Setkání prezidenta Petra Pavla s premiérem Andrejem Babišem v pondělí 14. září znovu odkrylo hlubší fenomén českého mediálního prostoru, kterým je hluboce asymetrický vztah mezi mainstreamovými redakcemi a premiérem Andrejem Babišem.
Tento vychýlený stav vznikl z ideového ukotvení většinové novinářské komunity, jež se historicky odvozuje od havlovského étosu či spíše kultu, který formoval českou mediální kulturu od devadesátých let a dodnes určuje, jak redakce interpretují politické události. Právě tento fakt zásadně ovlivnil způsob, jakým byla pondělní schůzka předsedy vlády s prezidentem prezentována.
Premiér Babiš i ministr zahraničí Petr Macinka dlouhodobě připomínají jednoduché ústavní ustanovení, že zahraniční politiku určuje vláda, prezident ji jen reprezentuje, a proto případné konzultace mezi oběma se mohou týkat pouze praktických otázek, nikoli spolutvorby zahraniční politiky. Tato komunikační linie vládního kabinetu je stabilní a nemění se.
Přesto se v mediální interpretaci pondělní schůzky Babiše a Pavla téměř neobjevila. Redakce naopak nabídly spíše symbolické podání události, které s ústavní realitou nesouvisí. Komentáře hovořily o smíření, normalizaci vztahů a naznačovaly i skryté vítězství prezidenta. Politologové tento výklad ještě posílili, ačkoli obsah jednání byl čistě procedurální. To znamená, že se jednalo čistě o praktických záležitostech, jako je například plán zahraničních cest nejvyšších ústavních činitelů.
Způsob interpretace médií hlavního proudu nevychází z faktů, ale z jejich ideového nastavení. Většina českých novinářů se identifikuje s havlovským étosem či kultem, který zdůrazňuje prozápadní orientaci, morální rozměr politiky a kulturní kontinuitu s disidentskou tradicí. Tento postoj není jen názorový, je to kulturní identita, která se reprodukuje v redakcích, v jejich jazyce i dramaturgii. Ministerský předseda Babiš stojí mimo tento „havlovský“ svět, jako ostatně i bývalí prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman. Babišův styl politiky je technokratický, pragmatický, orientovaný na výkon a bez symbolických gest či morální rétoriky. Právě proto je pro většinu redakcí „kmenovým“ protivníkem, nikoli neutrálním aktérem.
Pavel naopak říká to, co média očekávají. Kvůli své minulosti se dost dobře nemůže otevřeně přihlásit k odkazu Václava Havla, ale alespoň je implicitně „antibabiš“. Jeho jazyk je v tomto směru jednoduchý, dobře použitelný a obsahově umožňuje redakcím vytvářet příběhy o napětí a konfrontaci mezi Hradem a Strakovou akademií. Proto média Pavlův výklad událostí ráda přebírají, posilují jej, zatímco vládní stanovisko, pokud je to možné, ignorují.
Havlovský étos či kult většina novinářské komunity vyznává proto, že hodnotově nejistým redaktorům poskytuje pevnou oporu. Je to ideová kotva, která jim umožňuje orientovat se ve světě politiky bez nutnosti hlubších znalostí, vzdělání, morálky i etiky. Proto se takzvaného Havlova odkazu drží úzkostlivě a útočí na všechny, kdo jej údajně zpochybňují — nikoli kvůli faktům, ale kvůli osobní potřebě hodnotové stability.
