Lid Spojeného království rozběsnily v posledních týdnech dvě hrůzyplné události. Jedna je starší a teprve nyní vyplouvají na povrch její šílené okolnosti. Jde o exemplární případ hluboce zažraného tzv. „rasismu naruby“ (prostě rasismu, který je pouze jeden) anglických strážníků, kteří zcela nepochopitelně namísto vraha exotického vzezření s dýkou obratně zpacifikovali jeho oběť, umírajícího osmnáctiletého studenta Henryho Nowaka. Druhá je čerstvá: súdánský azylant se na ulici Belfastu pokoušel uříznout hlavu muži jménem Stephen Ogilvie. To vyvolalo nevšedně ostré protesty místních.
Pouliční nepokoje, razantní demonstrace nesouhlasu s katastrofálními dopady masové migrace a časté násilné scény nejsou již v ostrovním království výjimkou. Názorným příkladem budiž rozsáhlé vření po southportském masovém útoku nožem z léta roku 2024. Vrah Axel Rudakubana tehdy zaútočil na hlouček dětí, což si navzdory obrovské osobní statečnosti učitelek, které svěřené děti bránily, vyžádalo smrt tří děvčátek. Zhnusení veřejnosti dostoupilo vrcholu v momentě, kdy se provalila fatální selhání příslušných britských úřadů a tendence kolem celé věci mlžit. Od té doby se nic zásadního nezlepšilo, spíše naopak. A po zmíněných dvou projevech britské migrační politiky v celé její „kráse“ toho mají Britové právě tak dost.
Nutno podotknout, že v severoirském provedení je odpor vůči multikulturalistickým politikám státu skutečně poněkud zostřený. Belfast ozářily plameny hořících aut a popelnic. Kromě tohoto – lidově řečeno – „dělání bordelu“ demonstranti vzali útokem také objekty nějakým způsobem spojené s migranty, nejčastěji jejich bydliště či podniky. Právě to se stalo terčem neúprosné kritiky nejen vládních labouristů. Pravdou ale je, že kdyby si exponenti těchto politických sil neseděli léta letoucí na uších a byli by ochotní alespoň trochu vnímat realitu, k těmto scénám vůbec nemuselo docházet (ani k teroru tuzemského obyvatelstva, ani k jeho nevybíravým odpovědím). Je to zkrátka jejich vina.
Faktem je, že Británii do tohoto marasmu uvrhli právě oni – naivní a nezodpovědní politici, vítači, multikulturalisté a jiní patologicky se mýlící ideologové, progresivistická média, spolky, organizace… To oni zcela vědomě stvořili skrz naskrz zvrácený systém, jehož fatální výsledky pozorujeme na britských ulicích (k jejich smůle už dnes bývají důsledky jejich bláhových kroků běžně natáčeny a virálně šířeny – jak zatýkání krvácejícího Nowaka nevyslyšeného v jeho stížnostech na ukrutné bolesti, tak sezení na hrudi a řezání do hlavy Ogilvieho, za hlasitého nesrozumitelného halekání jeho súdánského popravčího).
V praxi se jinak jedná o konglomerát skoro až nedotknutelnosti a všemožných privilegií přistěhovalců – na úkor zejména těch, kteří mají sami hluboko do kapsy, a z daní střední třídy, která to všechno musí platit. Finanční a politické elity Spojeného království se s plody jimi vytvořeného systému do přímého styku prakticky nedostávají.
Zřídlo totální frustrace a pocitů naprosté bezmoci
Právě tato do očí bijící drzost a nespravedlnost (z dílny těch, kteří se zpravidla a okázale spravedlností, rovností atd. doslova zaklínají) vysvětluje razanci konání severoirských demonstrantů. Ta je pochopitelná, logická, snad i nezbytná. Možná by vlastně bylo dost zvláštní a zarážející, kdyby takto razantně nepostupovali. Nepokojný Belfast představuje v této story určité hořké zřídlo totální frustrace a pocitů naprosté bezmoci. A skutečně – co mají ti lidé dělat, když jim nikdo nenaslouchá?
Násilná složka belfastských nepokojů samozřejmě není de iure ospravedlnitelná, na jejich strůjce nevrhá zrovna světlo kultivovaných gentlemanů a všemožné ústrky a vylévání si zlosti na lidech, kteří nemají s pokusem o vraždu Ogilvieho nic společného, prostě nejsou správné. Navíc, kdyby se demonstranti tolik nevěnovali těmto lidem (kteří britskou rezignací na law and order a nesnesitelným chováním svých druhů také často trpí), mohli by o to více konfrontovat třeba vládní funkcionáře, kteří za tragickou situaci nesou neskonale větší odpovědnost.
Veškeré pokrytectví a přetvářka by měly jít konečně stranou a příslušní politikové by si měli přiznat, že jsou tito belfastští buřiči pouhou nevyhnutelnou reakcí. Jejich „aktivity“ představují až několikátý krok v procesu. Celý problém se totiž nezrodil v den kulminace nepokojů, dokonce ani v den, kdy se súdánský migrant za bílého dne pokoušel uprostřed ulice uříznout místnímu občanovi hlavu. Celý problém je podstatně starší, širší, trvající, táhlý a konstantně se zhoršující. Je jím nezvládnutá migrační politika západní Evropy. Dokud se radikálním způsobem nenapraví, bude k podobným hrůzám (důsledkům své příčiny) logicky docházet i nadále. Akce přirozeně vyvolává reakci.
Čtěte také:
Policie zatkla Súdánce po útoku v Belfastu, ve městě vypukly násilné protesty
Spoutali umírajícího, uvěřili vrahovi. Šokující případ otřásl Británií
Už jste v MHD viděli tu arogantní kampaň Evropské komise? Talenty v zacházení s noži nepotřebujeme!
