Naše historická zkušenost s komunistickým režimem je hluboká a velmi citelná, ale antikomunismus nám brání najít vlastní identitu, protože nahrazuje porozumění minulosti morálním soudem.
Zavedení trestného činu propagace komunistického nutí, které prosadila předcházející vláda Petra Fialy, je výrazem hlubšího fenoménu. Antikomunismus u nás přetrvává nikoliv proto, že by komunismus představoval reálnou politickou hrozbu, ale proto, že slouží jako symbolický nástroj legitimity polistopadového politicko‑ekonomického řádu. Tento antikomunismus je zakořeněn v historické paměti, posílen postkomunistickou identitou a byl udržován liberálními elitami, které čelily rostoucí společenské nespokojenosti.
Naše historická zkušenost s komunistickým režimem je hluboká a velmi citelná. Komunismus nevnímáme jako filozofický koncept, ale jako represe 50. let, okupaci v roce 1968, normalizaci, privilegia stranické nomenklatury atd. Jde o společné trauma, které se přenáší mezi generacemi a funguje jako emocionální reflex. Za takových okolností se komunismus stává symbolem zla. Antikomunismus je tak nejen politickým postojem, ale rovněž součástí kulturní identity.
Antikomunismus byl po roce 1989 zakládajícím mýtem nového režimu. Legitimita transformace, privatizace a neoliberálního ekonomického modelu stála na ostrém vymezení vůči minulosti. Být antikomunistou znamenalo být demokratem, moderním, prozápadním. Kritika privatizace, sociálních nerovností nebo ekonomické závislosti ČR byla často nálepkována jako „návrat komunismu“. Antikomunismus představoval ideologický filtr, který určoval hranice přijatelné debaty, a protože se stal součástí identity, přežívá částečně dodnes, i když jeho původní objekt negace – komunismus – už dávno není reálný.
Komunismus v roli papírového čerta
Takzvaná liberálně demokratická elita, reprezentovaná Fialovým kabinetem, čelila rostoucím strukturálním problémům. Krize bydlení, slabé školství, stagnující mzdy, nízká přidaná hodnota, ochabující sociální zabezpečení, klesající důvěra v instituce apod. ohrožovaly její legitimitu. Tyto potíže ovšem nejsou krátkodobé, jsou následkem neoliberálního modelu, který se vyčerpal. Když se ukazuje, že systém nefunguje nejlépe, elita potřebuje nepřítele, který odvede pozornost od jejího selhání, ale prakticky je neškodný. Takovým „bezpečným“ nepřítelem byl zvolen komunismus, protože ve skutečnosti už nehrozí, ale emocionálně je pořád silný. Antikomunismus tedy posloužil jako obranný mechanismus, který měl zakrýt neschopnost minulé vlády.
Rostoucí nostalgie po období před rokem 1989 není touhou po totalitě, ale po jistotách, které systém neumí nabídnout: po jistotě práce, dostupném bydlení, nižší sociální nerovnosti a pocitu stability. Když současnost tyto jistoty nenabízí, minulost se začne jevit méně negativně. To je pro elitu nebezpečné, protože to zpochybňuje legitimitu polistopadové transformace. A právě proto v takových chvílích antikomunismus, jako obranná reakce na společenskou nespokojenost, zjevně sílí. To se projevilo již zmíněnou novelou trestního zákoníku, která výslovně zakázala propagaci komunistického hnutí. Někdejší vládní koalice si ji odhlasovala loni v květnu a letos nabyla účinnosti.
Překážka kritiky i nalezení vlastní identity
Antikomunismus se navíc stal nástrojem potlačování sociální kritiky. Jakákoliv kritika kapitalismu, nerovností nebo privatizace byla často shozena ze stolu jako „návrat ke komunismu“. Tím se sociální otázky depolitizují a nahrazují ideologickým bojem proti papírovému čertu – proti symbolu, který je politicky užitečný, ale ve skutečnosti neexistuje. Podmínky, které umožnily vznik komunistických režimů 20. století, jsou pryč. Zmizela dělnická třída, není bipolární svět, ani průmyslová ekonomika 19. století. Revoluční komunismus je historicky nepřenosný. Antikomunismus proto není obrana proti reálné hrozbě, ale politika, která slouží k udržení moci.
Antikomunismus nám především brání najít vlastní identitu, protože nahrazuje porozumění minulosti morálním soudem. Potlačuje tím naši složitou reálnou zkušenost. Zabraňuje reflexi vlastní spoluúčasti, takže naše společnost se vidí jen jako oběť, nikoliv jako aktér svých dějin. Udržuje černobílý obraz minulosti, který neodpovídá skutečnosti a brání pochopení, proč reálně socialistický režim fungoval a proč měl pasivní podporu veřejnosti. Antikomunismus nás uzavírá v obranné identitě, která se bojí pravdy, protože by narušila polistopadový příběh. A tím vším však blokuje vznik autentické, sebevědomé kultury, která může vyrůst jen z pravdivého vztahu k vlastní historii.
Loni, během projednávání novely, která zaváděla trestný čin propagace komunistického hnutí, vyjadřovali někteří zástupci ANO, například poslankyně Helena Válková, pochybnosti o její účinnosti. Uvidíme, jak se k tomu postaví vláda Andreje Babiše, jejíž elektorát je méně antikomunistický, více sociálně orientovaný a citlivější na ekonomické problémy než voliči vlády minulé. Zdánlivě se jedná o nedůležitý relikt „fialovského“ politického marketingu, ale problém je ve skutečnosti mnohem hlubší a v mnoha ohledech i zásadní.
Čtěte také:
Vědecký zelenismus a vědecký komunismus
Kdo koho tady potlačuje?
Od Lenina do ODS. Lipavský chtěl věšet kapitalisty, útočí na Turka, a teď se omlouvá
