Je pravda relativní?

Před lety jsem jela vlakem do Břeclavi. Nedaleko Kobylí najednou zastavil, průvodčí nám oznámila, že lokomotiva strhla trolej, je nepojízdná a že to tedy bude na dlouho. Stáli jsme tam asi dvě hodiny, pak se vlak rozjel a do Břeclavi nás v pořádku dovezl. Prostě banální událost, která sice znamenala pro pár stovek lidí nepříjemnou komplikaci, ale to se občas stane.

Večer jsem se však začetla do zpráv a nestačila se divit, jakého dramatu jsem byla účastníkem. Dozvěděla jsem se totiž, že mě z toho vlaku museli zachraňovat hasiči vrtulníkem. Pravda, občas něco zapomenu, ale takové vzrůšo bych si přeci jen asi pamatovala, a tak jsem příslušné redaktorce napsala, že jediné drama, které se ve vlaku odehrálo, bylo, že nešel proud a v jídelním voze se proto nevařilo. Ona na to, že tedy vyhodí ten vrtulník, ale hasiče nechá. Na moje další námitky, že tam žádný hasič nebyl, už pak nereagovala. Jak se ostatně můžete sami přesvědčit.

Mírová témata

Někdo možná namítne, že se jen snažila za každou cenu vytřískat článek z ničeho, protože psát o tom, že vlak zůstal stát v polích a pak se zase rozjel, nikoho nezaujme. Jenomže se logicky nabízí i otázka, zda když média ohýbají skutečnost u takových banalit, jestli tak nepostupují i u záležitostí mnohem závažnějších. A teď nechme stranou ruskou agresi na Ukrajině, protože to je opravdu specifický případ, a věnujme se otázce nakolik informují pravdivě o tématech „mírových“. Jako je třeba změna klimatu, migrace, covid, bezpečnost potravin a další záležitosti. Máme vůbec reálnou šanci zjistit, kdy nám o nich říkají pravdu a kdy ne?

Samozřejmě že nikoliv. Stejně jako nikdo s výjimkou lidí v onom vlaku a hasičů, kteří se nehnuli ze své základny, netuší, jak to bylo s tou „záchranou“ doopravdy, tak není nikdo reálně schopen ani u jiných zpráv zjistit, kolik z toho je pravda, co je jenom trochu přifouknuté a co bohapustá lež. Naprosto směšně pak působí rady všelijakých těch „bojovníků proti dezinformacím“, že si mají lidé informace ověřovat a čerpat pouze z „důvěryhodných zdrojů“.

Teď nechme stranou fakt, že měřítka této „důvěryhodnosti“ často určují lidé, kteří sami moc důvěry nevzbuzují. Ale jak může člověk vědět, že si nevymýšlí i onen zdroj? Má snad být potvrzením věrohodnosti to, že se v něm píše to samé? Vždyť z celé řady zpráv přímo čiší, že jejich prapůvodní zdroj je nejspíš společný. Jeho důvěryhodnost už přitom nikdo neřeší a měřítkem „pravdivosti“ zprávy se tak v podstatě stává pouze to, kolikrát byla různými médii recyklována. Prostě přesně podle hesla „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“.

Důvěryhodnost a bláboly

Někdy mají důvěryhodnost různých tvrzení dokládat odkazy na „odborné“ studie. Jenomže jakou šanci porozumět jim má asi člověk, který je v daném oboru laik? Jak může vědět, že jde opravdu o studie relevantní, a ne o bláboly vytvořené podle pravidla „výsledek je předem znám a je třeba k němu dojít“? Nemluvě o odkazech na další a další studie, o jejichž relevanci a správnosti laik tuší to samé jako o té původní. Tedy starou belu.

Běžný člověk zkrátka nemá reálnou šanci ověřit pravdivost nějakého tvrzení. Tedy pokud není expertem na danou oblast, nebo nebyl svědkem události, kterou toto tvrzení popisuje. Může prostě buď uvěřit, nebo neuvěřit. Obvykle v závislosti na tom, jak zapadá nebo nezapadá do jeho vnímaní světa. Takže, když o něčem tvrdí, že je to „pravda“, tak ve skutečnosti říká „já tomu věřím“. Na tom není nic špatného. Horší je, když začne svoji víru vnucovat jiným a jejich vlastní víru jim zakazovat.

Kde už jsme to jen viděli…?