Francouzský ministr vnitra Bruno Retailleau loni v listopadu upozornil, že pokud má Francie lépe zvládat integraci lidí z odlišného kulturního prostředí, ať už jde o ty, kteří do Francie přišli, nebo se v imigrantských komunitách narodili, musí omezit migrační příliv. Problém není migrace jako taková, kterou Francie zažívá už od 19. století, ale její masovost. Každý rok přijde do Francie přes půl milionu obyvatel, jinými slovy, každý rok přibude jedno Brno a každý rok se tento přírůstek zvyšuje.
V roce 2023 vydaly francouzské úřady 327 tisíc povolení k pobytu (o pětinu více než v roce 2019), určených především studentům a v rámci slučování rodin, obdržely 130 tisíc žádostí o azyl, zlegalizovaly 35 tisíc nelegálních pobytů a na 70 tisíc odhadují nově příchozí nelegály. Kdo by soudil, že ony stovky tisíc se v osmašedesátimilionové Francii ztratí, měl by se podívat na dlouhodobé důsledky každoročních přílivů.
Temná budoucnost
Výstižně je v eseji Velké narušení (Ce grand derangement) shrnuje prefekt Didier Leschi. Imigranti dnes představují desetinu francouzské populace, pokud se k tomu připočítají Francouzi druhé generace, dostáváme se na jednu čtvrtinu obyvatel, což odpovídá poměrům USA; ale americké pojetí národa i historická cesta jsou zásadně odlišné od francouzské. Více než polovina migrace dnes přichází z Afriky. Ve Francii žije desetina všech Tunisanů, ale nejsilnější komunitou jsou Alžířané s dvěma a půl miliony. Hodně je také Maročanů a pak obyvatel pocházejících z frankofonní subsaharské Afriky. Nejsilněji jsou lidé afrického původu zastoupeni v nejmladších generacích, do jisté míry právě oni představují budoucnost země.
Tato budoucnost je dost temná, což nesouvisí s jejich barvou pleti, nýbrž s nekvalifikovaností a co hůře nekvalifikovatelností podstatné části z nich. Téměř polovina nově příchozích postrádá základní dovednosti vyžadované trhem práce, nemají základní pracovní návyky, neumějí číst a psát. Většina z nich je ani nikdy nezíská. Ale ještě větší problém představuje skutečnost, že podobně na tom je i významná část těch, kdo se narodili v imigrantských rodinách ve Francii, neboť zde selhává francouzský vzdělávací systém. 400 tisíc mladých ho ročně opouští bez řádného ukončení studia, významná část zůstává negramotná.
Tyto problémy jsou nejviditelnější na pařížských předměstích. Proměnila se na ghetta, v nichž bílí Francouzi představují menšinu, zůstávají, protože se jim zatím nepodařilo odstěhovat jinam. Téměř tři čtvrtiny obyvatel předměstí Seine-Saint-Denis jsou z migračního prostředí. Tamní katedrála s hroby francouzských králů je obklopena Afrikou. Ale podobné problémy postihují všechna francouzská města. Všude narazíme na výrazné menšiny, které se v určitých oblastech stávají většinami, které žijí mimo francouzskou společnost. Nestudují, nepracují, sledují média svých domovských zemí, jejich sociální kontakty včetně partnerských se omezují na ghetto a na domovskou zemi. Hlavní slovo v jejich komunitách mají drogoví dealeři a imámové.
Francie je nepřítel
A francouzský stát? Stát, který jim poskytuje sociální dávky, bydlení a lékařskou péči, považují za nepřítele. Odmítají jeho hodnoty a nenávidí ho za to, že jim nedává takový sociální vzestup, jaký si představují. Parazitují na veřejných zdrojích a službách, kterých se pak nedostává tradiční střední a nižší třídě. Svůj čas a energii věnují kriminalitě, od drobné po tu nejzávažnější, která proměnila kdysi poměrně bezpečnou Francii v zemi, kde je třeba dobře promýšlet, kam a jakým způsobem se lze bezpečně vydat.
Samozřejmě migrace Francii i něco přináší. Ročně si zve desítky tisíc pracovníků, které doma nedokáže najít. Často jde o práci nekvalifikovanou, jako je výpomoc v zemědělství. Bez Afričanů by dnes francouzští farmáři nesklidili. Když se před lety úřady pokoušely využít na Korsice místní nezaměstnané k vinobraní, dopadlo to tak, že nakonec z Korsiky posílali letecké speciály pro sběrače do Maroka.
Ale africká migrace zahrnuje i kvalifikované odborníky. Každý sedmý z 215 tisíc francouzských lékařů má zahraniční diplom; téměř polovina z nich přichází ze zemí Maghrebu. Třetina absolventů studia medicíny z Konga, Kamerunu a Senegalu míří každoročně do Francie. Se Senegalci se také často potkáváte u bankovních přepážek. Kolem stovky tisíc přichází ročně za vyšším odborným či vysokoškolským studiem, třetina z nich ve Francii po studiích zůstává. Tento odliv mozků ochuzuje země původu, které přicházejí o kvalifikované pracovníky, do nichž něco investovaly. Jistě by bylo lepší, kdyby dokázaly využít jejich schopností, než aby se dožadovaly rozvojové pomoci. Francie touto migrací řeší svoji neschopnost vychovat a udržet vlastní kvalifikované odborníky.
Základní rozdíl v dnešní migrační debatě spočívá v tom, zda v zemi o velikosti Francie mluvíme o pracovní migraci v řádech desítek tisíc ročně, kterou země ekonomicky potřebuje a kterou by možná jako v minulosti byla schopna i kulturně zvládnout, nebo zda mluvíme o stovkách tisíc, o něž nestojí a s nimiž si neumí poradit ani ekonomicky, ani bezpečnostně a už vůbec ne kulturně. Generál de Gaulle k tomu koncem padesátých let poznamenal: „Je moc dobře, že máme žluté, černé, hnědé Francouze. Ukazují, že Francie je otevřená všem rasám a má univerzální poslání. Ale jen pokud zůstanou malou menšinou. Jinak by Francie už nebyla Francií. Přece jen jsme Evropany bílé rasy, řecko-latinské kultury a křesťanského vyznání.“
Za to, že Francie dnes už Francií není, mohou jak objektivní faktory, tak i tři velká selhání: hamižných korporací, vítacího státu a ideologie lidskoprávního rasismu.
Zájmy korporací
Migraci tradičně poháněly honba za ziskem a pracovní příležitosti. Do druhé světové války představovali nejsilnější imigrantskou komunitu Italové, a to zejména na jihu Francie. Někteří migrovali, aniž by se hnuli z místa. Například obyvatelé oblasti kolem Nice a Savojska se stali „migranty“ proti své vůli, když v roce 1860 piemontský král oblast přenechal francouzskému císaři za jeho podporu proti Rakousku při sjednocování Itálie. Ocitli se ve Francii, aniž by se museli kamkoliv stěhovat. Jinak se Italové samozřejmě po dlouhá desetiletí usazovali ve Francii, která byla bohatší než jejich domovina a dávala jim příležitosti, které doma neměli. Italská migrace pokračovala i v prvních desetiletích po druhé světové válce, kdy Francie zažívala období „slavného třicetiletí“ spojeného s ekonomickou obnovou a modernizací. Až do šedesátých let zůstávali nejsilnější menšinou; počátkem šedesátých let jich ve Francii žilo kolem 630 tisíc.
Ale větší část migrace, kterou přitahovala francouzská prosperita slavného třicetiletí, přicházela odjinud. Především z Iberského poloostrova, neboť tamní autoritářské režimy ztrácely hospodářskou dynamiku a nedokázaly svým obyvatelům poskytnout uspokojivou obživu. V půlce padesátých let žilo ve Francii 290 tisíc Španělů, koncem let šedesátých jich už bylo více než dvakrát tolik. To však není nic proti Portugalcům. V půlce padesátých let jich ve Francii žilo pouhých 20 tisíc, ale o dvacet let později předstihli Italy a se 760 tisíci se stali nejvýznamnější francouzskou menšinou; každý pátý migrant v polovině sedmdesátých let přicházel právě z Portugalska.
Jihoevropská migrace byla poháněna zájmem francouzských firem po levné nekvalifikované pracovní síle v průmyslu, na stavbách a v zemědělství, jakož i bídnými podmínkami na Apeninském a Iberském poloostrově. Ale firmy prosperovaly na úkor společnosti. Společenské náklady ekonomické migrace byly dvojí. Francouzi s nízkou kvalifikací ztráceli možnost uplatnění či museli pracovat za podmínek, které neumožnily důstojný život. Dále pak vznikaly na předměstích velkých měst chudinské čtvrti s neblahými sociálními jevy, které bídu doprovázely. Ale do poloviny sedmdesátých let byly stát, společnost i ekonomika dostatečně silné, aby se s těmito náklady dokázaly vypořádat. Díky ekonomickému růstu se migrantské rodiny vypracovávaly z bídy ke skromné prosperitě, francouzský stát dokázal zamezit nejhorším excesům bídy a z dětí migrantů vychovat Francouze, kteří se kromě svých příjmení a případně gastronomických preferencí už nijak nelišili od běžných Francouzů.
To se změnilo v polovině sedmdesátých let. Ekonomika stagnovala a nezaměstnanost rostla, což ovšem nesnižovalo zájem korporací o přísun další pracovní síly ze zahraničí. Stát zasahoval a pokoušel se ekonomickou migraci omezit. Příliš úspěšný nebyl, kde je poptávka po levné práci, najde se i nabídka. Navíc se měnila povaha migrace. V roce 1975 představovali sice největší menšinu zmiňovaní Portugalci, ale těsně za nimi byli se 711 tisíci Alžířané. Záhy Portugalce předstihli. Přísun Alžířanů od padesátých let rostl, nejprve prchali před útrapami války o nezávislost, pak před represemi nové alžírské vlády vůči francouzským loajalistům a celou dobu před bídou.
Až do konce šedesátých let měli do Francie víceméně neomezený přístup, neboť Alžír nebyl kolonií, nýbrž součástí metropolitního území pod přímou správou Paříže. Určitému preferenčnímu zacházení se Alžířané ve Francii těší až dodnes. Migrační tlak se však neomezil na Alžír, od konce padesátých let vysílaly francouzské firmy náboráře do všech zemí Maghrebu. Arabská migrace, která byla do té doby omezená, se stala masovou. Následovaly masy ze subsaharské Afriky.
Zatímco společenské náklady jihoevropské migrace Francie dokázala zvládnout a nově příchozí nejpozději v druhé generaci integrovat, pro migraci africkou to neplatilo a stále neplatí. De Gaulle měl před více než šedesáti lety ve věci jasno: „Ti, kdo hlásají integraci, mají kolibří mozky, i když jsou velmi učení. Zkuste integrovat olej a ocet. Protřepte je v láhvi a za okamžik se zase oddělí. Arabové jsou Arabové a Francouzi zase Francouzi. Copak Francie může pojmout deset milionů muslimů, kterých bude zítra dvacet milionů a pozítří čtyřicet milionů?“
Ale nejmocnější muž své doby se stavěl svým jasnozřivým argumentem proti silným zájmům. Nakonec převážila druhá strana: nesvatá aliance korporátních zájmů zprava a lidskoprávní ideologie zleva. A ovládla francouzský stát.
Vítací stát
Když se v polovině sedmdesátých let za prezidenta Giscarda d’Estaigna pokoušela vláda omezit ekonomickou migraci, současně neprozřetelně otevřela novou migrační cestu. V roce 1976 umožnila migrantům z humanitárních důvodů přivést do Francie rodinné příslušníky. O rok později jiná Giscardova vláda zjišťuje, že v rámci slučování rodin přicházejí další ekonomičtí migranti. Pokoušela se proto zavázat nově příchozí členy rodin, že nebudou hledat práci. Zde však vláda narazila na Státní radu, tedy něco jako nejvyšší správní soud, která v roce 1978 na základě podnětu nevládky podporující migranty rozhodla, že právo na rodinný život nesmí být nijak omezováno. Toto přelomové rozhodnutí založilo tradici vítacího státu nevládek a soudců, který ve jménu lidských práv odepřel vládě pravomoc omezovat migrační toky a přijímat asimilační opatření.
Jiné přelomové rozhodnutí učinila Státní rada v roce 1989 v reakci na incident v Creil. Ředitel tamní školy vyloučil z vyučování tři muslimské dívky za to, že nosily ve škole šátek, čímž demonstrovaly svoji příslušnost k islámu a porušovaly princip náboženské neutrality (Francouzi mluví o laicitě). Socialistický ministr školství a pozdější premiér Jospin ředitele nepodpořil a Státní rada shledala, že samotný šátek není s neutralitou v rozporu, může však být omezován v dobře odůvodněných případech.
Toto vágní rozhodnutí zapříčinilo, že o to, kdo a jak má být ve škole oděn, se bojuje dodnes. Dnes se navíc spor rozšířil o otázku, co vlastně učitel smí v hodině říci o francouzské historii či o islámu, aniž by se dotkl svých žáků z imigračního prostředí. Rozhodnutí z roku 1989 se netýkalo samotné migrace, ale souvisejícího problému integrace. Přineslo obrat od tradiční politiky asimilace, na níž stálo francouzské pojetí společnosti. Zaselo se tím na dnešní situaci, v níž jsou učitelé první na ráně a v případě konfliktu nemohou počítat s podporou nadřízených.
Ústavní soud v roce 2018 osvobodil aktivistu, který ilegálně převáděl africké migranty z Itálie do Francie a zajišťoval jim ubytování ve squatech. Soud shledal, že aktivista bez ohledu na porušení hned několika zákonů jednal v souladu s principem bratrství. To sice patří s rovností a svobodou k základním principům francouzské republiky, které jsou vytesány na každé radnici, ale z dobrých důvodů nebylo bratrství nikdy převedeno do právní normy. Ústavní soud ve snaze rozšířit práva migrantů svévolně povýšil bratrství na ústavní normu převyšující běžné zákony.
Nejen soudy vystavěly vítací stát, který nedokáže asimilovat. Velký podíl mají socialistické vlády prezidenta Mitterranda. Když jeho první levicová vláda počátkem osmdesátých let zjistila, že nepřekoná odpor velkokapitálu k hospodářské politice znárodňování a velkorysého přerozdělování, nechala korporace na pokoji a hledala jiné téma, jímž by se mohla profilovat. Našla ho v lidských právech nejrůznějších menšin včetně migrantů. Francouzští socialisté především objevili velké téma antirasismu. Na vládní úrovni pak přijímali opatření usnadňující migraci a zakládali grantové programy pro různé migrační a antirasistické nevládky.
Mitterrandovým premiérem, který tento obrat zosobňuje, byl Laurent Fabius. Dnes stojí v čele Ústavního soudu, který přijal zmíněné rozhodnutí o legalizaci převaděčství ve jménu bratrství. V prostředí migračních nevládek také sbírali politické zkušenosti budoucí představitelé socialistické strany; zakládající předseda organizace SOS rasismus Harlem Desir se později stal prvním tajemníkem socialistické strany. Antirasismus má tu podstatnou výhodu, že korporacím nejenže nevadí, ale dokonce mu vycházejí vstříc. Navíc z hlediska politické taktiky přináší levici voliče z migračního prostředí a umožňuje označit protiimigrační pravici za rasisty a fašisty a tím oslabit pravici jako celek. Nikdo se „netěšil“ z úspěchů Jean-Marie Le Pena více než právě Mitterrand.
Porušení zákona není porušením zákona
I proto je dnes ve Francii snadnější získat azyl než jinde v západní Evropě a každý uprchlík může okamžitě žádat občanství. Ačkoliv do Francie směřují primárně migranti z frankofonních zemí Afriky, vstřícnost francouzské azylové procedury přitahuje i lidi z jiných oblastí: Albánie, Turecka, Kavkazu, jižní a střední Asie či Latinské Ameriky. Ročně Francii migrací přibývá sto až sto padesát tisíc občanů, a tedy i voličů. Samozřejmě zdaleka ne všichni jsou azylanti, významnou skupinu představuje soudními instancemi posvěcené sdružování rodin, například když si mladý Malijec či Maročanka, narození ve Francii, přivedou partnera ze země svých rodičů.
Nicméně systém nefunguje ani tehdy, když Francie v rámci všech pravidel někoho odmítnout skutečně chce. Odmítnutí žadatelé využívají služeb státem financovaných nevládek, aby odvoláními či poukazy na procedurální chyby zvrátili nepříznivé rozhodnutí nebo alespoň prodloužili svůj pobyt. Pokud všechny prostředky vyčerpají, ponoří se do ilegality. Nicméně toto označení si Evropa již před několika lety zakázala. Nemluví o ilegálech, nýbrž neregulérních migrantech, ve Francii to ještě vylepšili na „cizinec s neúplnými právy“.
Ve Francii jich je několik set tisíc a odsunout do zemí původu se ročně daří tak desetinu z nich. Země původu jsou většinou neochotné je přijímat, a pokud se ilegál odsunu dostatečně brání, třeba i fyzicky (podávání pacifikačních sedativ Francie nepovoluje), úřady jsou bezmocné. Proto se snaží podplácet: až 1800 eur za dobrovolný odsun, případně mohou nabídnout až 10 tisíc eur jako pomoc, aby doma mohl začít podnikat. Jejich samotný nezákonný pobyt není od roku 2012 považován za porušení zákona, z čehož mimo jiné vyplývá, že nevládky jim za státní peníze pomáhají. Nemainstreamová média mezitím plní zprávy o násilnostech, jichž se tito ilegálové dopouštějí; média hlavního proudu o těchto zločinech mlčí.
Čekatelé na azyl navíc dostávají štědřejší podporu než třeba v Německu. Povolení k pobytu není vázáno na znalost francouzštiny. Francie rovněž ročně vydává několik miliard eur na ubytování, a to nejen azylantů, ale i čekatelů a odmítnutých ilegálů. Jako asi jediná země v EU poskytuje právní ochranu stanům a různým provizorním přístřeškům. Pokud policie stany při příležitostné razii zabaví, opět je nevládkám vrátí; ani si nemusejí žádat o další grant. Všichni příchozí mají navíc nárok na bezplatnou lékařskou péči, nejen na urgentní zásahy jako jinde. Navíc Francie poskytuje bezplatnou péči a příslušná povolení k pobytu cizincům, kteří prokážou, že v jejich zemi je pro ně taková péče nedostupná – pokud nemají prostředky na úhradu, platí francouzský stát. V roce 2022 bylo tímto způsobem v péči francouzského zdravotnictví přes dvacet tisíc cizinců, převážně z Afriky.
Lidskoprávní rasismus
To, že problémy s migrací jsou dnes vytlačovány z veřejné debaty a ti, kdo na ně poukazují, jsou rychle diskvalifikováni jako rasisti, souvisí s obludnou proměnou antirasismu na protibílý rasismus pod vlajkou lidských práv.
Na původním antirasismu nic špatného není. Katolická Francie sice neznala, na rozdíl od některých protestantských společností jako USA či Jihoafrická republika, institucionalizovaný rasismus, ale francouzská společnost podobně jako jiné evropské společnosti přistupovala k národům globálního jihu a východu s pocitem vlastní nadřazenosti, který měl i rasistický podtext. Nicméně v osmdesátých letech, kdy se antirasismus objevil jako velké téma, byl tento rasismus slabší než kdykoliv předtím a od té doby neustále slábne. Dnes se s ním nesetkáme ani v politickém prostředí běžně označovaném jako krajně pravicové.
S mizením tradičního rasismu se paradoxně stupňuje antirasistické tažení. Pokud nasloucháme tenorům vládnoucí progresivistické ideologie, získáme dojem, že francouzská společnost i stát jsou hluboce rasistické. Tento argument se opírá o lživou tezi, že bílí jsou nutně rasisté a rasismus je výlučně problémem bílých. Z toho pak vyplývá, že dokud Francie bude převážně bílá, bude rasistická. Jean-Luc Melenchon, dnes nejvýraznější levicový leader, sní o kreolské Francii. Antirasističtí aktivisté volají po dekolonizaci Francie, což v praxi znamená zmenšovat bílý vliv, ať už dosazováním příslušníků jiných ras do mocenských pozic, či převýchovou původního obyvatelstva pěstováním důsledné sebenenávisti.
Politolog Pierre-André Taguieff ve své knize Podvod dekolonizace: Iluze vědy a pseudoantirasismus ukazuje, jak nebezpečná je současná podoba antirasismu, která dnes vzkvétá mezi aktivisty a akademiky a která postupně přechází do politiky. Všímá si, jak se antirasismus zrozený z myšlenek osvícenství obrací do rasistického protibílého tmářství, které na svoji obhajobu používá osvícenecké argumenty vědy o lidských právech. Zdánlivě vědecký pojem „strukturálního rasismu“ umožňuje prohlásit bílou Francii za rasistickou i tehdy, když se žádný bílý Francouz rasisticky neprojevuje. Taguieff také vysvětluje, že francouzský antirasismus roste pod silným americkým vlivem. Ačkoliv francouzská historická zkušenost soužití různých ras je zcela jiná, francouzští intelektuálové přejímají americká myšlenková schémata a doma pak vedou americký boj.
Příkladem amerického importu je oslavovaný historik Pap Ndiaye, který v letech 2022–2023 působil jako ministr školství. Pochází z intelektuálně prominentní francouzsko-senegalské rodiny, ve Francii vyrostl a prošel těmi nejelitnějšími institucemi, jeho děti studují na jedné z nejexkluzivnějších soukromých středních škol, svůj profesionální úspěch sám kdysi označil za výsledek „republikánské meritokracie“. Nicméně když se ve svých šestadvaceti letech vydal studovat do USA, opožděně zjistil, že je vlastně černoch, a tudíž oběť strukturálního rasismu. Po návratu ve Francii založil po americkém vzoru studijní obor věnovaný Francouzům černé pleti a odkrýval stále hlubší a hlubší vrstvy francouzského rasismu.
Nepravděpodobná občanská válka
Ve francouzských debatách stále častěji padají slova o občanské válce. Progresivisté jimi varují před „krajní pravicí“, která však o migraci říká jen to, co si myslí většina Francouzů. Konzervativci zase hrozbu občanské války spojují s agresivitou migrantů a rostoucím počtem oblastí, které „republika ztratila“ a kde vládnou jiné autority.
Nicméně scénář občanské války pravděpodobný není. Předpokládal by existenci dvou stran ochotných bojovat za svoji pravdu. Ale k násilí je dnes připravena sáhnout pouze jedna strana, každodenně to na předměstích ukazuje, navíc se těší podpoře oligarchů i aktivistů. Společenská většina si sice potichu zoufá, ale její příslušník neučiní nic, čím by vybočoval z konformity. Naposledy se to ukázalo během covidové diktatury. Zatímco společenská většina se nechala indoktrinovat a šikanovat opatřeními, jejichž nesmyslnost a tvrdost přesahovala i to, co jsme zažili u nás, na předměstích se nikdo ani neodvážil kontrolovat roušky a certifikáty.
Připomeňme, že podle Hegela připravenost bojovat a riskovat odlišuje pána od raba. K občanské válce nedojde proto, že strana tradiční Francie se navzdory své početní převaze už dopředu vzdala a jen trpně vyčkává, co všechno jí dekolonizace přinese. Francie skončila.
Čtěte také:
Pařížské divadlo pohostilo migranty a je z toho okupace. Ve Francie vládne anarchie
Vzkaz z Paříže: Křesťané, na olympiádě nejste vítáni
Francie páchá sebevraždu
https://www.youtube.com/watch?v=_VTrpLt0fcQ
Kvalitní komentář jako vždy prof. Drulák.
Srv. zoufalé výroky a hlavně výsledky Bc. Lipavského. Pobavil poslední podcast na seznamu – Lipavský se zlobí, že nám USA nedají přístup k čipům jako spojencům, ale hážou nás do jednoho pytle s Maďarskem a Slovenskem..přece platíme jejich stíhačky..beeee
A stejně jako USA nám nedají čipy, nedají nám ani heslo k F-35. Stovky miliard pryč a obranyschopnost k pláči.
přidal bych konkrétní statistiku trestných činů jako Německo – migranti třikrát VÍC trestných činů než Němci.. obecně kriminalita navíc…
Paříž byla před 30 lety nádherné místo ke studiu. Vnučky tam chtějí studovat a já mám velké obavy o jejich bezpečnost.