Kapitalismus bez svobody? Čína, krize Západu a tiché sbližování znepřátelených systémů

EU versus Čína - ilustrační foto. Zdroj: Shutterstock
Adam Čaloud
Adam Čaloud Redaktor

Kapitalismus měl být konečným vítězem 20. století a demokracie jeho přirozeným doplňkem. Dnes se ale ukazuje, že tento vztah nebyl zákonem, nýbrž historickou náhodou. Čína nabízí alternativu: ekonomicky dynamický systém bez politické soutěže. A Západ, místo aby ji porážel, začíná v některých ohledech přebírat její metody.

Po roce 1989 převládlo na Západě přesvědčení, že tržní ekonomika a demokracie tvoří nerozlučný celek. Tento předpoklad vycházel z modernizační teorie, podle níž ekonomický růst přirozeně generuje tlak na politickou participaci, právní stát a individuální svobody. Jinými slovy, kapitalismus měl být nejen efektivní, ale i emancipační silou.

Vývoj posledních dvou dekád však tuto představu zásadně narušil. Čína, která od konce 70. let postupně otevřela svou ekonomiku tržním mechanismům, nevykazuje žádné známky systémové demokratizace. Naopak, ekonomická liberalizace byla doprovázena konsolidací politické moci a posilováním kontrolních nástrojů. Vznikl tak model, který lze označit jako autoritářský kapitalismus, tedy systém, v němž trh existuje a vytváří bohatství, avšak zůstává podřízen politickému centru, jedné ideologii a jedné myšlence.

Tento model nelze chápat jako přechodovou fázi. Nejde o nedokončenou transformaci, ale o funkční alternativu, která narušuje základní ideové východisko „poststudenoválečného“ Západu.

Čínský model: Efektivita řízená státem

Síla čínského systému nespočívá v ideologii, ale ve způsobu organizace moci. Zásadní výhodou je schopnost dlouhodobého strategického plánování, která není narušována volebními cykly ani politickým střídáním. Zatímco západní vlády operují v horizontu několika let, čínský režim je schopen formulovat cíle v horizontu desetiletí a systematicky je naplňovat.

Tato schopnost se promítá do konkrétní praxe. Stát koordinuje průmyslovou politiku, směruje investice do klíčových sektorů a vytváří prostředí, v němž soukromý sektor funguje jako nástroj širší národní strategie. Infrastrukturní projekty, technologický rozvoj i expanze na globální trhy nejsou výsledkem spontánních procesů, ale řízeného úsilí s jasným cílem.

Právě zde vystupuje do popředí faktor, který je v evropském kontextu stále problematičtější – schopnost státu jednat jako suverénní celek. Čínské vedení není limitováno vnitřní fragmentací, nadnárodními strukturami, ani permanentním tlakem veřejné debaty. Rozhodování je centralizované, rychlé a dlouhodobě konzistentní.

Cena za tuto efektivitu je však vysoká. Stabilita systému je vykoupena omezením svobody, kontrolou informací a potlačením jakékoliv skutečné politické opozice. To, co se z hlediska výkonu jeví jako výhoda, představuje z hlediska hodnot zásadní problém.

Krize Západu: Demokracie bez strategie

Pokud je hlavní předností čínského modelu kontinuita, slabinou Západu je rostoucí diskontinuita. Demokratické systémy se dostávají do situace, kdy jejich vnitřní mechanismy začínají podkopávat schopnost dlouhodobého řízení.

Politické rozhodování je stále více svázáno s volebními cykly, které nutí vlády upřednostňovat krátkodobé výsledky před strategickými cíli. Střídání politických reprezentací vede k opakovaným změnám kurzu, což je patrné zejména v oblastech, které vyžadují stabilitu a kontinuitu, jako je energetika, obrana nebo průmyslová politika. K tomu se přidává rostoucí polarizace společnosti, která komplikuje dosažení širšího konsenzu, a mediální prostředí, jež tlačí politiku do permanentního režimu okamžité reakce.

Výsledkem je paradoxní stav. Demokracie, která má být flexibilní a adaptivní, ztrácí schopnost jednat konzistentně. Nejde o selhání jednotlivých vlád, ale o strukturální problém systému, který začíná narážet na vlastní limity. Ale problém je mnohem hlubší, protože v takto roztříštěné společnosti není možné definovat ani základní zájmy, tedy to, co od politiků tak často a populisticky slyšíme – národní zájem, případně zájmy České republiky. 

Jako dokonalý příklad můžeme zmínit svobodu slova, která je napříč naší společností vnímána různě. Na jedné straně stojí konzervativci, kteří ji chápou jako skutečně otevřený prostor pro každého – dokonce i pro „nepřátelskou propagandu“. Naopak liberálové ji vnímají jako korigovaný systém, který se aktivně brání, aby v něm nepůsobily elementy, které by mohly ohrozit „liberálně-demokratické uspořádání“, a tedy i „jejich narativní svobodu“.

Evropská unie: Regulace, přerozdělování a ideologizace ekonomiky

V rámci západního prostoru představuje Evropská unie specifický případ, v němž se strukturální slabiny demokratického rozhodování kombinují s rostoucí mírou ekonomické ideologizace. Evropský model je tradičně charakterizován vysokou mírou regulace a složitým institucionálním uspořádáním, které rozkládá odpovědnost mezi více úrovní. V posledních dvou dekádách se k tomu však přidává trend, který nelze redukovat pouze na technokratické řízení, a tím je stále výraznější politizace samotné ekonomiky.

Regulace sama o sobě nepředstavuje problém, pokud slouží k vytváření stabilního a předvídatelného prostředí. Zásadní posun nastává ve chvíli, kdy se stává nástrojem prosazování ideologických priorit. Evropská hospodářská politika je dnes ve značné míře formována systémem selektivních pobídek a restrikcí, který odměňuje „žádoucí“ aktivity a penalizuje ty „nežádoucí“. V praxi to znamená rozsáhlé dotace do oblastí definovaných jako politicky správné, typicky environmentální transformace, zatímco jiné sektory, zejména ty spojené s tradiční energetikou nebo průmyslem, čelí rostoucímu daňovému a regulatornímu zatížení.

Tento přístup vede k deformaci tržního prostředí. Kapitál není alokován primárně podle efektivity nebo poptávky (tedy podle kapitalistických zákonitostí), ale podle politického rozhodnutí. Ekonomika se tak posouvá od konkurence k redistribuci, od spontánního řádu k řízenému přerozdělování. Z národně-kapitalistického hlediska se zde nabízí paralela s měkčí formou plánování, která sice nepopírá trh jako takový, ale zásadně omezuje jeho autonomii.

Současně to oslabuje strategickou schopnost Evropy. Namísto systematického budování vlastních kapacit dochází k situaci, kdy jsou zdroje směrovány podle politických priorit, které se mohou měnit rychleji než reálné potřeby ekonomiky. Výsledkem je prostředí, které je vysoce regulované, avšak méně flexibilní a méně odolné vůči externím šokům.

Znovu se zde otevírá otázka suverenity. Rozhodování je nejen rozptýlené, ale zároveň stále více odtržené od přímé politické odpovědnosti. Klíčové ekonomické směry jsou určovány na úrovni, která je pro občana obtížně kontrolovatelná, což dále oslabuje legitimitu celého systému.

Nebezpečný trend: Řízená ekonomika a kontrola informací

Vývoj v Evropské unii zároveň dobře ilustruje širší trend, který lze pozorovat napříč Západem. Pod tlakem globální konkurence a vnitřních krizí dochází k postupnému posunu směrem k větší roli státu, a to nejen v oblasti regulace, ale i přímého ovlivňování ekonomických výsledků.

Tento vývoj se neprojevuje návratem k otevřenému socialismu v jeho historické podobě, ale spíše vznikem hybridního systému, v němž jsou tržní mechanismy zachovány formálně, zatímco jejich fungování je stále více určováno politickými zásahy. Stát neurčuje ceny ani výrobu přímo, ale prostřednictvím dotací, daní a regulací vytváří prostředí, v němž jsou některé ekonomické aktivity systematicky zvýhodňovány a jiné znevýhodňovány.

Paralelně s tím dochází k regresi i v oblasti informací. Rostoucí tlak na jejich regulaci, často odůvodňovaný ochranou společnosti před dezinformacemi, vede k situaci, kdy se hranice mezi legitimní regulací a politickou kontrolou stává stále méně zřetelnou. Ekonomická a informační sféra se tak začínají sbližovat v jednom bodě. V rostoucí schopnosti státu určovat nejen pravidla hry, ale i její obsah.

Západ se tím dostává do paradoxní situace. Ve snaze obstát v konkurenci s autoritářskými režimy nepřebírá jejich efektivitu, ale jejich metody. Vzniká systém, který není ani plně svobodný, ani plně efektivní. Místo posílení dochází k erozi základních principů, na nichž byla západní prosperita postavena. Evropská unie v tomto ohledu nepředstavuje výjimku, ale spíše předvoj tohoto vývoje směřující k totalitě a zaostalosti.

Čtěte také:
Jak Čína vymetá s Amerikou
Tak vehementně bojujeme s Ruskem, až se mu začínáme podobat
Západ si hraje s ohněm a Čína se směje

Ukázat komentáře (5)
  1. Jednotícím základem obou konceptů (Čína,EU) je deformace kreativní destrukce.
    V prvním případě je tato deformace nutnou podmínkou a samotným základem přežití totalitního režimu východního typu v 21.století.
    Ve druhém je nutnou podmínkou přežití po moci bažících progresivistických byrokratů (nebo jen byrokratů) z Bruselu (e).
    (Ne,v EU již opravdu nejde „kreativně destruovat“.)

  2. ekonomickofinanční systém je od základu podvodný. ekonomika je ve všeobecnosti neuspokojitelná. rakovinu dostávají jak levičáci, tak pravičáci. kdo překročí mantinely pravidel zákonů jin a jang, tak se sám odchýlil od rovnováhy, a bude z evoluce vyřazen… čest práci zoombíci, buzíci, pošuci, zkrátka méněcení…

  3. proboha, vždyť jsou tam lidé !!! toto jsou novodobí milanové codrové, svazáci, co vymývali obyvatelstvu za komančů mozky. dobývání makrokosmu a mikrokosmu je zcela zbytečné za peníze většiny je to dobrý byznys, ale jenom pro některé. bít o mříže mohou jen pomatenci. na zemi nebude k žití za cca půl miliardy let podle profesora kulhánka. v tomto světě nelze nic přesně ohraničit, definovat, a i naše tělesné buňky se obměňují, tak co jsme si dříve mysleli, že je naše já, tak tam už není. je to forma sebeklamu, iluze. který, kdo ho prolomí, se dostane na další úroveň evoluce člověka. nejsme lidské bytosti prožívající duchovní zkušenosti, jsme duchovní bytosti prožívající lidskou zkušenost. nasloucháme lidem jako šílení, máme rádi ty, kteří dávají potravu našemu mentálnímu (také emocionálnímu) mozku. Jsou tak mentálně zaměření, tak plni argumentů, svoji inteligenci pokládají za to nejvyšší. takže si nedělejte falešné iluze. kdo chce mluvit o identitě, musí si především uvědomit, že žijeme v relativním kvantovém světě, který vnímáme jako částicový, duální, objekt subjekt. nelžete si do kapsy. to, co nazýváme „věda, věda“-nebylo vytvořeno člověkem, ale oni hledali a našli to. Říkají tomu „věda“, ale nestvořili nic z vesmíru. Nebyly jimi stvořeny žádné zákony vesmíru. Žádná (věda) od nich nebyla vyrobena. Její zákony a metody vše, co bůh stvořil. Vidíte například kruh a jeho průměr. Mezi obvodem a jeho průměrem je poměr nebo proporce, kterou jste nevytvořili vy. Její zákon byl stvořen pouze Bohem – že není ani více, ani méně. Bude to pořád stejné. Tento poměr byl pevně stanoven. Všechny zákony a předpisy, které byly vytvořeny, jsou jen od Boha.😂😋😷

    1. Ano. U kruhu je mezi obvodem a průměrem vždy stejný poměr — říká se mu číslo π (pí).

      Platí:

      prumer
      obvod

      tedy přibližně:

      π≈3,14159

      Z toho vyplývá známý vzorec pro obvod kruhu:

      o=πd

      kde:

      o = obvod kruhu
      d = průměr kruhu

      Takže ano — mezi obvodem a průměrem existuje konstantní proporce (poměr). Nezáleží na velikosti kruhu, tento poměr je vždy π.

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Líbí se vám článek?

Redaktor

Můj košík Close (×)

Váš košík je prázdný
Prozkoumat e-shop
Deník TO členství
Pořiďte si členství a získejte řadu skvělých výhod!
Zde se můžete zaregistrovat >