Česko je rájem obchodníků s nenarozenými dětmi

Vše bylo samozřejmě dobře organizované mezinárodní sítí koordinátorů, na celém procesu tedy vůbec „nebohatla” náhradní matka, ale celý ekosystém obchodníků s dětmi.

Česká republika, ráj reprodukční turistiky, totiž praxi surogátního (náhradního) mateřství legislativně neřeší. V šedé zóně tak kvete obchod s dětmi i ženami, jež nemá s altruismem, tedy dobrou vůlí pomoci neplodným heterosexuálním párům, téměř nic společného. Má náhradní mateřství jako takové vůbec tuto ambici, když pod reklamní fotkou šťastné ženy a muže, kteří dosáhli vytouženého miminka, zeje propast plná dětí, které se staly předmětem smluv, obchodu a úmyslně jim bylo odňato právo na svou mámu a svého tátu?

Kdo je tu vlastně neplodný?

Neplodné manželské páry to nikdy neměly lehké. Zvláště v minulosti. Na ženy bylo pohlíženo jako na ty, co na sobě nesou jakousi kletbu. Zároveň bylo i kvůli větší pobožnosti společnosti možné situaci neplodného muže a ženy interpretovat jako „Boží řízení” a takové tety a strýčkové se ujímali dětí z početných rodin v příbuzenstvu, které by jinak byly ohroženy chudobou nebo dětí po ztrátě rodiče či obou. S rozvojem zdravotnictví, a především nových reprodukčních technologií, se takovým heterosexuálním párům začala otevírat cesta k vlastnímu (či alespoň z poloviny vlastnímu) vytouženému dítěti. Málokoho by na začátku tohoto “baby boomu 2.0” napadlo, že se jako neplodné začnou definovat i stejnopohlavní páry a to především ty mužské, ačkoliv jsou dost možná složeny ze dvou zdravých a plodných mužů.

Existují státy, které vlivem pervertované progresivní ideologie dokonce redefinovaly neplodnost, jako to v loňském roce udělala americká Kalifornie. Předchozí státní definice vyžadovala lékařskou diagnózu nebo všeobecně přijímané kritérium neotěhotnění po určité době pravidelného nechráněného pohlavního styku. Podle nových kalifornských zákonů lze však do neplodných řadit i ty páry, které nejsou schopny „reprodukovat se samostatně nebo se svým partnerem bez lékařského zásahu”. A protože je Kalifornie státem uznávající tzv. manželství stejnopohlavních párů, tak tento zákon zajistí, že některé zdravotní pojišťovny budou muset hradit „léčbu neplodnosti” i LGBTQ+ párům. A to z kapes všech kalifornských plátců pojistného.

Kdo jsou vlastně ženy, které rodí dětí cizím lidem?

Na titulkách některých surogačních agentur v USA (agentur zprostředkovávajicích náhradní matky) jsou to ženy, které mají doma alespoň jedno vlastní dítě, projdou psychologickým šetřením, které by mělo eliminovat ženy s potenciálně narušeným duševním zdravím. Ženy, které se vzdávají „úplaty za dítě”, ale ne už „ušlých zisků”, které jim jako kompenzaci za těhotenství objednavatelé dětí vyplatí. S bobtnajícím byznysem se však stále častěji vynořují případy i takto „prověřených žen”, které sice prošly psychologickými testy, ale nikoho nezajímalo, co situace udělá s vlastními dětmi těchto žen, které nechápou, proč dává maminka miminko pryč.

A pak jsou tu ty druhé. Ženy ve východoevropských reprodukčních klinikách, kam jezdí páry ze západních zemí, ženy z Jihovýchodní Asie, které si najímají bohatí soukmenovci z jiných asijských zemích, ženy, které si v rámci exkluzivního balíčku objednají páry, třeba i s luxusním hotelovým pokojem pro takovou ženu na celé těhotenství. Ženy, které pro „ušlý zisk” podstoupí proces umělé aplikace obrovského množství hormonů, ty, které jsou po opakovaném přirozeném potratu nahrazeny „lepšími pracovnicemi”. Nebo naopak ty, které z osobního přesvědčení odmítnou podstoupit umělý potrat, když se u objednaného dítěte v těhotenství objeví vývojová vada a jsou těmi, kdo si je najali, žalovány.

Jaké neplodné páry by měly mít nárok na služby náhradních matek? A měly by vůbec nějaké?

Slovy docentky Hany Konečné z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, která se dlouhodobě jako psycholožka věnuje jevům provázejícím asistovanou reprodukci a je členkou Bioetické komise Rady Evropy: „zákon, který zároveň dovoluje altruistické náhradní mateřství, ale obchod s lidmi trestá, nelze vytvořit.”

Poukazovala tak na legislativní proces ve Velké Británie, která se již deset let snaží vytvořit legislativu pro náhradní mateřství a stále se nemůže dobrat uspokojivého řešení. Zdravotní indikací k využití surogace se ve Velké Británii totiž stává i single život muže/ženy, kteří nemají partnerku/partnera s nímž by počali dítě. Jinde ve světe je indikací k využití služeb náhradní matky i fóbie z porodu, tzv. tokofobie. Altruistické řešení v podobě odnošení dítěte ženou v příbuzenském vztahu k objednavatelům naráží i na to, že se projevuje domácí násilí a tlak na ženy, aby se podvolily a dítě příbuzným odnosily. A pokud ve státech jako je Kalifornie došlo k redefinici neplodnosti, která se týká i stejnopohlavních párů, proč by si nemohli z veřejných peněz pořizovat v budoucnu děti skrze surogátní matky i LGBTQ+ páry?

Co progresivismus rozdělil, surogátní mateřství spojuje

Zajímavým trendem ve věci náhradního mateřství je také spojení těch, co ještě včera stáli proti sobě. K zvláštnímu spojení organizací usilujících o zákaz náhradního mateřství došlo minulý rok v Římě na celosvětové konferenci, kde vedle sebe vystupovali jako panelisté levicové feministky, konzervativci, křesťané a muslimové, jež se ze svých odlišných pozic dokázali shodnout na tom, že surogátní mateřství škodí ženám a dětem. Děti přestávají být darem a stávají se komoditou a důstojnost ženy a mateřství obecně je pošlapávána v horším případě, a v tom lepším „jen” redukována na funkční mechanismus plnící přání druhých.

Čtěte také:
Koaliční návrh zákona otevře cestu k byznysu s dělohami
Práva homosexuálů nad právy dětí?
Pospíšil si nechává odnosit dceru. Až ji dostane, půjde na mateřskou. Máme právo něco namítat? Máme