Inkluzivní neomarxismus, díl třetí

Každý (někdo vědomě, jiný intuitivně) cítí, že slovo, slova, věty mají svou sílu, jsou nositelé významů, energie. Jsou to symboly. U některých slov, když je prozkoumáme s etymologickým slovníkem v ruce, zjistíme, že si svůj základní význam nesou po staletí, a dokonce i po tisíciletí. Jsou taková tradiční slova, jejichž význam (a často i podobu) najdeme v každém jazyku.

Kapitola 3.

„Na počátku bylo Slovo…“ – Jan 1:1-5 B21

Namátkou mě napadají slova jako „máma“, „matka“, „otec“, „syn“, „dcera“, „manžel“, „manželka“, „manželství“, „národ“, „rod“. Ne, můj výběr není náhodný. I neomarxisté jsou si tohoto vědomí, a tak při své „revoluci“ myslí i na tuto maličkost, detail.

Cíleným působením se neomarxistická agenda soustředí na náhradu významu slov. Buď úplným předefinováním, nebo posunu definice. Za zmínku stojí úporná snaha LGBTQ+ komunity posunout význam slova manželství, jehož prapůvodní význam je definován jako svazek muže a ženy. Jejich obhajoba snahy o změnu definice se opírá i o takové fauly, jako že manželství je přežitek, protože je to církevní svazek, nebo že je mnoho svazků rozvedených, nebo že je mnoho svazků bezdětných, nebo že jsou v mnoha manželstvích páchány násilnosti. Případně se odvolávají na to, že i ve starém Římě byla homosexualita „normální“. Toto vše používají jako argument k tomu, aby se právně kodifikovalo, že manželství má být i pro lesby, gaye, trans – a dokonce se tu objevují snahy o to, aby byl statut manželství přiznán i polyamorickým vztahům. Přímý útok na jednu z mála posledních bašt konzervativních hodnot. Hodnot, které jsou ověřeny dějinami jako existence a vývojově správnými cestami.

A v rámci tolik deklarované „tolerance k různosti“ jsou potlačovány kritické názory. Nositelé kritických názorů jsou dehonestováni, vyhazováni z akademického prostředí, je jim zakazováno veřejně vystupovat, přednášet. Jsou jim mazány účty na sociálních sítích. Jsou nevybíravě nálepkováni jako náckové, homofobové. A to vše s jediným cílem: tolik proklamovanou různorodost zcela potlačit a učinit „jednotnou názorovou frontu“. A také samozřejmě odradit kohokoliv s kritickým názorem se vyjadřovat, protože moc dobře ví, že ne každý je dostatečně statečný, aby se o své kritické názory podělil. Je třeba platit hypotéku, dopřát dětem dobré vzdělání (na školách názorově ovládaných neomarxisty).

A samozřejmě tím, že vysoké školy, základní školy a dnes i mateřské školky ovládá agenda tohoto sociálního inženýrství (sociálního neomarxismu), předkládají se i požadavky na změnu osnov. Předkládají se požadavky na zploštění či úplnou redukci předmětů, které v sobě udržují principiální základy kritického myšlení, analýzy a syntézy. Mluvím zejména o technických předmětech. Mluvím o matematice, fyzice, chemii a dalších přírodních vědách. Jejich zploštění ve výuce do budoucna umlčí hlasy, které by zpochybňovaly ideologii „klimaalarmismu“, kupříkladu.

Školy proto dnes produkují absolventy, kteří jsou pro reálné využití nepoužitelní. Produkují absolventy, kteří nezaplní zoufalý nedostatek pracovních sil v technických oborech. Produkují absolventy, které plní EU kvóty na množství akademicky „vzdělaných“ lidí. Produkují absolventy, jejichž absolventské práce jsou „Genderové stereotypy v pohádce O Popelce“. A to se vší vážností myšleno.

Inkluze alias destrukce školství

Jednu z osudových ran do dříve i zahraničím vysoce hodnocených znalostí českých žáků zasadila inkluze, kterou si prosadila exministryně MŠMT Kateřina Valachová. Touto inkluzí způsobila nikoliv „právo na vzdělání“, ale destrukci školství, kde podprůměrnost zvítězila nad průměrností, neřkuli nad možností vzdělávat motivované a nadprůměrné žáky.

A i touto inkluzí pohřbila učňovské školství, které dávalo možnost naučit se vyniknout studentům nestudijního typu, ale manuálně zručných.

„Moderními“ úpravami osnov se zredukovaly i hodiny tělesné výchovy, zcela vymizely hodiny a předměty, které učily žáky a studenty základům obrany a ochrany. Zmizely i předměty, které žáky a studenty učily základním manuálním dovednostem a schopnosti si vypěstovat na zahrádce mrkev. Nutí mě to položit si opět otázku „cui bono“? Cožpak opravdu chceme „nového“ člověka zcela odkázaného na systém? Poslušného? Takového, který odevzdaně čeká, až bude zase plný supermarket?

„… každá socha a pouliční budova byla přejmenována, každé datum bylo změněno. A proces pokračuje den po dni a minutu po minutě. Historie se zastavila. Nic neexistuje kromě nekonečné přítomnosti, ve které má strana vždy pravdu.“ – George Orwell

Předchozí kapitola