Menu
Přihlásit se

Rozhovor.

Marek Vašut: Cenzura je všude kolem nás. Svobodu slova bráním, protože jsem zažil estébáky

Marek Vašut je jednou z mála výrazných osobností české kultury, která povstala k obraně svobody slova. Co ho k tomu vede a z čeho má největší obavy? Prozradil v rozhovoru s Markem Stonišem pro redakci TO.

Marek Stoniš Marek Stoniš
Publikováno 18/01/2025
Doba čtení 8 min.

Jako šéfredaktor Tóčka, které vzniklo de facto kvůli našemu sdílenému pocitu z ohrožení svobody slova, jsem velmi často konfrontován argumentem, proč blbneme, když si můžeme říkat a psát co chceme.
Ano, proč se vlastně znepokojujete, vždyť to vypadá jako diagnóza! Samozřejmě námitky tábora, který si o nás myslí, že jsme bizarní spolek a obviňují nás z jisté hysterie, dobře znám. Samozřejmě ale víme, že u nás nepanuje totalita sovětského typu, a to proto, že jsme v ní žili. Já jsem ročník 1960, takže listopad 89 mě zastihl už v pokročilejším mladém věku, takže si tu dobu před ním dobře pamatujeme. Samozřejmě, že až odsud půjdu, tak na mě nebude čekat dole auto, ze kterého vystoupí dva pánové v kožených kabátech…

Ano, i když sedíme v Revoluční ulici v centru Prahy a nechvalně proslulá Bartolomějská je kousek za rohem…
Tam jsem byl na výslechu v září 1989 poté, co jsem podepsal Několik vět za propuštění Václav Havla, a to jako člen činohry Národní divadla. Později vám povyprávím z toho výslechu vtipnou historku.

Dobře… Když vás tedy dole nebudou čekat dva fízlové k kožených kabátech, jak se podle vás u nás cenzura projevuje?
Vidíme ji všude kolem, běžně se děje. Stačí jen upozaďování viditelnosti nějaké zprávy na sociální síti, nebo rovnou její blokace. Jak to nazvat jinak než cenzurou? A teď mluvím například i o tom nejkřiklavějším případě ze Spojených států, kterou je kauza laptopu Huntera Bidena. (V něm se našly díky jednomu opraváři zprávy o podezřelých kontaktech jeho otce, prezidenta USA, s ukrajinskými byznysmeny – pozn. autora). Od začátku všechny příslušné orgány i autority věděly, že zprávy, které o kauze vyšly ve Washington Postu, nejsou fejk, což ovšem nijak nebránilo tomu, aby padesát nejvyšších bývalých úředníků FBI a CIA, a nevím, kterých ještě agentur, prohlásili, že jde o ruský hoax. A potom kolem sebe vidíme příklady autocenzury, což je samozřejmě pro establishment úplný ideál. Ne, že by byl někdo zakázán, protože si pouští hubu na špacír, ale že už raději tu hubu rovnou zavře, protože má děti, zaměstnání, že ano… Jasně, nezuří tady tento typ totality, Vy, ani já, minimálně v nejbližších letech neskončíme třeba bez práce, neřkuli v nějakém nápravném táboře, ale vadí nám první příznaky ohrožení svobody slova, abych tak řekl.

Vraťme se do doby, když vám bylo 28 let a podepsal jste těch Několik vět, tak už jste nebyl puberťák. Měl jste nastartovanou hvězdnou kariéru, byl jste slavný Vilda v Soukupově filmu Pěsti ve tmě…
Jak říkám, už jsem poštěkával na mraky, byl jsem členem Národního divadla… tak chcete už tu historku z Bartolomějské slyšet?

Samozřejmě.
Dostal jsem dopis s modrým pruhem, kterým jsem byl předvolán do „čtyřky“ na Bartolomějskou. Tak jsem tam šel, nikoli, že mě bude čekat nějaký rada rady Vacátko a bylo to opravdu havlovsky absurdní. Seděl proti mně žoviální pán a začal: Vy nám hrajete karty pane Vašute… A to mi spadl kámen ze srdce, protože jsem věděl, že vaří z vody, protože na karty nemám hlavu, to chce trochu matematického talentu, který mi není dán. Ale potom přišly další otázky. No, to vaše kariéra na Barrandově, tam už taky moc nehrajete, že jo. To byly Pěsti ve tmě a pak čtyři roky nic, vás tam nemaj rádi, nebo co? Já si v duchu říkal, to víte, já si budu stěžovat, abych někoho potopil, tak to ne. Tak říkám: To je přece záležitost režiséra, jestli vás obsadí nebo ne, když se jim nehodíte, tak se nehodíte. Teď nic není, ale ono se zase něco objeví. A on: No a ono v tom Národním to je to samé, viďte, taky prostě už jenom vedlejší role… To víš, že jo, já budu kydat špínu na šéfa činohry Milana Lukeše, sice komunistu, ale velice rozumného chlapíka, pozdějšího prvního porevolučního ministra kultury. Ten byl u komunistům z čistého oportunismu, aby mohl dělat to, co dělal. A Národní divadlo bylo v polovině osmdesátých let dobrým místem. Už mě dokonce ani nepřemlouvali, ať vstoupím do strany… Tak jsem si říkal, já ti tady někoho prásknu… A on pokračoval: Vy jste podepsal Několik vět. Vy s tím souhlasíte? A já mu říkám, podívejte se abych s něčím souhlasil stoprocentně, tak bych si to musel napsat sám. Ale ano, s tou základní dikcí souhlasím… A teď přijde ta havlovská absurdita: Takhle se rozhlídnul a řekl mi: My tady taky se vším nesouhlasíme, ale máme to těžké… Načež se otevřely dveře a stál v nich ten druhý, který začal řvát: Co se s ním bavíš, s tím idiotem? Ty vole, strana, lid mu tady nechali vydělat, a on bude dělat v Národním machra? Neser se s ním, Franto! A ten můj zase: Víte, někteří kolegové jsou takoví ….ale víte, jak to uděláme? Nebudeme se scházet tady, ale sejdeme se ve Slávii, dáme si kafe a pokecáme,… Já: No to nevím, to asi ne, to mi budeme muset poslat zase ten dopis s modrým pruhem. No dobře, dobře, tak co, sepíšeme to? Já říkám, to vám mám říkat, co budeme dělat? Já profesionálovi? Podíval se, vzal ten papír, zmuchlal ho a hodil do koše. Tak se sejdeme ve Slávii… Podíval jsem se na něj a říkám, tak můžu jít? A šel jsem. Nahoru jsem jel výtahem ale zpátky pěšky. A v každém mezipatře Bartolomějské byl sokl s rudým plátnem a míjel jsem na nich umístěné busty Gottwalda, Lenina a Felixe Dzerźinského,.. Vyšel jsem na ulici a z první telefonní budky zavolal svému tátovi a povyprávěl mu historku z výslechu, že jsem si tam připadal jako žid někde v Mathausenu 5. května 1945, ke kterému přijde esesák a ptá se ho, tak co, žide, kouříš? Tak si vem celou krabičku, to my tady taky se vším nesouhlasíme, ale máme to těžký.

Plnili rozkazy. I ten estébák v Bartolomějské.
Už je asi irelevantní, jestli tomu věřili, nebo jestli to dělali proti své vůli. Ale chcete říct tu pointu ještě?

Jistě.
Pointa byla, že jsem hned od té telefonní budky šel za Milanem Lukešem, a říkám mu, že jsem byl na výslechu kvůli Několika větám, a snažili se, abych si stěžoval na Národní divadlo. Kdyby vám náhodou volali, abyste věděl, co jsem jim řekl. A pak jsem se bavil s jedním známým chartistou, kterému jsem to podrobně převyprávěl, a on mi řekl: A to sis celou dobu myslel, jak si s nimi vydrbal a Jak jsi byl chytrý, co? A to je přesně ono. Oni si teď Lukeše pozvou a řeknou, mu soudruhu Lukeši, vy máte v souboru člověka který podepsal Několik vět, a vy ho neřešíte? Stranická organizace ho neřeší? Kdyby náhodou přišlo na příště, tak stále ještě platí, musíš říct, „odvolávám se na článek Ústavy Československé socialistické republiky a využívám svého práva nevypovídat, protože cokoliv jim řekneš, oni si skládají do mozaiky, přicházejí další lidi a oni si poskládají a smontují zbraň na někoho, který tě vůbec třeba nenapadne. A za dva měsíce na to byl 17. listopad.

Já se vrátím k tomu pocitu ze sílícího tlaku na svobodu slova a budování jiného typu společnosti, než na jakou jsme zvyklí, máme prostě jinou představu svobody slova, než je ta liberálně demokratická.
Je to samozřejmě protimluv, podobný výrazu „lidová demokracie.“ Buď je, nebo není. Spousta lidí si myslí, že nejlíp se tlaku nedemokratických zemí na nás ubráníme tím, že omezíme svobodu slova. Já si naopak myslím, že se jim tím začneme podobat. A pořád si myslím, že platí to havlovské heslo, které se nám tak líbilo v roce 1989: Nejsme jako oni. Samozřejmě se zdá být efektivnější a jednodušší, než pořád něco vysvětlovat, něco zakázat, a když ne zakázat, tak aspoň cenzurovat a vytlačit stranou.

Vy jste evidentně člověkem, který nechce být manipulován okolím. Proto nejste na sociálních sítích? Jsou právě ony nástrojem manipulace?
Docela jednoznačně, a nebudu citovat všechny studie, které o tom vyšly. Stačila by výpověď majitele Facebooku před americkým výborem Kongresu o tom, jak na něj Bílý dům a nejrůznější mocenské instituce tlačily. Jsem na jediné sociální síti, kterou je Instagram, ale jen kvůli přání své britské agentky, protože jsem před třemi lety hrál v britském seriálu Slow Horses a ona si přála, abych mu dělal promo. Ale od toho okamžiku jsem skončil, účet jsem sice nezrušil, ale od března 2023 jsem se na to nepodíval a nepřidal tam žádný příspěvek. Používám e-mail a whatsup, a tím to končí. Ano, považuji sociální sítě za jeden vlastně z hlavních pilířů manipulace. Jejich algoritmy jsou nastaveny tak, aby působily na náš mozek. Pozitivní zpráva je v podstatě „nezpráva“, protože nás neohrožuje na životě. Negativní zprávu musí člověk prozkoumat, aby se v zájmu svého přežití poučil. To je evoluční záležitost, a toho prostě nepokrytě využívají. Kdybych byl mladý podnikatel, tak se určitě budu snažit být na sítích aktivní, protože ušetří strašně moc peněz na reklamu. Jsou asi dobrým sluhou, ale zlým pánem. Ale já už nemám potřebu se na nich producírovat.

Když se vrátím k obraně svobody slova. Nerozumím jedné věci. Chci se zeptat, máte vysvětlení pro to, že jsou mezi námi ctihodní lidé, kteří celý život stráví v akademické sféře, píšou správné věci, mají správné názory na svobodu slova, ale dostanou se do politiky a najednou je to semele a změní se? Nechci sice narážet na konkrétní jména, ale četl jsem úryvky premiérových knížek o tom, proč je konzervativec, ve kterých by za svobodu slova bojoval na barikádách, a najednou vidím na jeho úřadu vlády jakéhosi plukovníka, který mi nám nadává do sviní. Čím to je?
Jde jednoznačně o multifaktoriální věc, ve které samozřejmě hrají roli charakterové vlastnosti konkrétního člověka. S tím se setkáváme často, že najednou nevýrazný člověk, který se dostal k moci, se najednou stal někým jiným. Ale ve skutečnosti je to pořád on, jen nám ukázal nové kvality svého charakteru. Kariérní postup udělá svoje. Člověk nemusí být ani na vojně, stalo se to určitě někomu i v zaměstnání, a je to naprosto přirozené. Pak jsou to klasičtí kariéristé a oportunisti, a nota bene, když je člověk ještě trochu sociopat, tak ho přitahuje svět reálné moci a peněz jako jejího derivátu. Mě vůbec nepřekvapuje, že někteří lidé jsou schopni udělat takovýto pokrok.

Pokrok je asi to správné slovo… Jste jeden z mála českých herců, který se prosadil v zahraničí. Když pracujete pro zahraniční produkce, dokážete se podívat na tu naši malou zem z nadhledu, nebo z pohledu, prostě jiné zkušenosti, americké nebo britské, a vidíte věci, které se u nás dějí, trošku jinak?
To není díky produkci. Největší, jak říkají Američani „cross culture experience“, tedy zkušenost, která překračuje kulturu, ze které jste vyšel, byl určitě můj pobyt v USA v letech 90 – 91. Neuměl jsem dobře anglicky, tak jsem chodil měsíc na univerzitu v Kalifornii, potom rok chodil do herecké školy v New Yorku, pak jsem ještě byl na postgraduálu půl roku v Missouri, blízko rodiště Marka Twaina, kde jsem režíroval americké amatéry, ochotníky.  Když jsem přistál v Americe na jaře roku 1990, tak to nebyl příjezd do jiné země, ale na jinou planetu. Vzpomeňte na naše telefonní budky a fronty před nimi, v New Yorku na každém rohu telefonní automat, ze kterého jste se okamžitě dovolal domů, atd. Jdete si koupit jídlo a jenom eidamů je tam deset druhů. Říkal jsem si, že ti lidé vůbec nemůžou věřit naši historkám z postsocialistického Československa. Američany jsem měl za jednoznačně rozmazlené a zpovykané a dalo by se říci, že po měsíci jsem rozuměl všemu. Po půl roce jsem byl na silných pochybách a po roce, co jsem tam žil a začal platit daně, jsem zjistil, že nerozumím vůbec ničemu, a pchopil jsem, že ti lidé mají úplně stejné problémy, jako máme my, akorát, že život je tam mnohem tvrdší. Bydlení je nejdražší a všechno další, jako je zdraví a vzdělání, je taky neskutečně drahé. Když vážněji onemocníte, navzdory tomu, že jste pojištěný, musíte prodat dům, abyste měl na léčení. Uvědomil jsem si, že jsem tam přijel se spoustou iluzí, ať už s kladným nebo mínusovým znaménkem, a spoustu věcí, které jsem doma považoval za hrozné a blbé, jsem si zkorigoval. A naopak: spoustu věcí, které jsem obdivoval na Americe, jsem si také opravil. Takže souhlasím, že mladí lidé by měli povinně vyjíždět ven, a ještě nejradši mimo Evropu, která je kulturně blízká, a zkoriguje názory na to, o čem si myslí, že je doma špatné a dobré.  Ono to prostě většinou bývá někde uprostřed. Ale dneska díky globalizace už nejsou rozdíly mezi jednotlivými zeměmi takové. Když člověk přijede do Ameriky, tak se tam nediví jako já, když jsem tam přijel v roce pětatřiceti lety. Dneska už to nikoho tak neohromí.

Kam se posunula Amerika od roku 1990, kdy jste tam přiletěl? A překvapuje vás, jak moc tady americké volby prožíváme?
Proč jim přikládáme takovou důležitost? Protože se Spojené státy staly naprostým hegemonem, který má v kapse celou západní Evropu. Nepamatuju si, že bychom tyhle americké volby prožívali, možný už ty první s Donaldem Trumpem. To, že se jim přidává takový akcent, je evidentně důkazem toho, jak je Amerika dominantní a skutečně novým impériem. „Impériem major“, zatímco Evropa je „impériem minor“, lépe řečeno „inferior“. Čili je pro nás paradoxně důležitější, jak dopadnou volby ve Spojených státech, než u nás nebo v Bruselu.

Mám otázku, která se nabízí. Chceme my vlastně svobodu? My dva jo, ale…
Pro většinovou společnost jde vlastně o nepohodlný model, protože sebou nese osobní odpovědnost a nutnost volby. Pro spoustu lidí je skutečně přijatelný jiné optimální životní nastavení: když budu mít co na talíř, tak mi dejte svatý pokoj, já vás nebudu otravovat, a taky je mi jasné, že některé věci se neříkají. Tak to vždycky bylo. Je to Gaussova křivka. My prostě patříme do těch souvratí.

Je tady určitá skupina intelektuálů, které i Orwell velmi přesně odhalil, kteří tu hru s mocí hrají, ale bez nich by ten tlak na svobodu, který stát vyvíjí, nebyl tak účinný.
Mezi nimi je velká skupina klasických sociopatů, kteří vědí velmi dobře, co říkat a co dělat, aby se měli dobře. A nějaké morální kategorie jsou jim úplně ukradené. Četl jsem pěknou psychologickou práci, že sociopaté a psychopaté představují vlastně evoluční adaptaci, která bude v populaci získávat čím dále větší podíl, protože se to v dnešní době jeví jako evolučně výhodná strategie přežití a reprodukce.

Celý rozhovor vyšel v listopadovém čísle měsíčníku TO.

Předplaťe si tištěný měsíčník TO – 100 stran každý měsíc ve Vaší poštovní schránce.

Čtěte také:
Vadim Petrov: Naděje přichází z Ameriky
Vítězem amerických voleb je také svoboda slova, díky Elone Musku

Svoboda slova: fakta, nebo emoce?

Komentáře (20)

  1. Děkuji za hezký rozhovor. Pan Vašut mi byl vždycky sympatický. Snad jen je škoda, že se v článku vyskytují překlepy, což by se publicistům stávat nemělo.

  2. Taky mě vyslýchali estébáci. Vlastně ne, v té době už si říkali ÚOOZ, byť změna názvu bylo to jediné, co se u nich v té obě od revoluce změnilo.

  3. 😀 Proto se spolčuje s Banem Vávrou a jeho fašistickou verzí obrany Ruské propagandy a lží 😀 S jedincem, který přesycuje na FB stránky které si z něj dělají srandu, jejíž ředitelka píše na internet smyšlené pohádky o usmívajícím se Albertu a jehož příznivci vyhrožují a stalkují každého, kdo si dovolí si z nich udělat srandu 😀 To nevymyslíš 😀 😀

  4. Mě vyslýchaly od narození a trestali za pravdu a v 15 ti vyhodili z domu za mé svobodomyslné názory

  5. Nebude to dlouho trvat a opační disidenti,se budou chlubit že byli u výslechu
    v kanceláři a osobně u p.Foltýna.Že si pustii pusu na špacír!!!Jenom komedie těch co se chtějí zviditelnit a něco s toho snad kápne!!!

Napsat komentář