Ostrakizace už AfD nezastaví. Německo je před bodem zlomu

Máloco ilustrovalo obraz zkázy vládních progresivních sil lépe, než bouřlivé oslavy v táboře saských Zelených: Stisky rukou, objímající se dvojice, tváře zrudlé dojetím a radostí… Důvod? Strana se díky zisku pouhých 5,1 % hlasů těsně udržela v zemském parlamentu.

Vítězem voleb je bezpochyby pravicová AfD, která v Durynsku s 32,8 % hlasů dosáhla na první místo, v Sasku obdržela 30,6 % a skončila těsně druhá za první CDU (31,9 %). Můžeme přitom spekulovat, jestli by i zde nakonec neobsadila první místo, kdyby se k uším voličů dostala včas výbušná informace, že se potápí vlajková loď německého průmyslu, zelená automobilka Volkswagen. A že chystá zřejmě i v Sasku rušení továren a pracovních míst (VW zde provozuje závody v Drážďanech, Cvikově a Saské Kamenici). Leč nestalo se tak. Zpráva se objevila pouhý den po volbách, což je jedna z mnoha podivuhodných náhod těchto voleb. Další je údajná chyba v softwaru při přepočtu hlasů, která přes noc odebrala AfD v Sasku tzv. blokační menšinu.

Při této příležitosti nelze opominout i roztomilý detail, který snad můžeme vnímat jako pozdrav z Německa do Fialovy České republiky: V saském městě Strehla, jež má okolo čtyř tisíc obyvatel, byla volební účast po dopočtu korespondenčních lístků 103,5 %.

Osvědčený scénář izolace

Navzdory vynikajícímu výsledku AfD to vypadá na zopakování osvědčeného německého scénáře, který již léta vypadá zhruba takto: „Mobilizace všech pokrokových sil proti fašistům!“. V mocenské matematice to znamená vytvoření koalice tak, aby byla AfD z podílu na vládě za každou cenu vyšachována. Bylo to právě Durynsko, kde při minulých volbách (2019) stanul za mimořádně bizarních okolností v čele zemské vlády kovaný komunista, „rudý“ Bodo Ramelow (Die Linke). Stalo se tak po osobním a neústavním zásahu „pravicově konzervativní“ kancléřky Angely Merkelové (CDU), která si vynutila odstoupení Thomase Kemmericha z FDP. „To, co se stalo, je neomluvitelné. Proto musí být výsledek zrušen. Byl to špatný den pro demokracii!“, hřímala tehdy Merkelová. Čím se nešťastník Kemmerich z tradiční strany německých liberálů provinil? Při tajné volbě do funkce předsedy zemské vlády jej podpořili i poslanci AfD. Absurdní? Ve svatém boji proti politickému „Satanovi“ se přeci jedná o neodpustitelný hřích.

Je otázkou, jakou roli v současném nemilosrdném povolebním zúčtování s AfD sehraje nový hráč, v lednu založená BSW Sahry Wagenknechtové, jež se odštěpila od komunistické Die Linke. Pro vytvoření vlády bez AfD je tato levicová protestní strana nepostradatelná a je si vědoma své ceny. Případné spojenectví s ní bude progresivisty bolet: Wagenknechtová brojí stejně jako AfD proti migraci, green dealu i pokračování války na Ukrajině. Nechala se ostatně již slyšet, že jednou z podmínek pro koalici je okamžitá změna kurzu v dodávkách zbraní na Ukrajinu.

Podle nejnovější zprávy (středa odpoledne) předložila v Durynsku komunistická strana (Die Linke) návrh na vytvoření menšinové rudo – rudo – rudé koalice. Její součástí by kromě ní byly ještě sociální demokraté (SPD) a právě BSW. Kalkuluje se zde přitom s tím, že „konzervativci“ z CDU nedovolí nástup „nacistů“ a budou případně raději tolerovat jejich menšinovou vládu. Pokud by to takto dopadlo, byl by to skutečný výsměch voličům, kteří dali ve volbách jasně najevo, že chtějí pravicovou vládu.

Všudypřítomný bojkot a šikana

I když to patrně u našich západních sousedů dopadne jako obvykle, jedno je čím dál zřejmější: Pomalu ale jistě se blížíme k bodu zlomu. Všechny dosavadní způsoby eliminace AfD totiž selhaly či ztrácejí účinnost. Zkusilo se již v podstatě vše. Setrvalý mediální lynč, na kterém se podílejí všechna velká německá média, pochopitelně v čele s těmi veřejnoprávními. Všudypřítomný bojkot a šikana, kdy se hotely a restaurace manifestačně přihlašují k otevřenému boji s AfD a vypovídají již uzavřené smlouvy o pořádání politických akcí. I obchodní řetězce upozorňují své zákazníky na nebezpečí nástupu pravicového extremismu. Těsně před volbami například vyzvala své zákazníky síť supermarketů EDEKA, aby své hlasy dali pouze tzv. demokratickým stranám. Pikantní na celé věci je, že to byla právě EDEKA, která se v roce 1932 iniciativně jako jedna z prvních firem přihlásila k podpoře Adolfa Hitlera.

Stranou pochopitelně nezůstaly rozličné neziskové organizace a také církve, které dokonce ostentativně zavíraly dveře kostelů před členy a příznivci AfD. Naprosto nesmiřitelný postoj vůči „populistům, krajní pravici, extremistům, fašistům, nacistům, exponentům či agentům Ruska a Číny“ zaujaly i silové složky státu. AfD byla prohlášena Úřadem na ochranu ústavy (civilní rozvědka) za „prokazatelně extremistickou stranu“ a jako takovou ji vystavila přísnému dohledu. Ve spolupráci s ministerstvem vnitra stál tento úřad za sérií podivných kauz, které měly zjevně vytvořit záminku ke kriminalizaci jednotlivých politiků i celé strany.

Stupeň politické, ekonomické i společenské destrukce Německa, které mají vládní strany i jejich předchůdci na svědomí a proti kterému AfD úspěšně vystupuje, už prostě nelze utajit či po merkelovsku „vysedět“. Krajně levicový ráj se nekoná a konat nebude. Pokolikáté už? Z dlouhodobé perspektivy se tak logicky nabízí jediná možnost – buď AfD jako politickou sílu akceptovat anebo přijít s jejím úředním zákazem. Ten by znamenal nepochybně bod zlomu, neboť podobné kroky bychom mohli očekávat i jinde v Evropě. Vždyť i u nás, jak jsme dnes a denně informováni, roste počet populistů, extremistů a dezinformátorů ve službách Ruska, kteří systém ohrožují. A to nelze tolerovat. Dočkáme se řešení, které kdysi popsal dramatik Bertolt Brecht? „Lid zklamal důvěru vlády. Nebylo by přeci jen jednodušší, kdyby vláda rozpustila lid a zvolila si jiný?“

Loď bláznů

Vraťme se nicméně k zemským volbám v Durynsku a Sasku a jejich reflexi v Německu. Tamější mainstream zaslepeně opakuje v podstatě stále totéž. Hezky to ilustrují slova expertů, jimž se dopřává sluchu. Patří mezi ně např. sociolog Matthias Quent, zakládající ředitel Institutu pro demokracii a občanskou společnost v Jeně, jenž se ve svém výzkumu zabývá „polarizací a soudržností, klimatickým rasismem a pravicovými reakcemi proti ekologické transformaci a klimatické spravedlnosti“.

Ten vidí za příklonem voličů k AfD nikoli selhání vládnoucích elit, jejichž politika způsobila v Německu neřešitelné problémy, ale iracionální strach. Podle něj se AfD daří „radikalizovat krize a problémy naší doby“ a tato strana prý vyvolává „neustálý strach z rozvratu“. To není ovšem podle tohoto společenského vědce problém pouze Německa. I jinde, říká v rozhovoru, totiž vznikla jakási „emocionální společenství“, která jsou „založena na neustálém strachu ze zmaru, úpadku, nouze, což je podporováno i v politickém a veřejném diskursu drastickým slovníkem, zejména v souvislosti s migrací“. Je to údajně „kulturně pesimistický přístup, který je všudypřítomný a činí pak lidi zranitelnými vůči radikálním zprávám“. Jak Quent vysvětluje, s těmito pocity se dá těžko vypořádat racionálními argumenty. Starost mu dělají i mladí lidé. Z výsledku voleb totiž vyplynulo, že 38 % mladých ve věku 18 až 24 let volilo AfD. Sociolog konstatuje, že v Německu „vznikají skutečné prostory, v nichž panuje strach a jako normalita zde mezi mládeží platí pravicová hegemonie“. Brilantní analýza.

Hlasy na poušti

Ozývají se pochopitelně i jiné hlasy. Jakýsi anonymní německý občan glosoval zemské volby i celkovou situaci v Německu na webu deníku Die Welt, takto: „Země zavedeným politickým stranám protekla v každém ohledu mezi prsty. Jediné, co jim teď zbývá, je zoufale svoji chybnou politiku obhajovat. Lidi totiž pochopili, že si z nich vláda dělá legraci.“ Další čtenář, konfrontovaný s již zmiňovanými předvolebními i povolebními machinacemi, vidí věc následovně: „Já už mám všeho tak příšerně plné zuby. Už chci jen pryč, vystěhovat se do skutečné banánové republiky. Tam člověk alespoň ví, na čem je. Pravidla hry jsou špatná, ale jsou alespoň transparentní“.

Známý německý politický komentátor Henryk Broder vyjádřil to samé jinak a radikálněji. Odmítl „seznam frází“, který po volbách tradičně vyplnil mediální prostor, a naopak si položil sugestivní otázku směrem k politickému mainstreamu a jeho dlouhodobým krokům. „Co je pohání?“ A odpověděl si: „Je to patologický pud sebedestrukce. Oni ne že by chtěli něco změnit nebo zlepšit. Oni chtějí totální zničení. K politice této vlády vede přímá cesta od Stalingradu! Strašlivý konec…“

Broderovi je 78 let. Je to v Polsku narozený Žid. Jeho rodiče přežili holocaust. Podle dnešních měřítek se tedy jedná o typického nácka.

Čtěte také:
Zeleninkou proti rostoucí Alternativě pro Německo
Kdo vlastně jsou ti náckové?
Německá opozice má nového lídra. Nezastavila ho ani rozvědka, kterou dřív řídil