Není Ukrajinec jako Ukrajina. Česko rozlišuje

Ještě si pamatuji první uprchlickou vlnu z Ukrajiny a přístup naší vlády. „Zachraňte naše Ukrajince!“ zněl většinový hlas Česka. Spousta lidí nabízela ubytování, práci, oblečení, potraviny, hygienické prostředky i peníze. Od státu dostali sociální dávky a zdálo se, že jsme je všechny hrdinně zachránili. A co dál? A co s těmi, kteří tady už žijí léta? Co bude s těmi, kteří už se dávno asimilovali do české společnosti a žijí tu své vlastní příběhy? Teď se zdá, že mnoho z nich bude znovu potřebovat pomoc od naší vlády, protože na ně začínají dopadat vedlejší efekty nesmyslného konfliktu, který nemá konce. Jak se k tomu naše vláda postaví? Zdá se, že je zatím slepá a hluchá. Ostatně jako vždy, když o něco jde.

Jeden příběh

Ivan přijel do České republiky před 27 lety jako jednadvacetileté štěně a od první chvíle věděl, že už se nechce vrátit. Je to hodný a pracovitý kluk, takže se velmi rychle začlenil do společnosti. Naučil se česky, našel si práci, spoustu přátel mezi českými obyvateli a později i českou ženu, se kterou zplodili dvě děti. Jako u každého příběhu není všechno zalité sluncem, takže se po pár letech rozvedli. Děti zůstaly u matky, ale ta se ukázala být pro mateřství nevhodná. Během několika krátkých let jí příslušné orgány děti odebraly pro nedostatečnou péči a nabídly je otci. Ten je s velkou vděčností přijal do své péče a všechno se zdálo být opět pohádkové. Nikdo z nich by asi tenkrát nečekal, že je světová politika po deseti letech znovu roztrhne a všem se postará o svízelný osud.

Ivan měl dobrou práci, pěkný byt a žil velmi poklidným životem. Až do počátku tohoto roku, kdy si nechal v únoru obnovovat pas, protože věděl, že v červnu mu končí trvalý pobyt, který je nutno prodlužovat každých deset let.  Z nového nařízení ukrajinské vlády už ale pas nedostal. Leda, že by si pro něj chtěl dojet na Ukrajinu. Pak by ho ale nepustili zpátky do Česka za jeho dětmi. Bez dokladu totožnosti mu české úřady nemohou prodloužit trvalý pobyt a jeho život se začal hroutit jak domeček z karet. Zaměstnavatel, který se snaží Ivana podporovat, byl nucen ho propustit z práce, jinak by mu hrozily sankce od českých úřadů. Ten samý člověk Ivanovi pronajímal služební byt, ale naštěstí starší dceři už je osmnáct let, takže ochotně přepsal nájemní smlouvu na ni, aby je nemusel vyhazovat z bytu. Syn právě dokončil základní vzdělání a dceři zbývá ještě poslední rok na středním odborném učilišti. Jejich otec je bez dokladů nezaměstnatelný a ani sociální dávky nedostane. Nemůže prokázat svou totožnost a zároveň není uprchlík, takže nemá nárok na žádnou pomoc od státu. Jak se má teď postarat o svou rodinu?

Matka nefunguje

Obě děti mají po matce české občanství, takže by se zdálo logické, že se o ně postará stát. Ale to, co obvykle bývá logické, často není reálné. Osmnáctiletá dcera o sociální pomoc může žádat sama, ale za šestnáctiletého syna nemá, kdo by požádal. OSPOD se k jeho případu vyjádřil ve smyslu „chlapec zákonného zástupce má, takže na poručníka ze zákona nemá nárok.“  Tím zákonným zástupcem je jeho matka. Je to žena, která porodila sedm dětí a šest z nich bylo odebráno pro zanedbávání péče. Tyhle děti jsou první dvě z nich. Matka ani na jedno své odebrané dítě neplatí výživné, takže už je tak zadlužená, že se snaží být neviditelná. Trvalé bydliště má na městském úřadě, nemá stabilní telefonní číslo a nikdo neví, kde skutečně bydlí.

Při dotazu, kdo donutí matku zhostit se svých rodičovských povinností, OSPOD jen krčí rameny. Jediná cesta, jak tuto situaci vyřešit, je chlapce nechat zplnoletit.  Snad bude soudce rozumnější. Ale i když se to povede, chlapec bude muset v šestnácti letech nastoupit do práce a začít fungovat jako dospělý člověk, aby přežil. A já se ptám „kolik takových děcek už skončilo na ulici pod mostem?“

Je velmi smutné, že Ukrajinci, který platí daně, zdravotní a sociální pojištění, nemá dluhy ani trestní minulost, není schopen nikdo pomoct. Buď půjde na Ukrajinu bojovat za zemi, kterou už dávno necítí jako svou, anebo se tady bude potutelně skrývat a bude odkázán na pomoc přátel.  Ivanovi v zemi, kterou si zamiloval, zbyly je oči pro pláč.

Není mi osud slušných, poctivých a pracovitých lidí lhostejný. Obrátila jsem se proto přímo na ministerstvo vnitra. Já, občanka České republiky. A co jsem sklidila? NIC! Nikdo mi neodpověděl. Proto se znova ptám veřejně: „Vážený pane Rakušane, co s tím budete dělat?“