Na dotaz, zda by spolu s trasérem „utrhli“ fenomenálního Slovince Tadeje Pogačara, Ondřej Zmeškal odpověděl: „To bychom měli dát. Pogačara bychom viděli na startu a pak až v cíli po vyjetí, sprše, masáži a obědě.“
Přitom první životní ránu dostal za všech okolností pozitivně naladěný Ondra již v inkubátoru, kdy přišel o část zraku. Jako dítěti a adolescentovi mu skutečnost, že vidí pouze na jedno oko, nevadila, smířil se i s poškozeným sluchem. Mnohem větší problém přišel na internátní škole, kdy se spolužáky stěhoval nábytek a v levém, do té doby zdravém oku, se objevila tečka. Místní lékařka to „nerozkapala“ a poslala Ondru do Brna, v nemocnici pak diagnostikovali odchlíplou sítnici a hrozící ztrátu zraku. „První operace proběhla v pořádku, nějak to vyřešili, takže jsem viděl. Dodělal jsem školu a šel pracovat do zahradnictví,“ vzpomíná.
Světlo a tma
Po čase se ovšem dostavily komplikace, hrozilo popraskání sítnice a očního nervu. Den po operaci byl odeslán domů, sítnice ovšem nakonec praskla. Po nové operaci měl sice Ondra v obrazu tmavé body, ale relativně slušně viděl, chodil do práce, jezdil autem. „Pak ale přišel šedý zákal, dnes víceméně rutinní zákrok, ale doktoři se báli komplikací. Dopadlo to tak, že jsem jel jednou z práce na motorce a najednou všude šero, přes které nebylo vidět. Na křižovatce jsem sundal helmu a dojel po poškozeném sluchu domů,“ konstatuje dnes bez emocí. „Pak přišla další operace a definitivní ztráta zraku. Od té doby rozeznám pouze světlo a tmu.“ Přišel rok smiřování s ranami osudu, během kterého si postupně přestal odpovídat na otázky: Proč zrovna já? Naštěstí se objevily pracovní příležitosti pro hendikepované, začal chodit do práce a toužil po sportovním vyžití. Bohužel varianta hrát fotbal padla, vzhledem k sedmdesátiprocentní ztrátě sluchu totiž neslyšel rolničky umístěné uvnitř míče, podle kterých se postižení fotbalisté orientují.
Zrod železného muže
Na cestu hvězdného parasportovce se Ondra vydal jednoho dne v kuchyni domu v rodné vsi Nový Telečkov. Na návštěvu dorazil jeho kamarád Lukáš se smělou vizí, že spolu začnou běhat a dostanou se na olympiádu. Po chvilkovém váhání padlo rozhodnutí to s pomocí vodicího psa zkusit, a tak došlo na běhání cestou na vlak, kterým jezdil do práce a domů. „Začínal jsem jako běžec na kratších tratích, po pěti kilometrech jsem navyšoval vzdálenosti, nakonec jsem zaběhl maraton podél Velké čínské zdi. Pak mě oslovil Marek Peterka s tím, že mi bude dělat traséra a mohli bychom zkusit dlouhý triatlon, Ironmana. Když člověk vůbec nevidí a skoro neslyší, je špičkový trasér nad zlato, takže jsem kývl. Moc jsem sice nevěděl, o čem je řeč, ale zdálo se mi to jako dobrý nápad. Navíc jsem po maratonu v Číně ztrácel motivaci běhat. Hned jsem zjistil, že moje plavání na úrovni neutopit se nebude dostačující. Začal jsem trénovat, plavu pokaždé v krajní dráze. Při pomalém tempu si dokážu obrátky spočítat. Během tréninku intervalů mi pomáhá trenérka nebo jiná osoba, která má tyčku s balonkem, metr před obrátkou mě trefí do zad.“
Celý článek najdete v čísle 10. měsíčníku TO, který je právě v prodeji.
Komentáře (0)