Duhová revoluce inflitrovala církev. Papež Benedikt XVI. nás varoval marně

Letos jsme například u nás v médiích mohli zaregistrovat iniciativy nazvané „Víra v barvách duhy“ sdružující tuzemské progresivní teology, historiky, faráře a další náboženské osobnosti, kteří nahlas orodují za genderové lobby jako by se jednalo o projev křesťanské lásky. Média jim šla na ruku. V různých variacích se kolem probíhajících debat týkajících se zákona o schválení manželství pro homosexuály realizovaly mediální kampaně, které měly ukazovat, že někteří církevní představitelé plně přijetí zákona podporují. Někteří se k táboru sexuálních menšin začali také veřejně přihlašovat. I z Vatikánu přišla informace, že se nově smí žehnat homosexuálním párům (informoval o tom Deník TO). Duhová revoluce v církvi tak v tomto pomalu končícím roce výrazně pokročila.

Jsme svědky, že se tito aktivisté snaží infikovat církev (neo)marxistickým myšlením, které genderové řádění přivedlo na svět. Snaží se do katolického učení vměstnat teze této nebezpečné rovnostářské ideologie a nutí křesťanům přijmout nepřirozené nároky moderního proletariátu. Přitom je to právě marxismus, který se již za své původní „východní“ formy snažil vykořenit existenci Boha. Bibli chtěl nahradit Komunistickým manifestem a svatou trojici nahradit vlastní trojicí Marx, Engels a Lenin. Také kulturní marxismus (známý také jako neomarxismus, jenž zrevidoval původní Marxovo učení), který se zaměřuje na myšlenkovou nadstavbu společnosti (kam církevní učení patří), tvrdí, že dokud křesťanství jako imunitní systém kapitalismu nebude vytržen z duše západního člověka, marxismus nemůže ve společnosti zakořenit. Do tábora myšlenek neomarxismu patří všechny genderové –ismy (transgenderismus, feminimus, homosexualismus apod). Ty mají společný cíl – zlikvidovat svobodu člověka skrze destrukci rodiny. A přesto se dnes řada tuzemských i zahraničních, významných i méně významných církevních představitelů, tomuto poškozování křesťanského učení propůjčuje. Dělají vše proto, aby se církev jednou stala hlásnou troubou progresivismu a splynula s novodobým pokrokářským náboženstvím, které hlásá bludy zelené a genderové ideologie aj., jenž usilují o absolutní ovládnutí lidského chování a omezení svobody. 

Kdysi církev uměla dešifrovat mocenské ambice kolektivistů skryté pod povrchní líbivostí rovnosti v pozadí. Například sociální encyklika papeže Lva XIII. „Rerum novarum“, vydaná v roce 1891, kriticky řešila složité pracovní podmínky dělnické třídy, ale zároveň odmítla kolektivistickou ideologii, která se v pozadí snažila dělníky využít k omezení soukromého vlastnictví. Bylo to prozíravé hodnocení doby a rizik. Nejsem sice teolog, abych hluboce mluvil o křesťanském myšlení a jeho zásadním ideovém rozporu s neomarxismem (pro to doporučuji např. texty docenta Dvořáka), přesto je ale dnes zcela evidentní, jak je ono sbližování marxismu a katolické církve absurdně povrchní a slepé (už kvůli antagonistickému vztahu komunistů a církve za doby SSSR). Omezuje se totiž jen na „pravdoláskařskou“ agitku s cukrujícími slovíčky o jakési falešné rovnosti, která ale ve své pravé podstatě přináší nebezpečné důsledky pro fungování společnosti.

Papež Benedikt vystihl základ problému

Dnes je to rok, co nás opustil papež Benedikt XVI. (Josef Ratzinger), jeden z největších teologů patřící k symbolům 20. století. Právě v době sílících duhových útoků na církev musím vzpomenout právě jeho, autora mnoha knih, jenž byl bystrým analytikem a mistrem křesťanské víry. Spolu se svým předchůdcem Janem Pavlem II. se totiž potírání marxismu věnoval a vyhodnocoval levicové -ismy a jejich vliv na ohrožení církve (viz například jeho úspěšné usvědčení Teologie Osvobození z politické manipulace). 

Ohrožení plynoucí z marxistických ideových pozic si uvědomoval. Uměl dokonale vyjádřit podstatu tohoto typu sociálně inženýrského myšlení, které vneslo do filosofie zásadní revoluční prvek aktivismu, který jde proti tradici a stabilitě systému. Neklouzal po povrchu, ale šel ke kořenům této problémové ideologie. Základní problém viděl v tom, co Marx vnesl do filosofického uvažování[1]:

• „Další velký obrat v lidském myšlení nastal o sto let později, když Karel Marx pronesl klasickou větu: Dosud filosofové svět pozorovali, ale nyní se musí postarat o to, aby se svět změnil. To je opět zcela nově vyjádřená úloha filosofie. Ve filosofické řeči tento požadavek znamená, že na místo » Verumquia factum « – kdy člověk jako pravdivé může poznávat to, co vytvořil – nastupuje nový program» Verum quia faciendum«-pravdu o kterou jde je nutno vytvořit. Jinak řečeno: Pravda, o kterou jde, nespočívá ve jsoucnu ani ve vykonaných činech, ale je to pravda o proměně světa, o novém uspořádání světa, pravda zaměřená na budoucnost a na činnost.“

• Konečně- to, co lze uskutečnit, jej (myšleno člověka) obrací k budoucnosti, kterou si sám může vytvořit. Jestliže dříve, zásluhou nauky o původu, mohl člověk jen resignovaně stanovit, že je pouze částí země, čirou náhodou ve vývoji, jestliže byl dříve znechucen a degradován takovou vědou, nyní jej to vůbec neruší. Nyní, ať pochází odkudkoliv, může směle hledět vstříc své budoucnosti a vytvářet si co chce. Již mu nemusí připadat nemožné sebe sama udělat bohem, který je vytvořitelný, faciendum, a nestojí jako logos, smysl, na začátku, ale na konci. To ostatně vysvítá dnes zcela zřetelně z různých antropologických otázek. Důležitější než nauka o původu, která prakticky je již za námi, je kybernetika, plány na vytváření nového člověka.“

Benedikt XVI. si plně uvědomoval, že marxistické učení přepokládá radikální přestavbu společnosti, kde člověk bez pokory k minulosti zaujme místo „Stvořitele“, aby v rámci cesty za pokrokem sám destruoval tradici v jiný uměle konstruovaný řád. Upozorňoval, že takovéto vědecké řízení společnosti v rukách marxistů a víra v pokrok vede k nesvobodě[2]:

• „Za všemi rozdílnostmi mezi marxismem a pozitivismem působí společně metodické základní východisko takovéto vědy o člověku, která se sama pokládá za novou metafyziku, za výklad základů člověčenství.“

• „Za pokrok se považuje vše, co odstraňuje jakoukoli vazbu. Kdekoli je pokrok pokládán za nezbytný proces zákonitého vývoje dějin, je situován pod vlastní lidskost a v nejhlubším základě je koncipován proti člověku.

• „Již od Augusta Comta (pozn. zakladatel sociologie) veškeré úsilí směřuje k tomu, aby se i člověk zprůhlednil jako nějaká bytost utvářená podle určitých pravidel, a nezůstalo tak žádné bílé místo na mapě vědeckého světa. Z toho vyrostl základní koncept sociální vědy známý na východě jako sociologie marxistická a na západě pozitivistická.“

• „Pokus zpracovávat člověka vědecky“ v nejužším významu toho slova zahrnuje v sobě determinismus vycházející z předchozího materialismu. Vědecká idea vytvářená v nesvobodě se přenáší na oblast svobody, do oblasti lidského, aby umožnila „fyziku“ člověka, ve které existují potřebné zákony a exaktní předpovědi. Důsledně vzato tato teorie ze své podstaty vyžaduje vyloučení faktoru svobody. Marxistický systém pouze tyto základní předpoklady přenese se vší důsledností do politického jednání. Potlačení svobody systémem není zneužití myšlenky, nýbrž její logická aplikace.“

Benedikt XVI. nám tím dává také odpověď na to, proč je jím dnes nakažena nejen po moci lačnící politická elita, ale také intelektuální akademická obec, která ve jménu vědy dnes pracuje na rozvíjení tezí o údajném nerovném postavení moderního proletariátu (žen, menšin, migrantů apod).  Bývalý papež se kriticky vyjadřoval i vůči konstruktivismu genderových ideologií, ideovým odnožím nového marxistického uvažování, které chce lidi zcela unifikovat a smazat jejich jedinečnost. K -ismům toužící po absolutním zavržení přirozenosti ve svých knihách napsal[3]:

• „Muž, nebo žena? To je otázka, která je pro některé lidi otázkou již »překonanou«, nesmyslnou, pokud ne dokonce »rasistickou«. Odpovědí v duchu běžného konformismu je ovšem konstatování, že »mužské nebo ženské, to je přece jedno, všichni jsme prostě lidé«. Důsledky takového myšlení jsou ovšem velice vážné, i když se mohou zdát velmi pěkné a velkorysé. Ve skutečnosti to totiž znamená, že se již nevychází z antropologické zakořeněnosti pohlavnosti, ale že lze na pohlaví nazírat jako na libovolně zaměnitelnou roli.“

• Jestliže je vše jen kulturně a dějinně podmíněnou »rolí«, a nikoliv přirozenou, do osoby hluboce vtisknutou zvláštností, pak je ovšem i mateřství pouhou nahodilou funkcí. V některých feministických kruzích se již skutečně pociťuje jako »nespravedlnost«, že pouze ženy jsou nuceny rodit a kojit. Na pomoc spěchají nejen zákony, ale i věda. Ta již totiž dokázala měnit muže v ženy a naopak, podobně jako oddělit plodnost od sexuality s cílem umožnit za pomoci technických manipulací libovolné oplodnění. Vždyť, nejsme si snad všichni rovni? Zcela důsledně proto věda bojuje i proti »nerovnosti« přírody. Avšak proti přírodě člověk nemůže bojovat, aniž by neriskoval ty nejzhoubnější následky. Nedotknutelná rovnost mezi mužem a ženou nevylučuje rozdílnost, nýbrž ji právě naopak vyžaduje.

• „Jsem skutečně přesvědčen, že to, k čemu feminismus ve své radikální formě směřuje, není již křesťanství, jaké známe my, ale nějaké jiné náboženství. Jsem však též přesvědčen (jsou pro to závažné biblické důvody), že katolická církev i východní církve budou hájit svoji víru i své pojetí kněžství, a tím budou ve skutečnosti hájit jak muže, tak ženy v jejich jednotě i v jejich nezaměnitelné odlišnosti a neredukovatelnosti na pouhou funkci nebo roli.“

Obětí pýchy těchto rovnostářských rozmarů křivících přirozenosti jsou podle bývalého papeže sami běžní lidé. Ti pod vlivem dnešního aktivismu ztrácí nejen svou autentičnost, ale také smysl svého života[4]:

• „Pro církev je řeč přírody (v našem případě vzájemně se doplňující a přitom rozdílná pohlaví) i řečí morálky (muž i žena jsou obdařeni stejnou důstojností a věčností, ale současně jsou povoláni k různému údělu). Rovněž ve jménu přírody – a tomuto chápání, jak známo, naopak nedůvěřuje protestantská tradice a v jejím důsledku ani osvícenství – pozvedá církev svůj hlas proti pokušení rozvíjet osoby a jejich osudy podle čistě lidských plánů a odnímat jim tak individualitu a důstojnost. Vážit si biologie znamená vážit si samého Boha, a tím i chránit jeho tvory“. 

• „Není náhodou, že mezi různými »osvobozovacími boji« posledních let je také jeden, snažící se o osvobození z »otroctví přírody«, čímž se rozumí požadavek na právo stát se podle vlastní volby mužem či ženou, například chirurgickým zásahem, se současným požadavkem zanesení takové autonomní vůle do státního registru. A není také náhodou, že se zákony ihned podobným požadavkům přizpůsobily. Přitom je třeba dbát na to, aby takzvaná změna pohlaví nic neměnila na genetickém fondu takto »upravené« osoby – má se jednat o pouhý vnější artefakt, kterým se neřeší problémy, ale pouze vytvářejí fikce. „

• „Avšak muži a  především ženy, kterých se tyto údajně postkřesťanské spásné trendy hlavně dotýkají, se musí realisticky tázat, zda toto všechno přináší člověku opravdu více štěstí a větší vyrovnanost, zda se jedná skutečně o živoucí názorovou syntézu, bohatší, než je ta, která byla prohlášena za překonanou.“  (pozn. dále v textu potvrzuje, že místo toho, aby byla probíhající revoluce pro ženy dobrodiním, staly se ženy její obětí.)

Dílo Benedikta XVI. je obsáhlé a jeho analýza by vydala na mnoho vědeckých textů. Mým cílem není nyní obsáhnout celou šíři jeho myšlenek (řadu věcí jako např. jeho postoj k vědě jsem velmi zúžil, stejně tak postoje k otázkám víry), chci ale ukázat na to, jak dokázal pojmenovat jádro marxismu spočívající v nedozírné povýšenosti a nepokoře k tradici a dosavadnímu lidskému vývoji. Když to srovnáme s projevy dnešních „duhových“ aktivistů, musí každému dojít ta absolutní plochost, se kterou dnes marxistické myšlenky zaštiťující se náboženstvím tito pokrokáři pronášejí.

Jeho dílo by mělo být příkladem všem těm, kteří dnes nabádají ženy k vzepření se mateřskému údělu, popírání tradic a přírody. Přesně totiž vyjádřil marxismem podporované ambice, kdy si člověk dnes myslí, že je vším. Je ostatně hloupé si myslet, že naše generace teď dostala možnost odbourat všechna domnělá příkoří tohoto světa a u té příležitosti si mohla dovolit přestat všímat dokonce i přírodních zákonitostí. Je to prázdné zahledění do sebe a souhlasím s ním, že kořeny tohoto opojení leží v blahobytném a bezstarostném životě občanů západních zemí.[5]

Za sebe říkám, že pobláznění dnešního světa je dáno právě egoismem člověka. Pro ženy omámené feminismem je přednější kariéra než péče o děti, pro některé homosexuální aktivisty je více sobecky vlastnit dětský život, než přihlédnout k rizikům na jeho budoucí vývoj i transgenderové osoby zastávají myšlení, že pohlaví jde podle vlastního uvážení změnit kdykoli si člověk  zamane. Pro všechny tyto lidi čeká v budoucnu silná kocovina a vystřízlivění z této sebestřednosti.

Inspirativní pro nás musí být, že scestné myšlení nepřítele je dešifrováno. Podstata zhoubných marxistických myšlenek založených na pýše a nesvobodě je nám i díky jeho textům známá. A proto by mělo být dílo Benedikta XVI. studováno a jeho varování by mělo být zároveň inspirací, jak nyní tradiční svět bránit (snad aspoň tyto drobné, uvedené úryvky citací někoho budou dále motivovat k četbě jeho rozsáhlého díla – doporučuji to jak věřícím, tak i ateistům). Buďme rádi, že naši přední představitelé církve arcibiskup Graubner i kardinál Duka takto podobně konzervativně smýšlejí a hájí v dnešní genderové válce tradiční rodinu. Ostatně byli to oni, kdo se jako první ihned za tradiční rodinu postavili a odhodlaně ji obhajovali. Reprezentují pravé křesťanské hodnoty a tradiční pojetí církve. I to bychom si z roku 2023 měli zapamatovat.

Konec roku tak vybízí nejen k bilancování, ale i k předsevzetím do toho nového. Inspirujme se proto slovy a odkazem Benedikta XVI. a do roku 2024 vstupme s pokorou a nenechme pýchu slepého progresivismu ničit naše tradice. 

ZDROJE:

Buchanan, P.J. (2004) Smrt Západu, Praha, Mladá fronta

Ratzinger, J. (1991) Úvod do křestasntví, Brno: nakladatelství Petrov

Ratzinger, J. (1993). Naděje pro Evropu? Praha: Scriptum.

Ratinger, J. (1998) O víře dnes: rozhovor s Vittoriem Messorim, Olomouc: Matice cyrylometodějská