Do žen a do melounů se nevidí, říká jedno staré přísloví. Ani do Donalda Trumpa není dost dobře vidět a je otázkou, zda do něj vidí i jemu nejblíže postavení lidé. Jeho počínání v Íránu se jeví jako jeden nesourodý a obrovský zmatek. Není jasný cíl této speciální obranné operace, která je sice válkou, ale nesmí se tak nazývat, protože to neschválil Senát. Není jasné, kdo tento cíl definoval, ani kdo jeho definici průběžně mění. Je to Velký či Malý Satanáš? Vyhecoval Malý toho Velkého? Je to vývoz demokracie? Jak známo, demokracie je vládou lidu. Není tím míněna spíše vláda amerického lidu? Není, protože většina amerického lidu je proti, čehož si je Donald Trump plně vědom a tak se ho raději neptal. Neptal se ani Kongresu, což je možná chyba, protože když to nevyjde, měl by to komu hodit na hlavu.
O co tedy jde? Jde o zvýšení světových cen fosilních paliv, o změnu íránského režimu, o fosilní obklíčení Číny, nebo o získání íránského obohaceného uranu? Od výroby jaderných pum dělí Írán jen několik týdnů, což je znepokojivá informace, na kterou upozorňovaly důvěryhodné zdroje již v 90. letech minulého století. Stejně tak různorodá jsou hlášení z fronty.
„Válku jsme vyhráli, prosím, pomozte, pokud nepomůžete, budeme si to pamatovat, i když žádnou pomoc nepotřebujeme, snažil jsem se jen zjistit, kdo poslouchá, NATO bude velmi trpět, musíte znovuotevřít Hormuzský průliv, NATO jsou zbabělci, ten průliv ani nemusíme otevírat, protože ho stejně nepoužíváme… Írán byl v podstatě zničen. Těžká část je za námi. Běžte si vzít svou ropu!“ Vzápětí jsme se dověděli, že si ji můžeme nakoupit od Spojených států. Proč, když nám před chvílí nezištně daroval tu íránskou?
Podstatné je, aby Trump viděl do svých nepřátel, aby dokázal odhadnout jejich reakci, aby viděl i do hlav svých přátel, kteří mohou být zítra jeho nepřáteli. K tomu určitě dojde, pokud sebere Dánům Grónsko, Kanadě provincii Albertu nebo rovnou celou Kanadu, a nám Sudetenland, abychom se o tento kus země konečně přestali s hádat Germány. Jak říká ministr obrany USA Hegseth: „Neříkejte svým nepřátelům, co jste ochotni udělat, a ani jim neříkejte, co nebudete dělat. Stejně tak jim neříkejte, ve kterém okamžiku toho necháte.” Je třeba znát záměry nepřítele, ale naše záměry je třeba přikrýt hustou kouřovou clonou. Toho se držel i Vladimír Iljič Lenin. Ten aby zmátl zatuchlý carský režim, také provedl Velkou říjnovou socialistickou revoluci v listopadu.
Pokusme se tedy tuto kouřovou clonu různých prohlášení, výzev, hrozeb, ultimát a zdánlivě nepředvídatelných kroků rozkrýt. Jedna věc je zcela mimo diskuzi. Největším soupeřem Spojených států se stává Čína a na ní je třeba soustředit maximum pozornosti. Prvním krokem bylo odříznout ji od venezuelské ropy, což se podařilo nečekaně hladce. Stačil k tomu únos prezidenta Madura, kterého ani nemuseli házet z vrtulníku do moře, jak se to dělo za Pinocheta. Druhým krokem bylo odříznout Čínu od íránské ropy. Povzbuzeni snadností, s jakou zvládli první krok, se inspirovali heslem „Wir schaffen das“, což buď americká NSA odposlechla z telefonátů „Mutti Merkel“, nebo to od ní slyšeli v hromadných sdělovacích prostředcích.
Plán A vystřídal plán B
Plán A spočíval v „generační obměně“ stávající mocenské elity, kterou by vzápětí nahradili svými lidmi. Protože Írán není Kolumbie, nebylo možné použít únosy, a tak nejvyšší elitu rovnou vystříleli. Tu pak chtěli nahradit svými stoupenci, kteří byli oddáni hodnotám Spojených států. Jenže ty jim obratem ruky vystříleli Revoluční gardy. „Být nepřítelem Ameriky je nebezpečné, ale být jejím přítelem je fatální,“ říkával svého času Henry Kissinger. Plán A se poněkud zadrhl.
Najednou nebylo s kým jednat. Sám Donald Trump s určitou dávkou cynismu přiznal, že řada lidí, kteří by mohli vyhovovat jako nástupci starého vedení, je již po smrti. Ani íránský prezident Pezeškján, který chtěl podat demisi, zřejmě aby mohl vzít do zaječích, najednou neměl do čí rukou ji složit. Bylo nutné narychlo sestavit plán B.
Svržení íránského režimu nelze docílit pouze leteckými údery. V minulosti to nikdy nefungovalo. Stejně obtížné bude zmocnit se 430 kg obohaceného uranu, protože by to vyžadovalo nákladnou pozemní operaci a totéž platí pro íránské rakety, kterými je možné zablokovat Hormuzský průliv. Ty jsou rozsety po celém Íránu a umístěny hluboko pod zemí. Že by svůj obohacený uran vydali Íránci dobrovolně, patří do říše snů, a sem patří i rychlý úspěch pozemní operace.
Trump je tak momentálně v situaci, ze které neexistuje žádné snadné východisko. Zbývá jediná možnost, a tou je cesta tiché diplomacie. Prvním krokem bylo, že Izrael stáhl ze seznamu lidí určených k likvidaci íránského ministra zahraničí Abbáse Arákčího a předsedu parlamentu Mohammada Qálibáfa. Na oba dva již měl souřadnice, ale na žádost Pákistánu ze svého záměru dočasně ustoupil. To se ale nevztahuje na Chameneího syna Modžtabu, kterého Donald Trump již dříve označil za naprosto nepřijatelného. Novým ajatolláhem podle něj musí být někdo, kdo do země přinese harmonii a mír a kdo se po svém zvolení neotočí ke svým dobrodincům zády, protože je už nebude potřebovat.
Jen málo Íránců by dokázalo těmto kritériím vyhovět a je dost nepravděpodobné, že by se toho úspěšně zhostil tzv. Sbor 88 moudrých, který za normálních okolností ajatolláha volí. Proto Donald Trump naléhá na to, aby byly do jeho výběru zapojeny i Spojené státy, ba dokonce on sám osobně. Je zřejmé, že se chce vyhnout další generační výměně, když dopředu varuje, že bez souhlasu USA nevydrží žádný duchovní vůdce dlouho. Pokud přidáme ještě jeden požadavek, že totiž nové vedení bude muset mít přátelské vztahy se Spojenými státy, počet vhodných Íránců se snižuje na nulu.
Kádry rozhodují vše…
Zbývá poslední možnost, že jim toho ajatolláha bude muset dělat on sám. Ajatolláh Trump by určitě navázal přátelské vztahy s J. D. Vancem, který by se mezitím stal prezidentem. Abbás Arákčí a Mohammad Qálibáf by se mohli opět vrátit na likvidační seznam, protože je už nikdo nepotřebuje. Otázkou je, nakolik by mohl být nový ajatolláh pro Íránce důvěryhodný.
Určité předpoklady pro to jsou. Nedávno na něj zanevřel papež a Trump zase špačkoval na papeže. To jsou hodně silné argumenty. Z Velké Británie prosakují zprávy, že král Karel III. tajně přestoupil na islám, a o totéž se zřejmě pokouší i Donald Trump, který již několikrát veřejně pochválil Alláha. Ani tak nebude jeho volba procházkou růžovým sadem.
Jedna stará bolševická moudrost říká: „Kádry rozhodují vše.“ Když je možné dostat bolševika na Pražský hrad s tím, že už si to odpracoval, když je možné přimět takového člověka k tomu, aby alespoň chvíli pracoval, což je ještě větší majstrštyk, pak je možné udělat z Trumpa ajatolláha. Chce to umět pracovat s neziskovkami, které zase umí pracovat s masami. Musí vykazovat autentickou činnost a zaštiťovat se důvěryhodnými názvy, které by dokázaly Íránce oslovit. Například „Kaddáfí v tísni“ nebo „Džihád bez hranic“. Nesmí obsahovat jakýkoliv tvar slova „hodnoty“, nesmí v nich působit pornoherci, nesmí se navzájem tahat na psím vodítku. Nesmí je financovat Soros, protože ten není v islámském světě právě populární, resp. to na něj nesmí prasknout, protože kdo jiný by to měl být? To vše musí rozhodnout kádry.
Míček teď leží na naší straně. Ministr zahraničí Macinka by měl vypravit vládní speciál, který nedávno odepřel Tchajwanci, posadit do něj Koláře (a třeba i Tchajwance) a šupito presto ho (je) poslat Trumpovi jako poradce. Nejen, že by se jich zbavil, ale ulehčil by i střední Evropě a opět by zazářil na světové politické scéně.
Čtěte také:
USA versus Írán: Trumpovo „neokonzervativní“ déjà vu
Izrael, Írán, Trump… a dvojí metr opět v akci!
Je papež katolík? Aneb Trump kontra papež – kterému fandit?
