Komu a proč se příčí vlastenecké Příčovy

Zvláštní na té akci je několik věcí: každoročně přibývá účastníků, od nějakých pár stovek na začátku to bylo letos spočítáno na cca 3000 lidí. To není málo, navíc když část programu sledujete zpod deštníků, neboť kolem vás z nebe padá voda jako z konve.

Druhá zvláštnost příčovských akcí tkví v tom, že nejde o nějaké politické deklarace, nýbrž zpravidla o poměrně silně odborná témata, reflektovaná v jednotlivých tématických panelech, vedených osobami patřícími mezi zakladatele celé příčovské myšlenky. Letos tedy první panel vedl Michal Semín, panel nesl název Jak vše přežít a nezbláznit se a podle svých odborností a zkušeností k věci promlouvali režisér Jan Tománek, novináři Milan Vidlák a Ivan Hoffman a z akademické sféry také ekonom Miroslav Ševčík.

Druhý panel vedl Stanislav Novotný a měl výmluvný název Americkoruská válka na Ukrajině. Debatovali ex-diplomat, politolog Petr Drulák, armádní analytik Jaroslav Štefec, pplk. MUDr.  Marek Obrtel, veterán z války v Afghánistánu, a právník a expert na politiku kolem Blízkého východu Petr Markvart. A konečně třetí panel vedl autor těchto řádků a jeho hosty byli bývalý ministr kultury Vítězslav Jandák, písničkář Jaromír Nohavica a filmový režisér Miloš Zábranský.

Již uvedený výčet dává jasně najevo, že zaznívaly hlasy různorodé, a to i v rámci tzv. alternativy. Jenomže, a to znovu zdůrazňuji, jde veskrze o akci nepolitickou, aspoň ve stranickém smyslu toho slova, takže hlavní byla úroveň myšlenek. Možná i proto se do příčovského setkání tak mizerně seká různým trollům v mainstreamových médiích. Obvykle si vystačí s obecnými nálepkami, jimiž ocejchují zúčastněné osobnosti, a uzavřou to odkazem na to, že za to všechno stejně může Putin a všichni přítomní jsou kremelští zaprodanci a ztroskotanci.

Padouch Nohavica

Zajímavě tuhle kádrováckou politiku zpracoval například Petr Míča na platformě Médium od Seznamu. Už titulek je k popukání: Smutný konec Jarka Nohavici. Je z něj hvězda okraje společnosti. Pan Míča, je-li to skutečné jméno, konstatuje, že Jan Tománek je „covidový aktivista“ (jako by nic jiného v životě neudělal), Ivan Hoffman je „kdysi dobrý komentátor“, šéfredaktor časopisu Šifra Milan Vidlák je pro něj „jakýsi“, Jaroslav Štefec je „analytik“ pouze v uvozovkách atd. Všimněte si podstatného: ani jednou ten Míča nenapsal, proč ony osobnosti takto dehonestuje. Prostě to tak vidí.

Nejvíce si však smlsnul na Jarkovi Nohavicovi. Potíž je v tom, že Míča asi na akci nebyl, protože Nohavicovi vyčítá, že jen nezpíval, nýbrž i řečnil. To však neodpovídá pravdě. Jarek naopak na každou otázku, kterou dostal, odpověděl vhodně vybranou písničkou. Připomíná mi to starou historku někdy z konce 80. let, kdy do denního tisku psal velmi zasvěcené recenze na koncerty vážné hudby jeden vážený pán v této oblasti. A tak jednoho dne vyšla nadšená recenze o čemsi v Rudolfinu. Autor popsal svižné tahy smyčců, intrády žesťů a skvělý výkon dirigenta. Potíž byla jediná: ten koncert byl pro nemoc krátce před začátkem zrušen. Nekonal se. Míča tedy reportuje o něčem, co bylo zcela jinak, než píše.

Ale nechme nebohého Míču být, je to jen jeden z příkladů, na němž se dá ukázat obdobně politizující, arogantní a přezíravý, a též často nenávistný postoj mainstreamu vůči Příčovům a věcem s nimi spojeným. Jen je dobré si připomenout, že to jsou právě tihle „Míčové“, kteří nás neustále poučují o rozdělené společnosti. Nejspíš by si měli zamést před vlastním prahem.

Tragikomickou pointu letošních Příčov obstaral zatím neznámý pachatel (policie věc šetří jako trestný čin), který vylomil vrátka z jakéhosi transformátoru, přestříhal dráty, a tím vypnul proud nejen na setkání samém, ale v celé přilehlé obci Příčovy. To jsou tedy metody lepšolidí, kteří ty druhé nazývají sviněmi a zombíky? Na to si snad odpovězme každý sám.

Byli jsme u toho:
Zajeli jsme za čtenáři, musíme TO dělat častěji!