Ne znamenalo vždycky ne, tak co vlastně řešíme?

Odhaduji, že v případě redefinice znásilnění se jedná o reakci na sílící společenskou poptávku po vyčlenění znásilnění z kategorie „standardních“ trestných činů. Poptávka gradovala po brněnském rozsudku ze začátku roku, kdy soud uložil usvědčenému pachateli mnohonásobného znásilnění nevlastní dcery podmínku.  A nesmíme zapomenout na v rozporu s přáním neziskových organizací Senátem neschválenou Istanbulskou úmluvu. Rozhodnutí horní komory Parlamentu totiž vyvolalo až hysterickou reakci. Kromě neziskovek „zářili“ například předseda Senátu Miloš Vystrčil, zatímco evropský ministr Martin Dvořák hovořil o mezinárodní ostudě.

Slovo „ne“ netřeba

Samozřejmě, není pochyb o tom, že znásilnění patří do kategorie zavrženíhodných trestných činů, které by měly být v případě prokázání viny dle zákona potrestány. Je ovšem otázkou, zdali by sexuální násilí měly řešit speciální senáty složené z proškolených soudců. Pokud ano, proč by tomu tak nemělo být například v případech loupeží či loupežných přepadení? Nebo jsou snad mezi potenciálními oběťmi rovné a rovnější? Rád bych pak v této souvislosti připomněl, že o tom, kdo je viník a kdo oběť by měl v demokracii rozhodovat pravomocný rozsudek soudu. 

V případě redefinice znásilnění mě zaujalo, že nesouhlas by oběť nemusela projevit pouze slovně, postačilo by blíže nespecifikované gesto, pláč nebo zaujetí obranné pozice. Nebylo možno alespoň upřesnit, co se rozumí pod nespecifikovaným gestem? Návrh počítá rovněž s bezradností oběti, která není schopna utvářet svou vůli z objektivních důvodů. Jedním z objektivních důvodů je uvedena silná opilost. Netuším, do jaké míry je pak nutno brát vážně v potaz svědectví osoby, která byla například natolik pod vlivem alkoholu, že nebyla schopna utvářet z aktivních důvodů svou vůli?

Policie na druhé koleji?

Během několika posledních týdnů jsem viděl tři rozhovory s ministrem spravedlnosti Pavlem Blažkem (ODS). Ani v jednom z nich nezazněla výzva k tomu, aby osoba, která dospěla k přesvědčení, že se stala obětí znásilnění, informovala co nejdříve Policii České republiky, jejíž rozpočet činí letos 50,7 miliard korun. Je otázkou, zdali zmiňované finance vynakládat, když jsem se na webu Policie.cz dočetl, že oznámení znásilnění může v oběti vyvolat dilema, zda trestný čin ohlásit, či ne.

Pochopitelným důvodem jsou psychické dopady, strach o svůj život. A taky například strach z nepochopení, že nedokáže všechno říct, obava, že se bude muset s pachatelem znovu setkat. V takových případech policie doporučuje svěřit se někomu blízkému, či kontaktovat neziskové organizace, které pomohou oběť nahlásit. Platí stejná doporučení také pro možné oběti loupežných přepadení, či pokusů o vraždu? I v takových případech totiž, stejně jako je tomu u znásilnění, mohou bezpochyby existovat psychické dopady, ba i strach o život. A nejedná se i v tomto případě o zvlášť zranitelné oběti, které by se rovněž, místo na policii, měly nejdříve obrátit na někoho blízkého a neziskové organizace?

Konec promlčecí doby?

Podle JUDr. Lucie Hrdé si oběť před oznámením potřebuje vyřešit znásilnění sama v sobě. Teprve, když má tu věc alespoň minimálně zpracovanou nebo i potlačenou, je teprve připravena s tím jít ven. U obětí, mimo jiné znásilnění, mohou být podle mediálně velmi aktivní právničky doby zpracování klidně v řádu desítek let.

Promlčecí lhůta znásilnění dospělých je pět let, což podle výše uvedeného nemusí poskytovat dostatečný časový prostor pro to, aby si oběť vyřešila své znásilnění sama v sobě, minimálně zpracovala, ba snad i potlačila. Neměla by být proto promlčecí lhůta podstatně prodloužena, nebo rovnou zrušena? Nedivil bych se, kdyby s tím někdo přišel.

Presumpce zranitelnosti a oběti

Zatímco někdo považuje za základ demokratické justice presumpci neviny a právo na spravedlivý proces, zákon o obětech vychází z evropských norem. V případě znásilnění proto počítá s presumpcí zranitelnosti oběti a presumpcí existence oběti.

Zákon o obětech říká, že k osobě, která se prohlásí obětí, je zapotřebí přistupovat tak, jako by obětí skutečně byla. Zákonodárci by se měli proto vypořádat s tím, jak definovat osobu, která se měla podle oběti dopustit znásilnění. Nemělo by se k takové osobě přistupovat tak, jako by pachatelem skutečně byla? Ušetřilo by to spoustu času a finančních prostředků spojených s vyšetřováním a soudy.