Mediální spasitelé na jedno použití

Vzpomínám na období první přímé prezidentské volby. Národ, k volbám již delší dobu víceméně netečný, se tehdy, jako mávnutím kouzelného proutku, rozdělil na dva nesmiřitelné tábory. Zatímco jeden se identifikoval s osobou Miloše Zemana, matadora české politiky a známou postavou už od dob předlistopadových, druhý se nechal vést názorem a doporučením z mainstreamových médií. Proti někdejšímu prognostikovi se tak postavil kníže Karel Schwarzenberg, ministr Nečasovy a Topolánkovy vlády, známý spíš jako někdejší vedoucí kanceláře Václava Havla, pozdější politický turista a tvář TOP09. Za jeho úřadování se v Černínském paláci vžilo pořekadlo „držet dědka ve vzduchu“. Znamenalo doslova, že na cestách napáchá méně škody než na ministerstvu zahraničí. Některé z jeho tehdejších výroků, jako ten o pádu Kaddáfího režimu a nové etapě rozvoje svobodné Libye, dávají dodnes tušit, že mělo své zjevné opodstatnění.

Média ovšem vnímala Schwarzenberga jinak. Dokázala mu nasadit kalouskovskou svatozář tradiční české pravicově konzervativní pravicové politiky, ačkoli šlo o liberálně progresivního evropského světoobčana, tedy doslova pravý opak prezentovaného. Prezidentská volba pak všemu ještě nasadila korunu Černého knížecí stylizací do punkové image Sex Pistols, ačkoliv šlo o škrobeného šlechtice a feudála, který tak měl k punku nejblíže leda tak svým občasným slovníkem, což by si ale, jako úřadující ministr zahraničí České republiky, dovolovat zrovna nemusel. Otázkou je i to, jak ho média pro voliče vůbec mohla objevit, když byl uplynulých šest let členem vlády, ale stalo se. Nešlo zdaleka o první paradox, studentské volby vyhrávala TOPka, a mládeži vůbec nevadilo, že je to jedna z mála stran, která se netají tím, že chce zavést školné. Zkrátka, rozhodovalo to, jak kdo vypadá, namísto toho, jaký je. Prezentace moudrého knížete, coby spasitele národa, se tak stala naplněním hyperreálného pojmu simulakra v celé jeho děsivosti.

Falešný obrýlenec

Zdálo by se, že po pěti letech Zemanova prezidentského funkčního období už bude tento mediální trik natolik zprofanovaný, že bude praktický pasé, ale nebylo tomu tak. V případě profesora Jiřího Drahoše, který nahradil pro média kupodivu, navzdory předchozí gloriole, již zjevně nepoužitelného Schwarzenberga, byl nasazen v zásadě bez obměny. Z nudného vědce a úředníka z Akademie věd České republiky, politikou zcela nepolíbeného a nevýrazného, učinil naději na záchranu české zahraniční politiky. Čím? Deklarovaným čistým štítem a slušností, připisovanou již předtím přisprostlému Schwarzenbegovi. A opět to fungovalo prakticky bez jediného zadrhnutí, včetně falešných brýlí a otazníků kolem skutečné výzkumné činnosti. Iluze dobra a morálky zjevně u mnohých lidí stačí k tomu, aby si přestali klást otázky, a místo kritického myšlení o něm jen mluvili. Jde o stále tutéž společenskou skupinu, známou kdysi coby měšťané, později coby měšťáci, aby se pak, z buržoazní věrchušky, postupně překabátili v protektorátní poslušné Čecháčky a následně v normalizační elity socialistických kádrů. Konformismus ani pokrytectví, natož neochota myslet, totiž žádnou ideologii nemají. Fungují za všech režimů, kde je jich zapotřebí, a média toto umně využívají. To, že tyto mainstreamové konsenzy mají poněkud omezenou záruční lhůtu, a po nejdéle dvou letech z nich čouhá nekonzistence jak sláma z bot, nikomu nevadí.

Očištěný kádr

V případě volby Petra Pavla pak bylo celé pokrytectví o to trapnější, že šlo o kandidáta, popírajícího svou minulostí takřka celý dosavadní protikomunisticky mainstreamový étos. Jak se zachovali předchozí názorově konformní konformisté? Nijak. Změnu přejali bez mrknutí oka, konformismus se nějakou názorovou konzistencí nezatěžuje, a ti, co na ní nečekaně hodlali lpět, jako Michael Kocáb, byli rázem ukřičení většinou. Ukázalo se tak, tedy minimálně těm bystřejším, že příslušnost k určité privilegované názorové bublině ještě neznamená bezpečí a svobodu, protože ta končí přesně ve chvíli, kdy konformní souznění někdo poruší. A to něco může být i cosi tak přirozeného, jako vlastní, legitimní názor. Podobně poučena byla již u minulé volby Táňa Fischerová, poté, co odmítla podpořit Schwarzenberga, a ještě o něco dříve potetovaný Vladimír Franz. Jde tedy nejen o hodnotové pokrytectví, ale i o spor individuality s bezpodmínečnou loajalitou. Konformismus je drogou, která zvyšuje své nároky vůči uživatelům, a zůstávat plně konformní je tak stále těžší. Ve finále už je kognitivní disonance u mnohých tak silná, že konformismus vztekle odvrhnou, naštvaní sami na sebe, čemu všemu byli ochotni naslouchat a co vše byli s to odkývat. V této fázi se nyní nachází Česká republika, s iluzí konformismu postupně rozloženou hromadícími se fiasky Fialovy vlády, které už pro mnoho občanů zkrátka nelze přehlížet. A to navzdory počátečním sympatiím, slibujícím pohodlný názorový biedermeier normalizačních parametrů.

Umělé hrdinky

Ale jak je to v zahraničí? Je to zvláštní, ale navlas stejně. Jako by komunistická minulost na některé procesy neměla už žádný vliv. Někteří staří rádi zapomněli a mladí nemají s čím srovnávat. A tak se stalo, že je situace na západ od nás takřka doslovnou kopií toho, čeho jsme byli svědky v mediálním prostoru vlastním. Volby ve Spojených státech amerických ukázaly, že jsou mediální techniky manipulací již takřka globalizovány, a stejně tak i reakce jimi ovlivňovaných voličů. Z neslané nemastné Hillary Clintonové, známé toliko coby manželky bývalého prezidenta, které byla politická kariéra ve stínu manžela přednější, než toutéž osobou nasazené parohy, se stala naděje Ameriky. Střílela z pomyslné prstové pistole do davů před pultíkem, a média pěla ódy, jako by snad za ní stálo na tucet politických úspěchů. Ve skutečnosti nebyl ani jeden, a to, na rozdíl od Trumpa, ani v oblasti ekonomické nebo showbyznysové. Nebyla nikdo, ale média z ní udělala někoho, aniž by si čtenáři či diváci ťukali na čelo. Prostě se to tak dělá, média vědí, co dělají, a dělají si, co chtějí, protože mohou. Fakticky tak úplně zanikla zpětná vazba mezi producentem a konzumentem. Prodávat prodejce automobilů nepojízdné vraky, nebo lahůdkářství nejedlé chlebíčky, skončí do týdne. Média nikoliv. To, že lžou a je nutné číst mezi řádky, si populace nechala líbit.

Alternativa sloužila jako vodítko, jak se mezi řádky neztratit, ale hlavní mediální domy nijak neohrožovala. To platí nejen pro USA, ale i Českou republiku, kde navzdory identicky katastrofální mediální situaci v informačním prostoru mají alternativní média těžký život, ačkoli jsou často jediná, kdo si dovolí napsat pravdu a nelhat. Čtenář ani divák se zjevně ještě nenaučil, že jejich služby a výstupy může i nekupovat. V případě veřejnoprávních médií je to sice obtížné, ale tam, ruku v ruce se zákonnou povinností platby, jde i zákonný požadavek na dodržování objektivního, otevřeného, ve svém celku vyváženého a všestranného vysílání. Ten, ačkoli je Českým rozhlasem i Českou televizí již dlouhá léta nedodržován, nemá pro činnost daných veřejnoprávních institucí prakticky žádné důsledky. Wollner i Fridrichová skončili na základě bulvárního skandálu, nikoliv kvůli nevyváženosti vlastních pořadů. Nacházíme se tak v hluboce nefunkčním prostředí, kde se občan ještě nevzpamatoval, aby vůbec účinně protestoval.

Poslední prezidentská volba sice ukázala, že mediální triky přestávají pro vítěznou politickou manipulaci stačit, ale to je podmínka nutná, nikoliv dostačující. Média by si podobné věci především vůbec neměla dovolovat. Zcela zde přestal fungovat jak zákon samotný, tak konkurenční prostředí jako takové. O jaké jde selhání, ukázala jak cenzurovaná kauza Bidenova notebooku, tak volební fiasko Kamaly Harrisové. Z té mainstream udělal podobnou favoritku, jako kdysi z Schwarzenberga, ačkoliv šlo o úřadující viceprezidentku. Poté, co byla odprezentována coby záchrana USA, zmizela z veřejného prostoru. Spolu s otázkou, proč USA nezachraňovala už v uplynulých čtyřech letech, nebo tak nečiní alespoň nyní, ve zbývajících dvou měsících své faktické vlády, protože to, že Biden není schopen řídit stát, už neututlal ani mediální konsenzus. Nastal čas média, která selhala v době informační úplně stejně, jako nevolnictví v době feudální nebo velkokapitál v době raně průmyslové, nahradit. Čím? Skutečně svobodným informačním prostorem. Tichá decentralizace Internetu do cenzurovaných sociálních sítí, s netransparentními algoritmy propagace a velkých mediálních domů, slouží coby snadno politicky zneužitelný informační filtr, a pro jeho nápravu tak stačí jen jeho odstranění. Nejjednodušší je nefiltrovat, nehodnotit, neboostovat, neblokovat a hlavně necenzurovat.

Byl bych rád, pokud by právě někdo z nastupující Trumpovy administrativy pro tento krok našel dostatek odvahy…

Čtěte také:
Amerika Kamaly a Walze
Česko ve vleku Aspen Institutu