Ta politologická s názvem „Naše země na rozcestí“ je sbírkou esejů téměř dvacítky autorů, s nastaveným nesnadným cílem zastavit do chaosu se ženoucí liberální demokracii, než spadne do propasti progresivistického levicového totalitarismu. Čili jak jeden z autorů ocitoval starý bonmot, „když tě pokrok dovede na kraj propasti, hoď zpátečku“. Tou zpátečkou má být návrat od liberalismu ke konzervatismu.
Rozlišení pojmů
K tomu je třeba je nejprve od sebe rozlišit, protože v českém kontextu se pletou, jak ostatně bylo vidno od samého začátku, když se tehdy nejpravicověji vyhraněná strana ODS sama definovala jako „liberálně-konzervativní“. Dnes bychom ji, podle jejích koaličních spojenců, ale i její praktické politiky, museli klasifikovat jako „levicově-liberálně-progresivní“. Jak se jí to stalo?
Tato knížka na to odpovídá. To rozlišení liberalismu od konzervatismu nabízí v příspěvcích několika autorů. Liberalismus je dobrým spojencem konzervatismu, když oba bojují proti totalitě. Jakmile ji porazí, liberalismus setrvačností pokračuje v nadšené liberalizaci všeho, co po cestě nachází, až začne rozkládat samotné struktury společnosti vedoucí k jejímu zhroucení. A kdo to vnímá jako vadu, je populista, dezolát a dezinformátor hodný zatracení a umlčení.
Zjevně tedy nastal čas si ujasnit, co vlastně ten konzervatismus je, čím se od liberalismu liší, jak by nás mohl vrátit ke zdravému rozumu a zastavit rozklad společnosti. Eseje dvacítky autorů rozšiřují nebo doplňují základ knížky, jímž je „Manifest konzervativní demokracie v ČR“, s podtitulkem „Program obrody národa“. Sepsali jej – a knížku esejů k němu zredigovali – poslanec Jiří Kobza a vojenský historik Aleš Přichystal.
Samotný manifest se věnuje prakticky všem oborům veřejné činnosti a navrhuje řešení, z nichž některá, ač starodávná, mohou zaznít nově, jiná nám připadnou samozřejmá, skoro až k údivu, že by se nám musela připomínat.
Okruhy konzervativních hodnot
Z těch několika základních: Zahraniční politika definuje a důsledně sleduje národní zájmy, aby mohla mít jasné cíle. Právo národní je nadřazeno eurounijnímu, vztahy s jinými zeměmi se řídí rovnocenností. Domácí politikou je Rašínovo „blaho republiky budiž zákon nejvyšší“. Obranné a bezpečnostní složky slouží prvotně občanům, bezpečnost země na prvním místě před vším ostatním, imigrace kontrolovaná. Potravinová soběstačnost, podpora domácí produkce, šetrné zacházení s životním prostředím, odmítnutí Green Dealu, rozšíření jaderné energie. Školství navrátit k znalostnímu vyučování, omezit politizaci prostřednictvím neziskovek. Posílení praktických technických předmětů a jazyků.
Jen toho „manifestu“ je na čtyřicet stránek. Do dvousetstránkové knížky jej rozšiřují oborově specializované eseje. Antropologický a historický od Ivo Budila. Náboženský od Michala Semína. Ekonomický od Ilony Švihlíkové. Filozofický od Jiřího Hejlka. Lingvistický od Aleše Dvořáka. To jen tak několik z těch známějších. Nakladatelství Česká Citadela.
Jeden z přispěvatelů, mediální analytik Petr Žantovský manifest označuje za „návod ke konzervativní revoluci,“ a to i s vědomím, že konzervatismus nedělá revoluce, jen reformy. Náš skluz do civilizačního chaosu je už ale tak hluboký, že pojem „revoluce“ by mohl platit alespoň v onom původním smyslu kompletní otočky.
Žantovského Cvokhauzy
Žantovskému zároveň vychází třetí díl „Cvokhazů“, jimiž už několik let pilně sleduje absurdity oné sebedestrukce západní civilizace od genderismu, přes přepisování pohádek, zákazy náboženství, pánaboha jako ženu, rasismus naruby, po zelenou prorokyni Gretu a cvrčky v rohlíku. Tento díl nese titul „Zpátky ve Cvokhauzu“ a je to lehké čtení na prázdniny a do vlaku, na něž se nepotřebujete soustředit, aby vám neunikla nit příběhu. Nakladatelství Olympia.
Švejkovské mýty
Trochu víc dějového soustředění potřebuje „Švejk jako Belmondo“. To není titul knížky, nýbrž návrh jedné z postav. Švejk nebyl onen zápecnický balík s baňatým nosem a fajfkou, jak jej kreslil Lada po Haškově smrti bez Haškova vědomí, nýbrž energický rošťák, jak si ho představoval Hašek. Belmondova tvář pod rakouskou vojínskou čapkou taky tvoří obálku drobného románu „Smát se nahlas“ od Martina Nezvala (údajně opět ve spoluautorství s jeho nikdy se nikde neobjevivším alter egem jménem Markus Cohen), v nakladatelství Naše Rodina.
To zvýšené soustředění potřebujete pro náhlé, a ne snadno přehledné přeskoky děje provázeného mudrováním, filosofováním a vtipkováním pomyslného Haška, jak z posmrtného života sleduje a komentuje divadelní zkoušky hry o Haškovi v roce 2023, s odběhy na současné události a skici politické korektnosti, a jevištní děj uvádí na pravou míru vyprávěním, jak to skutečně bylo. Dohady herců s „rejžou“, jak by se měl Hašek hrát (samozřejmě jako Belmondo), se střídají se vzpomínkami na zakládání Strany mírného pokroku v mezích zákona, pitkami s dávnými kamarády jako František Langer a František Gellner, válkou a poválečnými střety s nevraživými legionáři spílajícími mu zrádců. Připomíná, že Švejk (potažmo Hašek) je gigant světové literatury, nepochopený doma, jak už to „doma“ často bývá. A jeho domácí image, která toho říká víc o Češích než o něm, knížka napravuje takto:
„Mýtus, že Švejk je zbabělec, je ve skutečnosti strach ze Švejka. Švejk je manuál, jak souhlasem rozložit systém, který má největší zájem vám nakukat, že je vaším dobrem. Rozložit systém a nenechat si přerazit páteř“.
Komentáře (0)