Novou, údajně pravověrně levicovou stranu zakládá bývalý premiér a šéf ČSSD, později eurokomisař Vladimír Špidla. „Není tady dobře a je třeba to změnit,“ prohlásil při představení nové strany 1. května na pražském Střeleckém ostrově, kde tradičně probíhaly oslavy Svátku práce. Partaj se má opravdu jmenovat Nová sociální demokracie (NSD). Tak mě jedovatě napadá: jak dlouho potrvá, než k té zkratce někdo připojí „AP“?
Důvod k založení NSD shrnul Špidla lakonicky: „Zcela zmizel podstatný sociálnědemokratický obsah.“ Míněno z tuzemské politiky. Špidla zpochybnil názor, že původní hlasy ČSSD a KSČM vyluxovalo Babišovo hnutí ANO. Priority NSD jsou pak prý v těchto tezích: „Lidé si jsou rovni, i když nejsou stejní. Druhá myšlenka je, že chudoba má své strukturální příčiny a není pouhým selháním člověka. Třetí idea je, že je možné společným úsilím vylepšovat společnost a životní poměry. Zápas mezi prací a kapitálem v zásadě neskončil.“
Jeden by až se slzou v oku zavzpomínal na Františka Ladislava Chleboráda, zakladatele a předsedu dělnických družstev, tzv. oulů, který byl zastáncem národohospodářské politiky postavené na pozvednutí role dělnictva. Takový pre-Keynes. Kdybychom chtěli Vladimíra Špidlu vzít za slovo, měli bychom se tedy tázat, jak si představuje ten zápas mezi prací a kapitálem. A hlavně, zda se jeho NSD hodlá věnovat opravdu právě tomu.
Tak třeba právě nejvýraznější tvář strany, Vladimír Špidla. Proslul tím, jak se po zádech Miloše Zemana vyšplhal do nejvyšších pater politiky, aby ho ihned poté znectil a podrazil. Vzpomeňme na Špidlovy plamenné projevy při stávce ČT před 25 lety. Jako místopředseda vlády a ČSSD se tehdy postavil do řady s lidmi mimo koalici, Hanou Marvanovou, Michaelem Žantovským, Janem Rumlem atd. Jaké jsou jeho dnešní názory na stav veřejnoprávních médií, se raději neptejme.
Mimochodem, když jsem se před mnoha lety Miloše Zemana ptal, proč v roce 2002 doporučil na své místo právě Špidlu a nikoliv jiné silné hráče tehdejší ČSSD (Buzkovou či Grosse), řekl mi, že oproti nim měl „nejmenší deficit inteligence, pracovitosti a morálky“. Zeman tento názor později výrazně změnil a Špidlu soustavně označoval za „neúspěšného“. Přišel o post premiéra i předsedy strany a na výsluní se vrátil až v rámci mesaliance s dalším Zemanovým protivníkem, Bohuslavem Sobotkou.
Zápas mezi prací a kapitálem v praxi
Fakt je, že Špidla měl vždy cit pro situaci, v níž mohl zazářit, aniž ho to stálo sebemenší práci. Jako eurokomisař pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti (2004-2010) se vytáhl opravdu zásadními úspěchy. Například inicioval vznik Evropského fondu pro přizpůsobení se globalizaci (EGF), tedy další ze zbytečných subinstitucí bruselské Medúzy. Usiloval také o celoplošný zákaz kouření na pracovištích. Prosadil Akční plán pro legální migraci, který prý byl „prvním krokem k vytvoření společného evropského postoje k tématu“. Ještě předtím proti vůli části vlastní strany prosadil vojenskou účast české armády v tehdy obsazeném Iráku. A to už nezmiňuji jeho jedinou legislativní iniciativu v Bruselu, která se týkala regulace slunečního svitu. Ta ovšem neprošla, čehož dnes jistě všichni litujeme. Nějak v tom souboru zásluh marně hledám ten „zápas mezi prací a kapitálem“. Proč asi?
Nebo druhý na řadě, Jiří Dienstbier. Ten se proslavil tím, jak v roce 2014 coby tehdejší ministr pro lidská práva a rovné příležitosti podpořil kampaň za práva žen symbolickým gestem, kdy si na happeningu oblékl sukni a prohlásil: „Jsem žena.“ Nebo v roce 2013 se aktivně účastnil LGBT akce Prague Pride. Jinak se Dienstbierova politická kariéra vinula zpravidla jen jako nepřetržitý řetězec rozmanitých kandidatur, vítězství či porážek. Zkusil jsem to počítat a skončil jsem u čísla 30, a to jsem zdaleka nebyl na konci. Dienstbier je prostě kandidát pro každou příležitost.
Tou nejslavnější porážkou byla asi prezidentská kandidatura v roce 2013, kdy utržil značný debakl. Hlasy „jeho“ socialistů se namnoze přemístily do urny s názvem Miloš Zeman. Ten se také stal nepřetržitým a nejviditelnějším terčem Dienstbierových útoků. Nebyl v tom ale sám. V roce 2011 například požadoval vymístění Věcí veřejných z vlády. Nebo v roce 2010 byl odpůrcem povolebních vyjednávání s ODS, ale v týmu vyjednávajícím s TOP 09 setrval. Jak zásadové!
Z uvedených údajů plyne, že Dienstbier je prostě permanentní usilovač o trafiku. Nikde v jeho životopise jsem nenašel jedinou zmínku, která by aspoň zdálky připomněla onen „zápas mezi prací a kapitálem“.
Strana, která vznikne zespoda…
Mimochodem, nechtěně zábavnou pointu „akce NSD“ dodal opět Špidla. Prohlásil, že „nemíní budovat stranu, která bude stát na několika málo lidech, které bude podporovat nějaký bohatý sponzor“. Prý chce stranu, která vznikne zespoda. Doslova řekl v rozhovoru pro Český rozhlas: „Politika, kdy seberete pět chlapíků a tři ženy, k tomu navalíte nějakých 500 milionů a umělou inteligencí začnete dělat kampaň, to není politika, to je pouze divný typ marketingu, který si dělá kšeft z lidských nadějí.“
Nu, já nevím, jak má NSD zajištěno financování. Možná to bude platit sám Špidla. Podle střízlivých odhadů, zveřejněných např. na iDnes, si v Bruselu „vydělal“ jen na platu přes 30 milionů, náhrady a výsluhy v to nepočítaje. A druhá věc: nějak nejsou vidět ty zástupy nadšenců „zespoda“. Pokud tu ale někdo mluví o „kšeftu s lidskými nadějemi“, není právě NSD nejkřiklavějším příkladem? Tak se nechme překvapit.
Čtěte také:
Špidla, to je jiná klasa. Jako kolie Lassie se neochvějně vrací po stopě
Kdy Špidla a dalších 89 exposlanců zaplatí škodu?
Tonoucí se i Špidly chytá
