Za současného téměř nepřetržitého konfliktu mezi břitce organizovanou sítí institucí, institutů, asociací, spolků a hnutí, která si ráda souhrnně a hrdě říká „občanská společnost“, a vládou těmito hnutími souhrnně nazývanou „lůza“, si Babišův kabinet nezavládne, dokud nezmění styl obrany, v němž si stále nabíhá na vidle, ze všech stran na něj narafičené. Znemožňovat vládě vládnutí je všech těch vidlí hlavním cílem. Ten je – i přes zdánlivou impotenci parlamentní opozice – vskutku mistrně vymyšlen a profesionálně prováděn opozicí neparlamentní.
Tím nejmistrnějším prvkem je něco, čeho si málokdo všiml, ale co je klíčem k pochopení současného stavu české politiky. Před volbami byl pro tu „občanskou společnost“ (dále jen OS) vrchním ďáblem Babiš, celý Babiš a nic než Babiš. Politiky dělila na „s Babišem nikdy“, čili dobré (demokratické, evropské, západní), a „s Babišem možná, protože nám nic jiného nezbývá“, čili zlé (antidemokratické, antievropské, východní). Když pak Babiš masivně vyhrál, rétorika OS se změnila v „Babiš ještě ujde, ale co ti na něho přisátí extremisté“. Změnila se ne jen u některých prvků OS postupně, ale u všech naráz. Prozradila jednotnou strategii celé OS Babišovu vládu rozložit zaostřenými útoky na její nejslabší složku, s nadějí, že Babiš „prozře“, s Motoristy se rozhádá a vláda padne.
Tato strategie málem vyšla, když se do čela opoziční „demokratické“ OS postavil Hrad a vyhlásil Motoristům válku. Že se do ní Motoristé nechali proti tak obrovské přesile vlákat, by svědčilo o jejich naivitě, politické nezkušenosti a sklonu k furiantství. Že tím naštvali i část svých vlastních voličů, se projevilo v sondážích preferencí, které se přesunuly k Babišovi. Ten se do pasti OS vtáhnout nenechal, její strategii prokoukl, možné následky si spočítal a Motoristy ne-li úplně ukáznil, tak aspoň zklidnil.
Fair, svobodná a nezávislá žurnalistika by, pravda, neměla fandit žádné vládě, podle receptu velkého amerického novináře a satirika H. L. Menckena „vztah novináře k politikovi je jako psa ke kandelábru“. Jenže on taky definoval poslání žurnalistiky jako „to comfort the afflicted and to afflict the comfortable“ – česky asi „pohodu postiženým, postih pohodlným“. Takže by bylo unfair nezastat se někoho, z koho si obrovská přesila nepřátel dělá fackovacího panáka.
Je česká demokracie nebezpečně porouchaná?
Mediální přesila protivládní je pětinásobná. Organizované „občanské“ iniciativy desetinásobné. Nebojte se, nebudu je zde vyjmenovávat, potvrďte si to u umělé inteligence, která si tomu troufá říct „institucionální asymetrie mezi organizacemi a občanskými iniciativami vystupujícími proti Babišovi a těmi, které jsou mu nakloněny“.
Že k této přesile vedle prezidenta přilnul i Ústavní soud, by se zdálo potvrzovat názor některých právníků, že česká demokracie je nebezpečně porouchaná. Že však i tak silná propagandistická masáž nedokáže obrátit voličské preference, možná svědčí o tom, že Češi přece jen nejsou tak snadno oblbnutelní, jak se obecně myslí. Ačkoliv OS to asi vidí tak, že ta správně myslící média, instituce a iniciativy se nenechávají oblbnout chybně myslící většinou voličskou – a proto mají morální povinnost tuto vládu svrhnout.
Zajímavé by bylo představit si, oč větší by ta většina byla, kdyby měla k dispozici 80 % médií a 90 % organizovaných občanských iniciativ. Jenže na ty holt nemá čas, když chodí místo nich do práce a pečuje o rodiny.
Uhnout a přiždouchnout
Takže teď věnujme této fackované vládě trochu empatie a alespoň jednu dobrou radu. Přestaňte se těm útokům bránit obvyklým stylem zápasnickým a boxerským, čili odrážením a oplácením. To nemůžete nikdy vyhrát. Nasaďte na ně judo: uhnout, přiždouchnout a nechat je se překotit jejich vlastní silou, vahou a setrvačností. Dva příklady, jak se mělo udělat bezproblémově, co se dělalo problémově:
- Prezident chtěl do Ankary? S tím se mohlo klidně souhlasit hned, bez námitek, bez hádek, bez útoků OS a bez právních tahanic. Přivézt do Ankary, předvést Trumpovi a prezentovat: „Tohle je ten náš prezident, co vás má za odpudivou bytost, které by nepodal ruku, tak jsme ho přivezli, aby měl kde vám ji nepodat.“
- Občanská společnost chce nadále platit rozhlas a televizi z vlastních kapes z obav, že by je vláda nutila vysílat jinak, než vysílají? Souhlasit, nechat obě média poplatky dál vybírat – a pak je peprně zdanit. Z hlediska státního rozpočtu podstatně rozumnější, než je platit z peněz, které nemáte.
A teď si spočítejte, kolik by vám to ušetřilo času a energie na práci, za kterou vás platíme. Tak teď na všechny ty příští útoky (a že jich ještě bude) – judo. Uhnout a přiždouchnout. Až párkrát padnou na hubu, občanským iniciativám, institucím, médiím, hradním úředníkům a ústavním soudcům nezbude než zmlknout a taky se pustit do práce, za kterou je platíme.
Čtěte také:
Pro veselé tváře, Kodlosovy komentáře: Ankara, inkluze a modlitební koberec v Landshutu
Proč je prezident Pavel tlačen do role spolutvůrce zahraniční politiky?
Pavel ve sporu s vládou: Rozhovor pro Türkiye Gazetesi ukázal záludnou hru Hradu a zásah do výsledku voleb
