Hledá se pravice a levice

hledá se pravice a levice. kapitál si koupil média a jeho spojenectví s politikou získalo dalšího mocného spojence – mediální manipulaci. to je ovšem konec nejen pravice a levice. to je konec demokracie. žijeme ve zmatené době. jejím signifikantním rysem je naprostá pojmová nejasnost, zmatek, krásně česky řečeno galimatyáš. a to dokonce i u takových termínů, které nám ještě včera byly úplně jasné, respektive o nichž jsme si to ještě včera mysleli. proč například došlo k pojmové nejistotě u tak základních termínů politiky, jako jsou pravice a levice? a proč i tato nejistota vede k vážnému podezření, zda ještě vůbec v demokracii žijeme, či zda právě s vytěsněním kdysi jasných pojmů levice a pravice nesouvisí i hluboký úpadek moderní demokracie. co je pravice a levice, bylo jasné před druhou světovou válkou i krátce po ní. a tomu odpovídal i systém politického stranictví. každá společenská vrstva byla v politice a následně i v parlamentu reprezentována svou stavovskou stranou, která hájila její zájmy. kdo byl chudý a málo kvalifikovaný, volil komunisty. kdo byl chudší, ale přece jenom méně, volil sociální demokraty. živnostníci volili živnostenskou stranu. křesťanský venkov lidovce. dobře situované podnikatelské vrstvy národní demokracii apod. protože tyto strany nejen v československu měly statisícové základny (v jiných zemích i milionové), získaly název masové strany. společnost byla hluboce rozdělena právě sociálním postavením svých jednotlivých skupin a toto přirozené rozdělení se jasně projevovalo i ve struktuře politických stran. třídní boj a malý zázrak. to se ale po první, a ještě více po druhé světové válce mělo rychle změnit. sociální střety se vyhrotily v době obrovské hospodářské krize ve 30. letech, která otřásla i legitimitou demokracie, jež si s jejími fatálními ekonomickými dopady – zbídačení, hlad, sebevraždy – nedokázala poradit. velká část zemí se rychle stala fašistickými či polofašistickými diktaturami, radikálně začal růst zájem o sovětský ekonomický a politický model. nahromaděné sociální a politické konflikty vygradovaly poté v apokalypsu druhé světové války. po ní následoval malý zázrak. kapitáni průmyslu uzavřeli sociální smír se státem a odbory. zásadním způsobem se zvedly firemní daně a zdanění bohatých, státy – zdaleka nejen na východě – znárodnily podstatnou část průmyslu. byly omezeny odměny manažerům, aby se snížily mzdové rozdíly ve firmách na maximálně pětinásobek. začala éra tzv. státu blahobytu (welfare state), jehož kořeny tkvěly v británii a bismarckovském německu. ten preferoval sociální konsensus místo konfliktu, zrodila se tripartita, kolektivní vyjednávání. nadešel čas dosud nevídaného hospodářského růstu. jeho příčinou byla jednak obnova evropy po válce – mimo jiné i díky americkému marshallově plánu. a také právě vysoké zdanění, které prostřednictvím sociálních dávek a bonusů umožnilo přerozdělení dosaženého bohatství do všech sociálních skupin, včetně těch nejnižších. každý, kdo pracoval, měl právo na důstojný život. do evropy přišel blahobyt, jaký tu dosud nebyl. všichni zúčastnění věděli, že jen ten zabrání opakování hrůz druhé světové války, respektive nerovnostem, které ji zrodily. a také věděli, což bylo až do 60. let velmi reálné nebezpečí, že kdyby se tak nestalo a sociální nerovnost by opět začala narůstat, mohla by většina západních voličů v demokratických volbách hlasovat pro komunistické strany. majitelé kapitálu by tak přišli o vše. významné zmenšení sociálních rozdílů, rychle rostoucí životní úroveň a výkon západních ekonomik také významně přispěly ke snížení ostrých třídních rozdílů mezi politickými stranami. nárůst střední třídy znamenal, že právě ona se stala rozhodujícím jazýčkem na vahách mezi pravicí a levicí, které musely ve svých programech vyjít vstříc politickému středu. zrodil se nový typ politické strany – strana pro všechny (catch all party). tento typ stran sice i nadále zachovával ideovou věrnost pravici, levici či politickému středu. zároveň ale svým programem oslovoval všechny společenské skupiny – od mladých po seniory, od dělníků po živnostníky a podnikatele. nejpozději v 60. letech se také běžnými stávají velké pravo-levé koalice. fanatická neolevice a kapitál. právě na konci 60. let ale dochází k radikálním změnám, jejichž trpké plody naplno sklízíme až dnes. mladá generace, která tehdy studovala na západních univerzitách, už nepoznala (respektive poznala, ale ve velmi raném dětství) bídu a strádání 30. let, a především druhé světové války a valnou část svého života již prožila v relativním či skutečném blahobytu. i dělníci si mohli kupovat auta, vlastnit byty, domy, jezdit na dovolené. počet vysloveně chudých lidí radikálně klesl. mladší generace přestaly zajímat skutečné problémy lidské materiální existence. o to více byly fascinovány tzv. postmateriálními hodnotami. lidé už nemuseli do úmoru bojovat o přežití, o existenční, materiální hodnoty. proto je zajímal životní styl, kvalita života, seberealizace, otázky rovnoprávnosti, genderu, životního prostředí. zrodil se postmaterialismus, jak ho definoval ve své knize tichá revoluce americký sociolog ronald inglehart. mimochodem došlo k zajímavé paradoxní situaci. zatímco univerzity na komunistickém východě, zejména v postupně se liberalizujícím československu, začaly volat po dodržování základních lidských práv, po občanské svobodě, či alespoň částečné státní suverenitě v rámci východního bloku, jejich západní protějšky propadly nové levicové revoluci, která se nesla ve znamení tří m: marx – mao – markuse. a jejím ideovým zřídlem byla tzv. frankfurtská škola. jakási neomarxistická varianta původního učení karla marxe. ten vycházel z konceptu osvobození člověka, který byl v kapitalismu svázán pevnými otěžemi, byl nesvobodný, musel se podřizovat výrobním prostředkům a vůli jejich vlastníků. je proto potřeba znárodnit výrobní prostředky, osvobodit otroky, kteří pak budou moci vykonávat práci, která je naplňuje a činí jejich život radostným. osvobozeni měli být především dělníci, a to násilnou revolucí. marx ale nepočítal s dynamikou vývoje. systém sociálního státu výrazně napomohl k etablování právě lidí, kteří byli na trhu práce znevýhodněni, a naopak jim do velké míry umožnil svobodnou seberealizaci. dělníci tak „selhali“ jako nositelé radikálních revolučních změn, které pohřbí kapitalismus a vše staré. celý text najdete v čísle 1 měsíčníku to. autor je politolog a vysokoškolský pedagog.