Spojené státy americké chystaly vojenský útok na Kubu už na počátku 60. let. Právě to spustilo pokus Sovětů instalovat na ostrově rakety středního doletu, což v roce 1962 vyústilo ve známou karibskou krizi. Kennedy dosáhl stažení sovětských raket z ostrova – ovšem výměnou za to, že Američané na oplátku stáhnou své (už dřívější) rakety z Turecka; a také za slib, že na Kubu nezaútočí. Po zhroucení Sovětského svazu se USA nejspíš necítí vázány žádnými sliby ani mezinárodními pravidly. Stane se ohlašovaný útok na Kubu nakonec realitou?
Po svržení Nicoláse Madura v lednu tohoto roku zablokovaly USA vývoz venezuelské ropy na Kubu. Současně pohrozily trestem všem zemím, jež by se pokusily na ostrov toto cenné palivo dopravit – tak přišla Kuba i o druhého největšího dodavatele ropy, Mexiko. Washington pohrozil také všem zemím, které by nadále přijímaly pomoc kubánských lékařů – která je zejména pro některé latinskoamerické země klíčová. V dubnu dal Senát prezidentu Trumpovi volnou ruku k vojenskému napadení Kuby bez souhlasu Kongresu. Brzy nato se do blízkosti Kuby přesunula letadlová loď USS Nimitz a několik dalších válečných plavidel. Americká armáda od počátku roku provedla již desítky špionážních letů v okolí Havany a Santiaga de Cuba. Co dál?
Bez ropy
Kuba trpí víc než kdy jindy. Je kuriózní, když Marco Rubio nebo Donald Trump hovoří o tom, jak lidé na Kubě strádají, protože žijí v hrozném režimu: v tuto chvíli víc než kdy dřív totiž za jejich strádání můžou právě americké sankce. Izolovaný ostrov je v podstatě obklíčen a žádná ekonomika bez ropy nemůže fungovat. Za pět měsíců přistál na ostrově jediný tanker, ruský Anatoly Kolodkin s nákladem 730 000 barelů. To bylo koncem března a Trump to komentoval: „Nebude to mít žádný dopad. S Kubou je konec. Mají špatný režim. Mají velmi špatné a zkorumpované vedení, a ať už dostanou loď s ropou, nebo ne, na tom nezáleží.“
Kubánská elektrická infrastruktura funguje především na fosilních palivech. Havaně se sice loni podařilo s pomocí Číny výrazně zvýšit počet solárních parků, které by už nyní měly pokrýt asi 20 % energetické potřeby země; a v dubnu ohlásila ropná rafinerie v Santiagu de Cuba, že dokázala adaptovat zpracování domácí (nepříliš kvalitní) ropy na výrobu nafty, topného oleje i motorové nafty. I to je však zoufale málo. Bez paliv a bez elektřiny nefunguje nejen doprava, ale ani továrny, distribuce vody a potravin, svoz odpadu, úřady, školství ani zdravotnictví.
Řada zemí projevuje Kubáncům solidaritu. Mexiko už poslalo nejméně osm lodí s potravinovou a lékařskou pomocí, Čína dopravila první obří zásilku ze slíbených 60 tisíc tun rýže. Humanitární lodi s potravinami a léky poslaly i Brazílie, Uruguay, Kolumbie. Vietnamci pro změnu intenzivně pomáhají Kubě přímo na ostrově rozšiřovat rýžové plantáže, aby přispěli k potravinové soběstačnosti spřátelené země.
Přitahování šroubů
Spojené státy sice za 67 let (od kubánské revoluce v roce 1959) na Kubu zatím přímo vojensky nezaútočily, pokoušely se ji však pokořit doslova tisíci způsoby. Jen na Fidela Castra, který stál v čele kubánského režimu téměř půl století, bylo iniciováno přes 630 atentátů. Různé sabotážní akce i bombové útoky zejména na počátku 60. let stály životy tisíců Kubánců. V roce 1961 došlo v Zátoce sviní k neúspěšné invazi exilových Kubánců, přímo spoluorganizovaných a financovaných CIA. V sedmdesátých letech byl na ostrov záměrně zavlečen virus prasečího moru, v dalším desetiletí pak laboratorně vytvořený typ II viru horečky dengue. Operace Northwoods dokonce nastolila plán, podle nějž mělo být sestřeleno americké civilní letadlo, z čehož měla být obviněna Kuba – skvělý casus belli pro vojenský útok.
Kubánci možná nežijí v ideálním režimu, ale tohle všechno je určitě nenaučilo milovat svého severního souseda. Jednostranné embargo vůči ostrovu trvá od roku 1962 a několikrát bylo přitvrzeno: v roce 1992 tzv. Toricelliho zákonem, v r. 1996 tzv. Helms-Burtonovým zákonem, pak znovu při obou Trumpových mandátech. K bezpočetným omezením a zákazům, které jsou uplatňovány i exteritoriálně (tj. také na země nebo lodě, jež s Kubou obchodují), přidal letos v lednu Washington výkonný příkaz č. 14380, který uvaluje dodatečná cla na zboží ze všech třetích zemí, které by si dovolily přímo či nepřímo dodat na ostrov ropu. Mnohaleté americké embargo odporuje mezinárodnímu právu i samotné Chartě OSN a od roku 1992 je každoročně (s výjimkou covidového roku 2020) odsuzováno opakovanou rezolucí Valného shromáždění OSN, jež vyzývá k jeho ukončení. Při 33. hlasování pro ně jednoznačně hlasovalo 165 zemí, proti byly tradičně Spojené státy a Izrael, tentokrát se přidaly i Ukrajina, Maďarsko a Argentina. Česká republika se nepřekvapivě zdržela hlasování.
Tvrdý ekonomický nátlak je v podstatě válečnou zbraní. Obětí ekonomických sankcí a embarg ze strany USA se staly už i další země: Venezuela, Sýrie, Dominikánská republika, Panama… v Iráku v jejich důsledku zahynul možná až milion civilistů. Rozklad Jugoslávie na počátku 90. let začal zničujícími ekonomickými reformami, vnucenými prostřednictvím Světové banky a MMF. Někdy představuje takový nátlak jen předehru pro chystané pokračování vojenskými prostředky. Německo-turecký historik Tarik Cyril Amar doslova hovoří o „washingtonském trojkroku: blokádě, vydírání, invazi“. Už v roce 1960 Lester D. Mallory radil americké vládě, že je nutné „odepřít Kubě peníze a dodávky, snížit peněžní a reálné mzdy, vyvolat hlad, zoufalství a svržení vlády“. Trump jen navazuje.
Záminky k agresi
Washington přichází neustále s novými důvody, proč by měl kubánský režim být svržen. A ve vymýšlení argumentů působí často velmi neohrabaně. V době prvního Trumpova mandátu byla Kuba nařčena, že chce zvukově narušit psychiku amerických diplomatů v Havaně (tzv. havanský syndrom) – v důsledku tohoto obvinění (spuštěného CIA a následně vyvráceného vyšetřováním FBI) byla Kuba znovu zařazena na seznam států, které Washington klasifikuje jako podporovatele terorismu. Kuba v tomto soupisu figurovala už víckrát. Za Obamy i za Bidena byla sice ze seznamu vždy vyškrtnuta, ale jen proto, aby ji tam Trump pokaždé znovu vrátil.
Obvyklé řeči o tom, že Kubánci mají právo si vybrat svou budoucnost, působí jako vždy dost nevěrohodně: chce-li jim někdo instalovat nový režim zvenčí, pak by to přece nebyl jejich výběr. Ostatně násilné šíření demokracie ze strany USA vedlo zatím všude ve světě jen ke zhoršení situace. Objevil se i absurdní argument, že agrese vůči Kubě je nezbytná k řešení „neobvyklé a mimořádné hrozby pro národní bezpečnost USA“. Kuba se celá desetiletí střeží jakkoli provokovat svého severního souseda a na rozdíl od něj nikdy nepodnikala útoky na jeho území. Zatímco z údajných zvuků u amerického velvyslanectví v Havaně vznikla mediálně nafouknutá aféra, o dvou násilných útocích na kubánskou ambasádu v dubnu 2020 a v září 2023 se hovořilo minimálně.
Dvě nově formulované záminky se přímo týkají Raúla Castra. V první řadě jde o tresty pro firmu GAESA (Grupo de Administración Empresarial S.A.), obchodní konglomerát provozovaný kubánskou armádou. GAESA od 80. let získala zásadní podíl v mnoha odvětvích kubánské ekonomiky včetně bankovnictví, logistiky, obchodu či cestovního ruchu. Na vzniku této holdingové společnosti měl zásadní podíl právě Raúl Castro, který celá desetiletí působil jako ministr ozbrojených sil. Silná role armády v národní ekonomice však není žádným kubánským specifikem. Podobně podnikají například armády v Turecku, Egyptě, Pákistánu, Barmě nebo Vietnamu. Ostatně i U.S. Army je zčásti napojena na komerční sektor.
Druhé obvinění bylo vytaženo po dlouhých 30 letech. Raúl Castro je prý přímo odpovědný za sestřelení dvou malých letadel v r. 1996, v nichž zahynuly 4 osoby. Podle Washingtonu šlo o humanitární lety, podle Havany však šlo o letadla kubánské exilové skupiny s teroristickým pozadím, která po léta podnikala akce proti ostrovu. Kubánská vláda několikrát protestovala proti opakovanému narušování leteckého prostoru a k sestřelení dvou cessen se uchýlila, teprve když provokativní akce neustávaly. Ironií je, že to byli právě představitelé té samé kubánské exilové komunity, která v roce 1976 provedla atentát na kubánské civilní letadlo, a zabila tak 73 osob. Viníci byli známí, leč nikdy nebyli potrestáni.
Celý článek čtěte v aktuálním vydání měsíčníku TO 8/2026.
