Ve čtvrtek večer ve spánku zemřel filmový a divadelní herec, jeden ze symbolů 17. listopadu 1989, Jan Potměšil. Dovolil jsem si do titulku napsat Honza, protože jinak mu nikdo z blízkých neřekl. A já měl skoro celý ten polistopadový čas tu čest se mezi ně počítat.
Historie Honzova života je obecně známá. Nejprve úspěšný mladý herec (Proč, Bony a klid, O princezně Jasněnce a létajícím ševci), poté bezmála oběť listopadových časů (autohavárie na cestě z Ostravy, kde jako mnozí jiní přinášel listopadové zvěsti), mnoho měsíců po špitálech a rehabilitacích a pak obdivuhodný návrat na jeviště, byť doživotně na vozíku.
Honzova vytrvalost a síla byly skutečně mimořádné. Mnohý by se na jeho místě zhroutil a nenašel odvahu bojovat s osudem a dosáhnout návratu tam, kam patřil a kde byl rád. V Honzově případě před kameru a do divadla. Následující desítky let byl nepochybně hlavní hvězdou divadelního spolku Kašpar. Jen jeho Růže pro Algernon dosáhla podle údajů Divadla v Celetné, kde sídlí právě Kašpar, bezmála 900 repríz a je považována za Honzovu životní roli. Honzova postava, mentálně retardovaný Charlie Gordon, byla publikem vnímána jako metafora Honzova fyzického postižení. Kdo to představení viděl, těžko zapomene.
Poznal jsem Honzu Potměšila zhruba v době, kdy se chystala premiéra Růže pro Algernon. Tehdy jsem produkoval edici poezie pro tehdejší firmu Ultraphon. Jako první titul jsme natočili verše Václava Hraběte s názvem Hledám tě v tomto městě. Tedy ještě hodně mladý, ale už životem hodně nepříjemně poučený Honza se zhostil toho hereckého úkolu s velkým citem a respektem. Měl k tomu dva hudební partnery, klavíristu Karla Růžičku a jeho syna, saxofonistu Karla mladšího. A v tomto složení jsme pak přenesli pásmo Hledám tě v tomto městě na jeviště poetické kavárny Viola, kde se hrálo řadu let.
Ve Viole jsme pak s Honzou připravili a hráli ještě jeden osudový titul, Elegie Jiřího Ortena (spolu s Vladimírem Javorským). Ty jsme pak po létech vtělili i do nahrávky na CD, která se – světe div se – velmi dobře prodávala. Možná navzdory tomu, že jde o ten dnes zapomínaný žánr poezie. Ale výkony obou herců byly nezapomenutelné. Honza, tehdy už zralý herec, naplnil mladický Ortenův osudový nářek velkou vnitřní silou. Přesně pochopil, čemu asi musel Orten jako Žid na počátku protektorátu čelit. O tom, že oba ty projekty (mimochodem v režii mé paní Ireny) měly velký smysl a dlouhou životnost, svědčí i fakt, že se po řadě let přestěhovaly na Honzovu domovskou scénu v Celetné.
Mezitím ale byla ještě jedna kapitola společného času s Honzou. V roce 1998 jsme spolu začali psát knížku Dva životy Jana Potměšila. Vyprávění o tom, co naplňovalo Honzovo polistopadové desetiletí. Dlouho jsem Honzu k té knížce přemlouval a možná ještě déle vznikala. Honza byl totiž velmi poctivý, svědomitý a odpovědný člověk, každou větu vážil jedenáctkrát, aby mu takříkajíc sedla, aby za ní mohl stát. Mnohokrát mě napadalo, že kdyby se nestalo to neštěstí a Honza mohl prožít plnohodnotnou uměleckou kariéru, asi by nejednoho režiséra svým puntičkářstvím přivedl k záchvatům šílenství, ale o to lepší by pak byl ten jevištní výsledek. Svým způsobem osudové bylo i to, že tu knížku nakonec veřejně pokřtil jiný puntíčkář, tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus. Jakkoli by s tím asi ani jeden nesouhlasili, myslím, že si byli trošku podobní: tou profesionalitou a úctou k dílu, na němž kutám.
Honza byl pak vidět i při různých politických příležitostech. Namluvil komentář k dokumentárnímu filmu o televizní stávce v zimě 2000 – 2001, dokonce byl i na jevišti Milionu chvilek během demonstrací v době první Babišovy vlády. Jakkoli jsme v těchto věcech stáli na jiných stranách, nikdy nás to nevzdálilo. Prostě jsme se o politice nebavili. Myslím, že Honza tyto věci vnímal intuitivně, emocionálně, možná ho i někdo, jako důvěřivého a otevřeného člověka, trochu zneužil. Na tom ale nesejde. To, co po Honzovi zůstane, a nejen v srdcích jeho blízkých, je vzpomínka na mimořádnou osobnost, umělce, kamaráda.
A tak si teď nad zprávou o Honzově odchodu pouštím tu starou nahrávku a v ní báseň Reduta blues, která vyznívá až symbolicky:
„Hledám tě / v městě rozpáleném za poledne / v městě stočeném do klubíčka noci / Hledám tě / v tomto městě / rozkopaných ulic pivních lásek krásných podzimů a dlouhých kostelních věží které se podobají tvým prstům / Hledám tě / a je to beznadějné / legrační a naivní / Je přece tolik tramvají v kterých mě můžeš minout / je tolik nároží kde můžeš prokřehlá / a doufající čekat / na něco úplně jiného / Je tolik biografů kde můžeš potichu plakat / nad divným koncem krásného Itala / Je tolik ulic a slov přes která na sebe nevidíme / je tolik mužů kteří tě mohou udělat daleko šťastnější / než by se podařilo mně…“
Čtěte také:
Totální výbuch ve Sněmovně: zástupci zelené politiky nevydrželi tlak a utekli
Petr Pelz: Chcete mír v Evropě? Pořiďte si pořádnou smlouvu s Ruskem
ČT: Konec „dojné krávy“. Sjednocená kulturní fronta v panice
