Západ obchází dvojí zhoubný myšlenkový proud. Zatímco neomarxismus už většina lidí alespoň podle názvu zná, jeho méně známý spojenec – postmodernismus – zůstává často skrytý za akademickým pojmoslovím.
Pod povrchem běžných politických a společenských konfliktů na dnešním Západě probíhá mnohem zásadnější zápas o to, co je pravda, co je člověk, co je rodina, co je národ a zda vůbec existují hodnoty, které nejsou závislé na momentální náladě společnosti. Západní civilizace přitom paradoxně stále více zpochybňuje právě ty základy, na nichž sama vyrostla. Dvěma významnými intelektuálními proudy tohoto procesu se staly postmodernismus a neomarxismus.
Je přitom důležité oba pojmy nerozmělňovat. Postmodernismus a neomarxismus nejsou synonyma. Mají rozdílný původ, rozdílné představitele a v některých otázkách dokonce rozdílná východiska. Přesto se jejich myšlenkové trajektorie v mnoha oblastech protínají. Jeden zpochybňuje dosavadní jistoty, druhý nabízí politický a společenský rámec, v němž lze tyto zpochybněné jistoty nově interpretovat v zájmu „nové a lepší“ společnosti. A právě zde začíná problém.
Postmodernismus: když pravda přestává být samozřejmostí
Postmodernismus je především útokem na představu, že existuje objektivní pravda a realita nezávislá na člověku. Jeho základní výbavu tvoří pojmy jako diskurz, sociální konstrukt, relativismus, subjektivismus, moc a dekonstrukce.
Co přesně to vše znamená? Jestliže například tradiční společnost považuje určitou instituci za přirozenou a samozřejmou, postmoderní přístup se ptá, kdo tuto představu vytvořil, jakým jazykem je udržována a komu prospívá. To, co se může jevit jako neutrální popis skutečnosti, může být podle této perspektivy výsledkem historicky vzniklého společenského uspořádání.
Klíčovým termínem je sociální konstrukt. Některé kategorie, které člověk považuje za přirozené, jsou podle tohoto pojetí ve skutečnosti vytvářeny společností. Nemusí tedy být věčné ani univerzální. Mohou se měnit s historickou dobou, kulturou a společenskými vztahy.
Podobně pojem diskurz označuje způsob, jakým společnost prostřednictvím jazyka a institucí určuje, co lze považovat za legitimní vědění, a co naopak za nepřijatelné.
Tím se dostáváme k dekonstrukci. Nejde pouze o kritiku konkrétního názoru. Jde o rozebrání samotných kategorií, na kterých daný názor stojí. Tradiční pojem tedy není jednoduše označen za nesprávný. Nejprve se zkoumá, jak vznikl, jakou mocenskou funkci plní a zda vůbec existuje důvod považovat jej za univerzálně platný. Výsledkem je relativizace tradičních jistot.
A právě zde vzniká prostor pro další myšlenkový proud.
Neomarxismus: Marxismus opouští továrnu
Neomarxismus není jednoduše Marxismus s novým názvem. Jeho zásadní proměnou je přesun hlavního bojiště z ekonomiky do kultury. Klasický marxismus interpretoval společnost především prostřednictvím třídního konfliktu mezi buržoazií a proletariátem.
Neomarxistické myšlení toto schéma rozšiřuje. Konflikt už nemusí probíhat pouze mezi vlastníkem výrobních prostředků a dělníkem. Společnost lze nově rozdělovat podle rasy, pohlaví, sexuální orientace, kulturního původu nebo dalších skupinových identit.
Základní schéma však zůstává podobné: utlačovatel a utlačovaný. Do této terminologie patří pojmy jako kulturní hegemonie, falešné vědomí, patriarchát, imperialismus, white supremacy či heteronormativita. Společenské instituce se přestávají posuzovat pouze podle toho, jak fungují, a začínají být zkoumány jako možné mechanismy reprodukce moci.
Z tohoto prostředí následně vyrůstají různá kritická studia, například kritická rasová teorie, postkoloniální studia nebo gender studies. Jejich společným rysem není jedna jednotná politická doktrína, ale přesvědčení, že zdánlivě neutrální společenské struktury mohou ve skutečnosti reprodukovat určitou formu dominance. A tím se marxismus dostává z továrny do kultury.
Revoluce bez barikád
Tady přichází na řadu jeden z nejzajímavějších pojmů celé problematiky: „dlouhý pochod institucemi“.
Klasická představa revoluce předpokládala převzetí politické a ekonomické moci. Kulturní varianta marxismu postupuje jinak. Jestliže společnost reprodukuje své hodnoty prostřednictvím škol, univerzit, médií, kultury, státní správy a dalších institucí, potom právě tyto instituce představují klíčové bojiště.
Revoluce tak nemusí mít podobu ozbrojeného povstání. Nemusí docházet k obsazování vládních budov ani k pouličním bojům. Stačí postupně, skrze salámovou metodu, měnit způsob, jakým společnost o sobě přemýšlí.
Změní se učebnice. Změní se terminologie. Změní se způsob, jakým se hovoří o rodině, národu, pohlaví nebo historické odpovědnosti. Změní se představa toho, co je normální a co už je společensky nepřijatelné. A pokud se změna podaří prosadit v institucích, začne se následně reprodukovat sama.
Právě tady se oba proudy spojují. Postmodernismus poskytuje nástroj zpochybnění. Tradiční kategorie lze označit za sociální konstrukty, historické produkty nebo projevy určitého diskurzu. Neomarxismus následně poskytuje nástroj politické interpretace. Ptá se, kdo z daného uspořádání těží, kdo je v něm privilegován a kdo utlačován.
Jeden proud tedy rozkládá staré kategorie, druhý je interpretuje prostřednictvím moci a konfliktu. Výsledkem nemusí být okamžitá revoluce. Může jím být mnohem pomalejší proces, v jehož průběhu se společnost postupně přestává dívat sama na sebe způsobem, který byl po staletí samozřejmý. Právě tento proces lze označit za dekonstrukci Západu, jako souboru hodnot.
Spor o člověka
Nejhlubší problém ovšem neleží v jednotlivých akademických termínech. Leží v otázce, co vlastně člověk je. Konzervativní pojetí vychází z předpokladu, že člověk má určitou přirozenost, která není libovolným produktem společnosti. Je jedinečnou osobou, nikoliv pouze součástí kolektivní identity. Z toho lze odvodit existenci univerzálních mravních principů a hodnot, které nejsou závislé na momentálním politickém konsenzu.
Opačný přístup chápe lidskou realitu mnohem dynamičtěji. Identita člověka je výrazně formována společností, kulturou a historickými podmínkami. Pokud navíc odmítneme existenci univerzálního mravního zákona, stává se otázka dobra a zla stále více otázkou společenské dohody.
A právě zde se vracíme k samotnému počátku celého problému. Jestliže neexistuje objektivní pravda, neměnná lidská přirozenost ani univerzální morálka, kdo nakonec rozhoduje o tom, co je pravda, co je dobré a jak má společnost vypadat? Odpověď může být nepříjemná: ten, kdo dokáže nejlépe ovládnout společenský diskurz.
Západ, který ztrácí důvod sám sebe bránit
Západní civilizace samozřejmě může a musí kritizovat vlastní chyby. Její dějiny nejsou bez poskvrny a žádná tradice nemůže být automaticky správná pouze proto, že je stará. Něco jiného je ovšem kritická reflexe a něco jiného je systematické zpochybnění samotného práva Západu existovat jako svébytná civilizace.
Civilizace, která přestane věřit v objektivní pravdu, vlastní historickou kontinuitu, univerzální morální principy a legitimitu svých institucí, totiž postupně ztrácí nejen svou sebejistotu, ale také schopnost sama sebe bránit.
A právě proto není spor o postmodernismus a neomarxismus akademickou debatou pro několik univerzitních kateder. Je to spor o samotný civilizační operační systém Západu. Otázka nakonec nezní, zda dokážeme změnit společnost. To dokázala každá generace. Otázkou je, zda ještě víme, podle čeho poznáme, že jsme ji změnili k lepšímu.
