Amerika na hraně propasti

Kádrová tíseň

Volba 47. amerického prezidenta láme hned několik rekordů. Například je rekordně krátká. 107 dní je zjevně málo na to, aby celý národ akceptoval zbrusu nového kandidáta, a takový spěch není pro vládnoucí stranu žádnou výhodou. Vše nasvědčuje tomu, že je to vývoj způsobený selháním elit a akutní kádrovou tísní v Demokratické straně. Problém absence regulérního kandidáta je řešen rafinovanou fintou: co nejpozdějším „podstrčením“ nekvalitního náhradníka v naději, že si národ nestačí uvědomit všechny jeho slabiny.

Kamala Harrisová se totiž stala prezidentskou kandidátkou demokratů doslova na poslední chvíli. Dosluhující prezident Joe Biden byl v pravou chvíli přinucen k dobrovolné rezignaci a následně bylo bez voleb rozhodnuto, že jeho nástupcem bude nepříliš populární dosavadní viceprezidentka Kamala Harrisová. Stihlo se to tak tak.

Byl to učebnicový puč, obrovský mediální experiment a politická hra na samotné hraně sebedestrukce. Zlé jazyky tehdy tvrdily, že Kamala byla jediná ochotná jít do tak velikého rizika. Protože obhajování čtyř let strašlivé vlády Joea Bidena je politickou sebevraždou. Každopádně všichni lepší kandidáti z volby rychle vycouvali. Americkým voličům tak byl naservírován poněkud podivný souboj pohledné, ale nezkušené a rétoricky nešikovné Kamaly s povinnou podporou všech klasických médií, pravdy a lásky, a proti ní stojícího alternativního hříšníka Donalda, který má řečí a zkušeností naopak někdy až příliš mnoho.

Na začátku kampaně se Kamala snažila hlavně mlčet, podle Bidenova covidového receptu z minulých voleb, kdy se Joe schoval do sklepa a odmítal být konfrontován s médii. Ze začátku to fungovalo. Harrisová využívala momentu překvapení v rámci očekávatelných politických líbánek, a Trumpa v preferencích bleskově dohnala, aniž by dala jediný rozhovor, natož uspořádala tiskovou konferenci.

V další etapě, když tenhle efekt přestával fungovat a nováček se přece jen okoukal, přišla na řadu účast ve snadných, nekonfrontačně přátelských rozhovorech, zábavných pořadech a holčičích podcastech, což se ve volebních preferencích nijak moc neprojevilo. Spíš se pomalu začínal objevovat obraz normálního fejku, píárové bubliny bez vědomostí, která je prezentována jako seriózní kandidát. Proto nesměly být stranické volby.

V cílové rovince se Kamala odvážila jít i do několika rozhovorů, ale pro jistotu demokratičtí stratégové vytáhli také zpátky na scénu tradiční žolíky. Nejdřív lehce vypelichaného Obamu, který začal peskovat černošské voliče za malou aktivitu, a po něm nejspíš přijdou i další esa z minulosti jako třeba Bill Clinton. Kamala dodnes neudělala jedinou tiskovou konferenci.

Ženy vítězí, protože jsou ženy

Momentem, který tomuto jinak docela nudnému soupeření dává nečekanou dynamiku, je skutečnost, že pokud by byla zvolena, stala by se Harrisová první ženou na pozici, dlouhodobě považované za nejdůležitější centrum moci na této planetě. Zní to jako banální formalita, ale je to v podstatě dovršení dlouhodobého tažení amerického feminismu, který nabral vysoké obrátky v revolučních šedesátých letech a nedávno kulminoval v extremistickém hnutí MeToo, které dokázalo od základů změnit vnímání vzájemného vztahu mužů a žen, případně dalších „džendrů“. Žena je prostě lepší, protože je žena. „Věř ženě!“ je oficiálním vodítkem při kriminálním posuzování citlivých případů znásilňování, obtěžování a jiné šikany.

Procento voliček všech etnických skupin, které budou volit Harrisovou, bude tedy řádově vyšší než kdykoliv v historii, a to bez ohledu na stranickou příslušnost, což se nakonec může ukázat jako důležité. Každopádně mužská síla, která byla historicky dominující silou v americké politice po staletí, pomalu odchází ze scény. A to má důsledky doslova fundamentální.

Tyto volby se totiž konají ve chvíli, kdy je současná americká nadvláda nad světem otevřeně zpochybňována. Beztrestně jsou zakládána nová konkurenční mocenská společenství, jako třeba BRICS, uvažuje se o degradaci amerického dolaru jako rezervní globální měny. Kdejaký Putin napadá sousedy, jak se mu zlíbí, a Amerika s tím neumí nebo nechce nic udělat. Čína dál obkličuje Tchaj-wan a podle všeho neposlouchá ani Izrael. Kult USA jako ekonomické supervelmoci a válečníka číslo jedna slábne, americká armáda nemá dostatek nových rekrutů a její technologická dominance může klidně být minulostí, budeme-li to soudit podle neslavného průběhu války na Ukrajině.

Mediální revoluce

Tradiční média nedokážou tuto situaci reflektovat, lžou, zatloukají a logicky ztrácejí důvěru svých konzumentů. Tato média, kdysi téměř monopolní, byla v poslední době vždy na straně liberálních demokratů, ale pomalu to přestává stačit. Když Elon Musk, velký podporovatel Donalda Trumpa, koupil Twitter, přejmenoval ho na X a zpřístupnil pro všechny, pevná mediální hráz začala vykazovat trhliny. Když k tomu připočítáme ještě existenci stovek soukromých podcastů, coby vyslanců komerčně orientované občanské žurnalistiky, vidíme změny doslova revolučních rozměrů. Mýtus klasických médií coby sedmé velmoci, která rozhoduje volby, nenávratně mizí.

Kultura zaklínající se všemi možnými i nemožnými svobodami, společnost, která kdysi bourala zdi jako Pink Floyd tu britskou nebo Reagan berlínskou, se najednou utíká ke kultuře překážek, cenzury, nekomunikace, bojkotů a sankcí. Trump staví zeď na hranici s Mexikem, Harrisová je zase zeď proti Trumpovi. A bývalý extravagantní komik, dnes vládní moderátor Howard Stern, veřejně sdělil, že než by volil Trumpa, volil by radši „tamhletu zeď“.

Plusy a minusy

Předností Harrisové je její relativní mládí, které jí přihrává voliče v nastupující generaci, a zejména mezi ženami a vysokoškolsky vzdělanými lidmi. Její program lze dokonce prezentovat jako generační změnu, byť je založený na vágních příslibech rozdávání všeho a všem. Opírá se především o velká města, která jsou baštou byrokratického establishmentu. Jdou za ní i mladí, kteří si „po pirátsku“ nárokují naplnění amerického snu bez vlastního přičinění. Místo tvrdé práce rovnou blahobyt, který bezbolestně zařídí digitalizace, ruku v ruce s umělou inteligencí. Ti všichni žádnou změnu nechtějí, a proto nenávidí Trumpa až za hrob.

Trump totiž nabízí skutečnou změnu, která může leckoho bolet. Kromě jiného obrovské posuny ve školství, v podobě omezení inkluze a zvýšení bezpečnosti. Údajně navrhuje uzákonění existence dvou pohlaví a stopku propagaci nevratných sexuálních změn u dětí. Je pro vyloučení všech učitelů, kteří veřejně podporovali teroristický Hamás, a dává pedagogům právo nosit zbraň. K tomu připočítejme masové deportace ilegálních migrantů a bezdomovců, jakož i obnovení zákazu cestování do USA z vybraných muslimských zemí. To všechno jsou návrhy, které nemusejí projít, ale stručně řečeno, chce vládu pevné ruky a konec všem progresivistickým experimentům.

V zahraniční politice by se Evropa bohužel musela smířit s tím, že válka na Ukrajině by se stala jejím problémem, ale v tom se Trump moc neliší od Harrisové. Evropa ani pro jednoho z nich není bůhvíjakou prioritou.

Demokracie, nebo demografie?

Jakkoliv do voleb v úterý 5. listopadu zbývá jen několik dní (článek vyšel v říjnové čísle měsíčníku TO, pozn. red.), stát se může ještě cokoliv. Další atentát, další hurikán, kolaps volebního systému, válka, případně jakákoliv jiná katastrofa.

Nicméně americká volba je celkem jasná: jste-li spokojeni se stavem věcí i se směrem, kam se tato země ubírá, a jste-li navíc připraveni si to dát celé ještě jednou, pak je Kamala váš člověk. Pokud vás tato vláda štve, pokud vám škodí a považujete ji za prolhanou a neschopnou, pak musíte věci změnit a od toho je tu Donald Trump. Jiná cesta zatím není k dispozici.

Těžko říct, jak to všechno dopadne, ale je klidně možné, že pokud Trump prohraje, byly to dost možná poslední klasické volby v americké historii. Současnou vládou řízené demografické posuny totiž umožňují milionům nelegálních migrantů bleskově získávat občanství, přečíslit tradiční domorodé voliče, zničit americkou ekonomiku a dovést její civilizaci do stavu všeobecného marasmu, odkud není návratu.

Morální úpadek, ekonomická stagnace a pomalu mizející svoboda. To vše se už dnes děje. Na druhou stranu utopická víra v globální americkou dominanci a jednostrannou hegemonii je stále méně reálná, stále vzdálenější. Časy se prostě mění, tentokrát doopravdy. Přichází svět vzájemně si konkurujících mocenských center, a zahraniční politika by se tomu měla přizpůsobit. Trump musí vyhrát, aby se Amerika mohla těchto budoucích válek vůbec zúčastnit. Měl by vrátit lidem naději, že selský rozum stále ještě existuje. Otázkou ale zůstává, kolik amerických voličů o něco takového ještě stojí.

Volby v USA:
Zděšení až do morku Deep Statu. Za vítězstvím kráčí Trump
Co udělá pro Čechy Trump či Harrisová? Můžeme od nich čekat vůbec něco dobrého?