Pohled na politický důchod se může různit. Hodně záleží na tom, co ho způsobilo. Někdy za něj může být penzionovaný politik i rád, protože má konečně volný čas na děti a vnoučata anebo zahradu, kde pěstuje růže. Někdo jiný se v nastalém volnu s vervou vrhne na psaní pamětí, jelikož si udržel pocit, že bez shrnutí jeho příkladného odkazu by lidstvo ani nemohlo dál existovat.
Nejčastěji lze pozorovat, že většina profesionálů se s vlastním odchodem z veřejné scény smiřuje nesmírně těžce, s pocitem hluboké frustrace i prázdnoty. Odmítá přijmout, že Chronos takříkajíc oponou trhnul.
Někdy se to projeví nenávistností a agresivitou oněch memoárů, jakož i potřebou se stůj co stůj vrátit na jeviště. Některým se zadaří, jako se poštěstilo Miloši Zemanovi, jemuž vydatně pomohlo, když také jeho bývalí sociálnědemokratičtí přátelé/likvidátoři neprozřetelně odhlasovali přímou volbu prezidenta. Jenže to je vzácnost.
Závislost na (nejednou kompenzační) slasti z veřejného vlivu, pozornosti médií či mnohohlavých davů, z úcty, ba obdivu fanoušků dokáže zázraky. Jde o omamný jed, drogu, kvůli níž se mnoho veřejně činných „narkomanů“ může přetrhnout. A je to někdy k politování.
V poslední době mne ve zmíněném smyslu zaujal Jiří Dolejš, někdejší mnoholetý poslanec a místopředseda KSČM. Kdysi považovaný za vcelku přívětivou, moderní a rozumnou tvář českých komunistů; jeden z nápadně úspěšného hejna odchovanců Prognostického ústavu.
Inspirace Petrem Pavlem?
Vybral si tu nejsmutnější variantu. Sledovat jeho současnou trajektorii nevyvolává nic jiného než lítost. Od té doby, co byl v podstatě „odejit“ z KSČM, jako by se v něm cosi zlomilo. Digitální prostor se stal jeho kolbištěm, kde však místo státnických úvah nejčastěji potkáváme jeho zatrpklost. Svou aktivitou na sociálních sítích připomíná úderníka v dole „Naštvanost“. Nadává tam lidem, nešetří bývalé soudruhy a v komentářových sekcích bojuje bitvy, které byly nepřátelům levice užitečné naposledy před sněmovními volbami, když systematicky napadal hnutí Stačilo!.
Pokud zrovna neťuká do klávesnice, obchází ta zbývající média, co jsou ještě stále ochotná mu z nostalgie nebo nedostatku jiných hostů nastavit mikrofon. Až křečovitě se tam nabízí do role zkušeného „poraděnka“ pro partaje, jež zatím neexistují ani na papíře. Nabízí mapu politického pole, z nějž nic nevyklíčí, poněvadž ho již vývoj dávno zasolil.
Pomyslným vrcholem snah o vlastní stranickou resuscitaci byla jeho nedávná účast na demonstraci k podpoře Ukrajiny. Byť šlo fakticky o protivládní akci, kde se měli s výsledkem voleb nespokojení občané znovu houfovat pod praporem přítomného „nadstranického“ Petra Pavla. Z Dolejšova pohledu jde nejspíš o inspiraci – řečeno s internetovými vtipálky – megaúspěšným projektem „Prezidenta Odpracovatele“.
Různě úspěšné úsilí obou někdejších komunistů jako by vypadlo ze slavného italského románu Gepard: „Chceme-li, aby vše zůstalo tak, jak je, je třeba, aby se vše změnilo.“
Čtěte také:
Damoklův meč nad tradiční českou levicí
Vývar z politických ponožek aneb vendeta současného režimu
Nepotické oligarchistické rody a jejich kamarádi určují politiku
