<em>Citizen Vigilante (volně přeloženo jako Mstitel z lidu) je přesně tím snímkem, který se rozhodně nemíjí dobou – přičemž však netematizuje pouze věc vysoce aktuální, ale také naprosto akutní. Migraci. Respektive její tragické konsekvence, které se dennodenně na ulicích Evropy přetavují do vraždění, znásilňování a mrzačení nevinných. Policie nekoná, soudy omlouvají zločince, politika vězí ve spárech politické korektnosti (povědomé?). A do toho se najde jeden muž, jenž to nemíní nechat jen tak.
Umělecká hodnota filmu je ex definitione subjektivní záležitostí. Přesto nebude Citizen Vigilante po téhle stránce asi zrovna excelovat. I úplný laik si povšimne řady trhlin, které snímek vykazuje. Jeho hodnota však tkví v něčem jiném. V něčem vlastně mnohem důležitějším – v jeho sdělení. Message, kterou světu vysílá, zní jasně: Podívejte a zamyslete se nad tou nekonečnou řadou do očí bijících, nesnesitelných nespravedlností, které nejsou ničím jiným než produktem katastrofálních rozhodnutí nezodpovědných vládnoucích elit! S drobným dovětkem či spíše konfrontací s kontroverzní otázkou morální (ne)ospravedlnitelnosti násilného jednání, které na tyto bytostné nespravedlnosti selhavšího systému dost extrémně reaguje…
Vizuálně film působí hodně syrově, místy drsně, v jistém slova smyslu až hnusně. Je docela chaotický, ale jeho podstatné momenty už nemohou být vyzdviženy srozumitelněji, a to především díky mimořádně naturalistickému vyobrazení násilných scén. Tak například už v prvních minutách – poté, co filmaři celý příběh přesvědčivě územně „přišpendlí“ nepřehlédnutelným nápisem EVROPA – je divák svědkem dost strašné scény, kdy nic netušící mamince, v jedné ruce nákup, v druhé ruce synka, africký migrant zničehonic probodne krk. Krví zbrocená blondýnka padá během několika vteřin na chodník, dítě pláče, halekající migrant s půlmetrovou kudlou utíká. I tato scéna je však neoddělitelnou součástí celkového poselství filmařů – něčím, co se v soudobé Evropě opakovaně děje, něčím, co by třeba mohlo otevřít oči i těm nejnatvrdlejším z nás.
Příběhem nás provází mstitel osobně, americký podnikatel a bývalý voják Sanders (Armie Hammer), který systematicky vyhledává tělesně i duševně zmučené přeživší krutých zločinů přistěhovalců a stroze se jich optává, zdali bylo podle nich v jejich věci spravedlnosti učiněno zadost. Po negativní odpovědi se vzdálí, vadným systémem osvobozené zločince vypátrá a vytrestá (postřílí). Ještě před tím jim však věnuje stručné poučení o rule of law, o svobodě individua, o nekompatibilitě jejich „archaického hodnotového systému“ s evropskou demokracií.
Na filmu je sympatické, že nejde o prvoplánový morální kýč, v němž by byl příběhový zabiják filmaři účelově vykreslen jako nějaký anděl, který se snesl z nebes, nikdy neudělá krok vedle, nikdy se nespálí, zatímco téměř milosrdně rozdává spravedlnost a nastoluje harmonii ve světě. Sanders takový rozhodně není. Je navýsost rozporuplnou osobou, která sice spravedlnost z určitého úhlu pohledu rozdává, ale v jeho brázdě leží také nevinní – nebo alespoň lidé, kteří nemají se spáchanými zločiny napřímo nic společného.
Kdo zlo schvaluje, jako by ho páchal
Ústřední postava takto (v kontextu příběhu poměrně zbytečně, bez mrknutí oka) kosí například policisty, kteří ji pronásledují se stokrát větší vervou než pachatele-přistěhovalce. Dále poněkud hororovým způsobem popravuje soudce, kteří sice profesně i lidsky selhali, obětem zločinců-přistěhovalců se svými rozsudky smějí do tváří, ale sami se přímo ničeho nedopustili. Objevuje se zde tedy nemilosrdný motiv: kdo zlo schvaluje, jako by ho páchal. Kolem tohoto filozofického problému se točí také poslední velká scéna, která vzbudila na sociálních sítích, kde se výstřižky z filmu virálně šíří, asi největší ohlas.
Sanders klidně přichází do bytu jakéhosi mladíka Yusufa, který se se svým přistěhovaleckým gangem před časem dopustil brutálního znásilnění nezletilé dívky. Soud však zločince neodsoudil a traumatizované oběti povýšeně oznámil, že i její trýznitelé jsou vlastně oběti a tak trochu chudáčci, kteří to mají v životě moc těžké… Sanders vyruší syrskou rodinu právě u polévky, zpěčujícímu se násilníkovi prostřelí nohu a i s rodiči a sestrou jej přesadí na gauč. Následně jsou do pasti vlákáni zbylí členové gangu, kteří jsou všichni jeden po druhém postříleni – a spolu s nimi také Yusuf s celou rodinou (která jeho zločin zaníceně obhajovala učením Koránu a argumentem „příliš krátké sukně“ dotyčné oběti).
Tyto těžké expresivní scény průběžně střídají scény „poučné“, v nichž vystupuje buď postava televizní moderátorky reportující tu o veřejností zbožňovaném „posledním spravedlivém“, tu o šílených statistikách mapujících zločinnost imigrantů (které se zdají být vším, jen ne fikcí), nebo sám Sanders, který maskován promlouvá skrze objektiv lidem do duše, přičemž nenechává na celém systému nit suchou… Což nás vytrhává z filmového děje a vhazuje do neúprosné reality.
Film, o němž je řeč, je takříkajíc „venku“ jen pár dnů. Za tu dobu již stihl být fakticky zcenzurován německou byrokracií, která se s ním vypořádala vskutku lišácky. Citizen Vigilante sice nebyl natvrdo zakázán (což by asi působilo zvláštně), ale skrze administrativní bariéry (neudělení věkového ratingu) bylo v podstatě zamezeno jeho distribuci. Co to znamená? Že si Němci jednoduše řečeno nemají film kde přehrát – pokud tedy nesledují na síti X Elona Muska, který ho na to konto pro celosvětové publikum nahrál v plné délce na svůj účet.
Čeho se soudruzi z NSR bojí?
Bojí se snad německá byrokracie, že téma všudypřítomných křivd spojených se zpackanou migrační politikou – drzá a nepřijatelná viktimizace zločinců a jejich propouštění na svobodu, výsměch jejich obětem, všemožná privilegia přiznávaná přistěhovalcům apod. – udeří v populaci přímo na komoru? Že do té doby úspěšně zpracovaným divákům budou najednou připadat tyto filmové scény jaksi povědomé? Že jim skoro splynou tu s teroristickým útokem z jejich městečka, tu s případem brutální vraždy známého z vedlejšího bloku nebo hromadného znásilnění někoho ze sousedství? Že v řádění fiktivního přistěhovaleckého gangu spatří analogické události ze zcela reálného života (z poslední doby se nabízí například odporný případ ukopání sedmnáctiletého Louise v jihofrancouzském Narbonne přesně takovým gangem, jaký vystupuje ve filmu)?
Pozoruhodné je také chování mediální levice, v níž se evidentně rvou dva přístupy: tvářit se, že snímek (který se mezitím stal na řadě platforem filmem „number one“) vůbec neexistuje a nepracovat na jeho ještě větší známosti, anebo hystericky bít na poplach a zhanit ho do posledního pixelu. To musí být opravdu nervy drásající dilema… Vtip je v tom, že stejně jako rozbité hodiny, které ukazují dvakrát denně správný čas, také levičácký tisk nemusí být tak jednou dvakrát do roka úplně vedle. Sice je bezesporu jedním z viníků nešťastné situace, do níž Evropa zabředla, protože ustavičně zamlčuje, omlouvá nebo relativizuje drasticky nadproporční kriminalitu páchanou přistěhovalci, čímž se definitivně stává extremistickým, avšak jeho varování před rozběsněným „druhým extrémem“ úplně mimo mísu není.
Skutečně, dokouká-li někdo film Citizen Vigilante a poví-li si, co nádherného a inspirativního to právě viděl, máme možná trochu problém. Samozvaní vykonavatelé dobra z lidu sice budívají přirozené a spontánní sympatie (a vznikají o nich fantastické filmy), ovšem kolosální přistěhovalecký problém vyřeší jen odvážní státníci, striktní migrační politika, speciálně pak důsledná návratová politika, odideologizovaný pragmatický přístup politiků a v neposlední řadě nekompromisní vymáhání práva. Nevyřeší ho občanská válka ani mstiví osamělí vlci. Co mohlo být v tomto směru hloupější než pokus film zakázat? Na druhou stranu, možná právě tohle je nakonec ten nejlepší důvod, proč film zhlédnout – ideálně s hlavou otevřenou, kritickým přístupem a z odstupu.
Čtěte také:
Zastaví Iniciativa za záchranu Evropy současnou migrační politiku?
Za belfastské bouře nesou odpovědnost politické elity a jejich katastrofální migrační politika
Paradox dvou evropských světů: Zatímco Rusku mohou migranti pomoci, EU rozkládají
