Nad Kavčími horami stále mlha

Za pár dnů to bude přesně 25 let, co na Kavčích horách propukla tzv. televizní krize neboli spacáková revoluce, která patřila k největším útokům na demokracii v novodobé české historii. Česká televize se z tohoto otřesu nikdy nevzpamatovala. Vše negativní z té doby se vepsalo do jejích genů a nedovoluje jí to fungovat normálním způsobem. Zpravodajství a publicistika ČT to předvádí den co den. Už čtvrt století. Coby někdejší člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (prosím neplést s Radou ČT) jsem u řady tehdejších událostí osobně byl. A nevyhýbám se ani vzpomínkám, které mají docela privátní či důvěrný charakter.

Vzpoura zaměstnanců České televize, podporovaných vlivnou „kulturně mediální frontou“ (to je termín z úst Zdeňka Svěráka) a částí naší tehdejší politické scény, byla velkým otřesem polistopadové demokracie. Existují tisíce lidí, kteří dnes už přiznávají, jak se nechali vzbouřenci zblbnout. Desítky z nich se i mně osobně omluvily. Není mi naopak známo, že by kdokoliv z nás, kdo vzpouru zaměstnanců v ČT nepovažovali za obhajobu demokracie a svobody, svůj názor změnil.

Scenáristé, režiséři, herci a komparzisté

Samotné vzbouřence a jejich motivaci lze rozdělit přibližně do tří skupin. Do první skupiny patří někteří redaktoři, zvláště ti mladí, kteří si opravdu mysleli, že dělají správnou věc, že stojí na správné straně a že opravdu bojují za nezávislost České televize a svobodu slova. V jejich motivaci se snoubila naivita a hloupost mládí, která se dá strhnout stejně snadno jako zmanipulovat, s podlehnutím atmosféře opožděné či spíše nastavované revoluce. Někteří z nich už dnes vědí, že hráli komparz v kuse, který režíroval někdo jiný.

Dále to byli političtí aktivisté, u nichž ani na vteřinu netřeba pochybovat, že jejich motivace byla čistě politická. Pro někoho to asi bude silná káva, ale pro tvrdé jádro téhle skupiny byla krize ČT prostředkem k pokusu o změnu mocenských poměrů v zemi. Za jiných okolností se tomu obvykle říká státní převrat. Pro dosažení svých cílů neváhali užít jakýchkoliv prostředků, proto hnali lidi do ulic. Charakteristická je historka, kterou mi vyprávěl novinář Jefim Fištejn. Poté, co napsal článek proti vzbouřencům, telefonoval mu jeho známý, redaktor ČT a rusista Libor Dvořák. Co prý Jefim blázní, na jakou stranu se to staví, že oni to tlačí k předčasným volbám, ve kterých ODS nepřeleze přes pět procent. Co k tomu povědět? Vskutku svérázný boj za svobodu slova a nezávislost ČT…

Třetí skupinu pak tvořili lidé, kteří bojovali za svůj ekonomický zájem. Česká televize s rozpočtem tehdy pět, dnes více než sedm miliard korun, nejasnými hodnoticími kritérii a slabými kontrolními mechanismy byla a je přitažlivým zdrojem obživy pro řadu zájmových skupin. Prim mezi nimi vždy hrály osoby, které lze řadit spíše k levicovým liberálům, socialistům či tzv. občanským aktivistům v té podivné české „nepoliticko-politické“ podobě. Samostatnou podmnožinu téhle skupiny pak tvořili lidé, pro které se vzpoura stala vítaným krytím pro jejich de facto kriminální praxi spojenou s tzv. racketeeringem, tj. organizovaným obchodováním s informacemi.

Vánoční puč ODS?

Některými politickými kruhy bylo odvolání generálního ředitele ČT Dušana Chmelíčka a následná volba Jiřího Hodače, které vzpouru odstartovaly, interpretováno coby jakýsi „vánoční mediální puč ODS“. Přesně takhle o tom kupříkladu mluvil na RRTV Stanislav Milota, slavný kameraman a manžel herečky Vlasty Chramostové, který se na zasedání rady dostavil jako na frontovou linii. Jenže to je naprostý nesmysl. Když pominu fakt, že tehdejší klausovská ODS svoji mediální politiku vlastně nikdy neměla přesně definovanou, že celá mediální problematika vždy šla spíše mimo zájem Václava Klause a že mediální praxe ODS vždycky byla spíše amatérská, neměla na to v Radě ČT ani dost lidí.

Na návrh poslaneckého klubu ODS zasedali v devítičlenné Radě ČT pouze tři lidé: Jana Dědečková, Miroslav Mareš a František Mikš. A pouze Dědečková byla členkou ODS. A mám ještě jeden argument, kterému asi nikdo z „druhého břehu“ nebude věřit, nicméně vyslovím ho: Kdyby ODS plánovala nějaký vánoční mediální puč, asi bych o tom něco věděl.

Statečná Jana Dědečková

Výrazní jedinci v podobných kolektivních orgánech dovedou prosadit hodně ze svých vlastních názorů. Právě takovou osobností se ukázala být Jana Dědečková. Znal jsem ji řadu let. Byla to neuvěřitelně statečná a poctivá ženská. Před listopadem 1989 nechyběla se svým manželem na žádné demonstraci. Jako řadový pěšák boje proti totalitě poctivě opisovala a šířila texty slavnějších osob disentu. Svoje přesvědčení a mravní principy si ponechala i po sametové revoluci a hájila je se stejnou vehemencí a statečností. Když šlo v roce 1999 na Václavském náměstí do tuhého kvůli výzvě „Děkujeme, odejděte!“, rozvinula tam se svým manželem transparent na podporu Václava Klause. Jako jediná se také tváří v tvář postavila davu na Kavčích horách. I tam na ni plivali.

Její odpůrci jí vždycky spílali – v lepším případě – do hospodských. Jenže pravda je taková, že po všech těch intelektuálských hvězdách musela přijít do Rady ČT tahle majitelka penzionu v Krkonoších, aby si spočítala docela jednoduché „má dáti – dal“. A to byla její největší „vina“. Ohrozila dosavadní bezproblémový život struktur finančně napojených na Českou televizi. Předchozí praxe totiž bývala jiná. Kupříkladu tolik opěvovaná Grygarova Rada ČT odmávala řediteli Ivu Mathému rozpočet za půl hodiny. „Hospodská“ Dědečková byla první, kdo se začal v rozpočtu opravdu do hloubky šťourat a klást nepříjemné otázky, zda to opravdu takhle musí být.

Dědečková se neztratila ani po likvidačním politickém odvolání Marešovy Rady ČT. Založila si internetový server Virtually a se sveřepostí sobě vlastní se dál prala za své názory. Na počátku byl reakcí posměch, po několika letech nabídka na odkoupení serveru i jeho značky v řádu sedmimístného čísla. Neprodala. Jana Dědečková pro mne byla – na rozdíl od mnohých, kteří se tím holedbají – občanský aktivista v tom nejvlastnějším slova smyslu. Knihu, kterou o televizní krizi chtěla napsat, už nikdy nenapíše. Tahle statečná žena v roce 2024 zemřela.

Britští gentlemani v akci

Krizí České televize se počátkem roku 2001 zabývalo šetření Britské helsinské skupiny pro lidská práva, která sledovala vývoj demokracie v evropských postkomunistických zemích. Okruh lidí, se kterými britští gentlemani hovořili, byl opravdu velký a zahrnoval zástupce obou znesvářených stran v ČT, členy mediálních rad, české novináře i vrcholové politiky celého politického spektra. Jejich obsáhlá, zasvěcená a dobře vyargumentovaná zpráva však občanům zůstala dokonale utajena. Prakticky všechna česká média ji ignorovala. A není se vlastně čemu divit. Výsledky šetření britské skupiny totiž vůbec nezapadaly do falešného obrazu hrdinských bojovníků za svobodu slova, který pro domácí veřejnost vytvořili se vzbouřenci spříznění čeští novináři.

Příčinou zájmu britské helsinské skupiny o Českou republiku sice byla televizní krize, výsledná zpráva však nakonec nebyla ani tak o televizi, nýbrž – docela logicky – o anomáliích našeho politického systému. I britští gentlemani totiž záhy narazili na české specifikum nazývané nepolitická politika. Nemohlo jim uniknout, že jedna zájmová politická skupina se v posledních letech dere k moci nikoliv standardní cestou politické soutěže, tedy ve volbách, nýbrž mimoparlamentní, možná přesněji dokonce „mimopolitickou“ cestou (ve smyslu ignorace platných pravidel hry), zato však s o to větším mediálním humbukem. A že své scénáře rok od roku vylepšuje. Dřevíčská výzva ještě nikoho nezaujala, Impuls 99 vyšuměl do ztracena, Děkujeme, odejděte! zaznamenalo jistý ohlas a televizní rebelie z přelomu let 2000–2001 už měla profesionální organizaci, potřebné finanční zázemí a především ukradenou televizní obrazovku.

Celý text najdete v měsíčníku TO číslo 11