jako dominantní princip našeho budoucího ekonomického systému. Hrad správně vycítil v Klausovi možného silného protivníka a rozhodl se jej odsunout po červnových volbách 1990 na méně klíčový post guvernéra centrální banky. Záminkou měl být volební neúspěch, proto jej OF nasadilo do čela kandidátky na severní Moravě, tedy bašty KSČ. OF pod vedením Klause tam však jasně zvítězilo a on sám obdržel suverénně nejvyšší počet preferenčních hlasů ze všech kandidátů v celé republice.
Tento výsledek nejen upevnil jeho pozici na postu ministra financí, ale přinesl mnohem víc. A to viditelný politický střet, který byl počátkem totožných střetů, které zažíváme i nyní.
Začalo to nenápadně, sněmem Občanského fóra v pražské Hostivaři, který měl zvolit svého předsedu. Paradoxně si tuto funkci vymyslel Václav Havel, který tak chtěl upevnit pozici „svých“ lidí ve vedení hnutí. Hrad už vybral nevýrazného Martina Palouše a počítal s bezproblémovým průběhem. Ten už rozdával rozhovory a vše se z pohledu havlistů zdálo být zalité sluncem.
Na sněmu však dominovali delegáti zvolení v okresech a ti měli disidentského chaosu a nehybnosti z uspokojení vrcholných politiků funkcemi dost. Večer před sněmem přesvědčili zdráhajícího se Klause, aby kandidoval, a druhý den jej k šoku druhého tábora přesvědčivou většinou zvolili. Poražení hradní elitáři reagovali stejně jako dnes, nechtěli se s novou situací smířit a například se bez pozvání účastnili Klausových tiskových konferencí, kam si museli často přinést i židli, a vykládali své teze, které byly v naprostém rozporu s názory jejich zvoleného předsedy.
Elitáři versus lid
To, co následovalo, je známé. Rozpad OF, vznik ODS a její jasné volební vítězství v roce 1992. Vedle toho vzniklo OH, které sice disponovalo naprostou většinou členů vlád, nicméně ve volbách utržilo těžkou porážku a ani se nedostalo do parlamentu. Podobný osud stihl slovenskou VPN.
Příkop mezi těmito dvěma politickými světy se v dalších více než třiceti letech stále prohluboval. Měnili se aktéři, inovovala rétorika, ale podstata zůstává stejná. Na jedné straně stojí ti, kteří se cítí být politickými elitami této země, kteří údajně lépe než ostatní chápou, co je pro naši zemi dobré, kteří se považují za převyšující ostatní svou znalostí vyspělého západního světa, a proto se pokládají za povolané či vyvolené ostatními vládnout. Proti nim stojí ti, kteří věří v demokracii, v národní zájmy a kteří brání suverenitu České republiky. Ti se chtějí opírat o mandát získaný ve všeobecných volbách od suveréna, kterým nemůže být nikdo jiný než lid.
Volby v roce 2025 přinesly zásadní změnu poměrů, kdy většina voličů jasně řekla, jakým směrem se má ubírat politický vývoj v zemi. A ještě jasněji vyjádřila, jakým směrem se ubírat nemá. S tím se však tábor elitářů a tzv. lepšolidí – stejně jako v minulosti – nehodlá smířit. Zájem o názor voličů mají jen tehdy, pokud lidé hlasují tak, jak si oni přejí. Pokud ne, nastává to, čeho jsme svědky nyní. Tentokrát mají v rukou trumf, který jim přinesla nesmyslná přímá volba hlavy státu. Ta vynesla na Hrad typický marketingový produkt v podobě Petra Pavla – prezidenta, který nahradil hlavy státu chovající se v uplynulých dekádách víceméně konformně se svým ústavním postavením. Místo nich nastoupil aktivista zcela ve službách jedné strany tohoto dlouhodobého sporu.
Přežije Česká republika?
Ještě více alarmující je, že podobně jako prezident si počínají i klíčové instituce státu, které by měly hrát sjednocující a vášně tlumící roli. Především Ústavní soud, který svým rozhodnutím ve věci žaloby prezidenta na vládu ostudně selhal – a to i po právní stránce.
Celý článek čtěte v aktuálním vydání měsíčníku TO 7/2026.
