Roztržka kolem připomínání Volyně, opětovného vyzdvihování odkazu Stepana Bandery, odebrání nejvyššího polského státního vyznamenání Volodymyru Zelenskému či sílící polské výhrady vůči vstupu Ukrajiny do Evropské unie bývá vykládána jako dosud největší krize polsko-ukrajinských vztahů.
Takové hodnocení je však zavádějící. Žádná nová krize totiž nezačala. Skončila pouze iluze, že mezi Polskem a Ukrajinou existuje přirozené strategické partnerství založené na společných zájmech. Válka s Ruskem pouze na čas překryla staré rozpory. Jakmile se vedle bezpečnosti znovu dostaly do popředí otázky historie, ekonomiky či budoucího postavení obou zemí v Evropě, začala se geopolitická realita znovu hlásit o slovo.
Polsko a Ukrajina nikdy nebyly přirozenými spojenci
Představa, že Polsko a Ukrajina jsou odsouzeny ke strategickému spojenectví, odporuje základní logice geopolitiky. Oba státy mají srovnatelný populační potenciál, patří k největším zemím středovýchodní Evropy a disponují nebo budou disponovat nejsilnějšími armádami regionu. Zároveň usilují o stejný cíl, stát se rozhodujícím politickým a bezpečnostním centrem prostoru mezi Německem a Ruskem. Žádná regionální mocnost se však nebuduje ve vzduchoprázdnu. Potřebuje sféru vlivu a přirozeně ji hledá ve svém bezprostředním okolí. Právě zde se zájmy Varšavy a Kyjeva střetávají.
Historie tento vzorec pouze potvrzuje. Halič, Volyň či Lvov nebyly jen místy kulturního prolínání, ale také dlouhodobého soupeření o politickou kontrolu a národní dominanci. Po roce 1989 začalo Polsko systematicky budovat své postavení regionální mocnosti prostřednictvím členství v NATO a Evropské unii. Ruská invaze v roce 2022 však otevřela prostor pro vznik druhého ambiciózního hráče. Pokud Ukrajina válku přežije jako silný stát, bude usilovat o obdobnou roli. Vstup Ukrajiny do Evropské unie by významně posunul těžiště EU na východ a učinil z Polska a Ukrajiny dva největší státy tohoto prostoru. Namísto přirozených spojenců tak Evropa získává dva přirozené konkurenty.
Rusko vytvořilo spojenectví, které by jinak nevzniklo
To samozřejmě neznamená, že polská pomoc Ukrajině byla pouze přetvářkou. Polsko se po únoru 2022 stalo hlavním logistickým uzlem západní vojenské pomoci, poskytlo Ukrajině rozsáhlé dodávky zbraní, přijalo miliony uprchlíků a patřilo mezi nejaktivnější zastánce Kyjeva v evropských i aliančních strukturách. Bylo by však chybou vykládat tuto politiku výhradně jako projev solidarity. Varšava jednala především ve vlastním bezpečnostním zájmu. Pád Ukrajiny by znamenal, že ruská vojenská moc se přiblíží přímo k polským hranicím a dramaticky zhorší bezpečnostní situaci celé východní části NATO.
Příznačné přitom je, že shoda obou zemí při odporu vůči Rusku představuje často pouze „nejnižší společný jmenovatel“, nikoliv základ skutečně komplexního spojenectví. Polsko a Ukrajinu nespojuje společná vize budoucnosti, ale společná hrozba. Jakmile tato hrozba přestane dominovat evropské politice, začnou znovu vystupovat do popředí jejich vlastní národní zájmy a s nimi i soupeření o vliv ve středovýchodní Evropě.
Jakmile se objevily běžné národní zájmy, partnerství začalo praskat
Nejlepším důkazem, že polsko-ukrajinské partnerství stálo především na společné bezpečnostní hrozbě, jsou konflikty, které se objevily ve chvíli, kdy začaly znovu rozhodovat běžné národní zájmy. Prvním velkým střetem se stal dovoz ukrajinského obilí. Zatímco Kyjev požadoval neomezený přístup na evropský trh, polská vláda musela reagovat na tlak vlastních zemědělců, kteří levný dovoz vnímali jako existenční ohrožení. Následovaly spory mezi dopravci kvůli zvýhodněnému postavení ukrajinských kamionů, které podle polských přepravců narušovalo hospodářskou soutěž.
Ani otázka ukrajinských uprchlíků nezůstala pouze humanitárním tématem. S postupem času začaly převládat debaty o nákladech, sociálním systému či dopadech na domácí pracovní trh. Podobně se znovu otevřely historické spory o volyňský masakr, exhumace obětí a postavení Stepana Bandery v ukrajinské národní paměti. Nakonec se přidaly i výhrady Polska vůči podmínkám budoucího členství Ukrajiny v Evropské unii, kde Varšava začala stále otevřeněji hájit vlastní ekonomické a politické zájmy.
Všechny tyto konflikty mají společný jmenovatel. Nevznikly proto, že by se změnila ideologie jedné či druhé vlády, ani proto, že by náhle zmizela solidarita s Ukrajinou. Vznikly přesně tam, kde se střetly konkrétní národní zájmy. Jakmile válka přestala být jediným určujícím tématem vzájemných vztahů, začala znovu platit stará geopolitická poučka: sousední státy se srovnatelnou velikostí a obdobnými ambicemi budou spolupracovat jen do té míry, dokud se jejich zájmy nepřestanou překrývat.
Polsko nechce silnější Ukrajinu než samo sebe
Každý stát usiluje o to, aby měl za svými hranicemi silného spojence. Málokterý však chce, aby se z tohoto spojence stal mocnější soused a budoucí konkurent. Právě tato úvaha stále více ovlivňuje polské strategické uvažování. Pokud Ukrajina válku ustojí, může disponovat jednou z největších armád v Evropě, rozsáhlým obranným průmyslem, silnou podporou Spojených států a významným hlasem v evropských institucích. Takový vývoj by nevyhnutelně změnil mocenskou rovnováhu ve středovýchodní Evropě.
Polsko přitom více než tři desetiletí budovalo svou pozici hlavního reprezentanta regionu v NATO i Evropské unii. Bylo by proto překvapivé, kdyby vznik stejně silného, nebo dokonce silnějšího souseda nevnímalo jako strategickou výzvu, či lépe řečeno hrozbu. Právě v tomto světle lze chápat, proč se znovu otevírají historické otázky Volyně, proč sílí důraz na exhumace obětí nebo proč Varšava stále důrazněji upozorňuje na podmínky ukrajinského vstupu do Evropské unie. Tyto spory nejsou pouze návratem historie, ale také součástí širší debaty o tom, jak bude po válce rozdělen politický vliv ve středovýchodní Evropě.
Blamáž liberálního narativu
Poslední roky byly doprovázeny tvrzením, že ruská invaze definitivně překonala historické rozpory mezi Polskem a Ukrajinou a položila základy nového strategického partnerství. Tento výklad však přeceňoval sílu okamžité válečné solidarity a podceňoval trvalost národních zájmů. Události posledních měsíců ukázaly, že historie nezmizela, ekonomické konflikty nezmizely ani mocenské ambice obou států nezmizely. Pouze ustoupily do pozadí ve chvíli, kdy se Rusko stalo společnou existenční hrozbou.
To samozřejmě neznamená, že polsko-ukrajinská spolupráce skončila nebo že obě země přestanou sdílet společné bezpečnostní zájmy. Znamená to však, že vztahy mezi nimi nelze vysvětlovat pouze jazykem hodnot, solidarity a historického smíření. Stejně jako v minulosti budou jejich podobu určovat především národní zájmy, ekonomická konkurence a soupeření o politický vliv. V tomto ohledu se realita ukázala být odolnější než optimistické politické narativy našich liberálních soudruhů.
Čtěte také:
Rusko na Ukrajině vsadilo na opotřebovací válku, kterou nikdy neprohrálo
Předvolební Polsko: Konzervativní kandidát se dotahuje na liberálního favorita
Za humny nám sílí velmoc. Polsko má ambici dominovat Evropě
