Škola a rodina ve věku infantokracie

Procesu reflexivní modernizace, který popsal Ulrich Beck ve své knize Riziková společnost (Beck, 2004), se dnes nevyhne ani výchova, ani vzdělávání. Tento proces, který je bytostně spjatý se společností moderní, rozkládá (neboli kriticky zkoumá a přehodnocuje) nakonec všechny ustálené sociální vazby a společenské instituce. Škola a rodina, tzn. instituce, které se v určité fázi společenského vývoje ustanovily jako základní pilíře pro formování a kultivaci lidské bytosti a její úspěšné přijetí do společnosti, jsou nyní vystaveny tomuto procesu tak intenzivně, že se mění samotná jejich podstata.

Že je proces modernizace dvojsečný, nám připomíná Milan Kundera ve svém eseji Zneuznávané dědictví Cervantesovo, kde jej označil jako „hlodání termitů redukce“. Kundera zde zdůraznil nejprostší, ale také nejzásadnější zkušenost našeho moderního věku: proces modernizace, jakožto ostatně vše lidské, v sobě obsahuje sémě svého zániku (2005). Pochopitelně, proces modernizace přináší člověku bezpochyby velmi mnoho dobrého (hygienu, teplou vodu, dostatek jídla a ošacení, technologii k usnadnění práce atd…), na druhou stranu jeho rozkladná síla vymykající se kontrole může nakonec ohrozit samotnou podstatu toho, co člověka činí člověkem.

Prý patriarchální tmářství

Jsou to právě škola a rodina, na které se vede frontální útok ve veřejné debatě z důvodu údajného patriarchálního tmářství. Obě se staly úhlavními nepřáteli modernistické síly pokroku pro svoji domnělou utlačující moc, jež omezuje svobodu individua. V praxi jsou snahy této síly uskutečňovány širokou škálou jejích představitelů od „woke“ aktivistů přes liberálně levicové žurnalisty až po státem a soukromým sektorem financované nevládní organizace. Tento útok na školu a rodinu, nesoucí se ve znamení modernizace proti útlaku a zpátečnictví, je předkládán jako boj za svobodu (emancipaci).

Zde bychom však měli zpozornět, neboť není právě boj proti patriarchálním institucím (jež kdysi opravdu uskutečňovaly moc patriarchátu a které symbolicky reprezentovaly postavy faráře, učitele a otce) bojem proti přízraku minulosti? Odpovědět nám zde pomohou kritické postřehy slovinského filosofa Slavoje Žižeka. Ten si klade otázku, zda nenastal čas začít se podivovat faktu, že boj proti patriarchálnímu „falogocentrismu“ atd. byl povýšen na stěžejní cíl právě v onom okamžiku, kdy pro nás patriarchát definitivně ztratil svou dominantní roli, kdy je postupně rozkládán pravicovým tržním individualismem? Těžko si lze totiž představit, že patriarchální hodnoty mají z hlediska reálné moci nějakou budoucnost, když již dnes může dítě žalovat své rodiče pro zanedbání péče a zneužívání. Když jsou rodina a rodičovství jako takové de iure redukovány na dočasnou a rozvázatelnou smlouvu mezi nezávislými jednotlivci? (2008)

Učitel a žák

Jinými slovy to, co zde nazýváme procesem reflexivní modernizace, není způsobeno ničím jiným než slepou silou kapitálu. Tato síla je filosofům od Marxe až po některé konzervativní myslitele velmi dobře známá. Je to síla, která rozkládá vše tradiční a pospolité a nenechává z tradičních společností kámen na kameni. Tato síla dávno rozbořila tři pilíře patriarchální moci – církev dnes již nemá žádnou reálnou moc a o tu symbolickou překotně přichází, autorita otce je likvidována novým typem rodinných vztahů a škola je nadále rozkládána náporem toho, co Milan Kundera pojmenoval jako infantokracie (2014). Jasné hierarchické uspořádání moci mezi učitelem a žákem dnes nejen dostává novou podobu požadavkem rovnosti, ale dokonce žák začíná být povyšován na klienta určujícího rozsah služeb a učitel ponižován na služebníka, jenž má plnit jeho přání. Vysvětlovat si tento stav věcí úpadkem morálních hodnot však nemá valný smysl. Minuli bychom tím podstatu problému, kterou je rozvratná síla kapitálu, maskující se blahodárnou modernizací a prospěšným pokrokem.

V reakcích na úvodní ceremoniál olympijských her v Paříži bylo až cosi směšně dojemného. Část veřejnosti reagovala s rozhořčením na karikující výjev křesťanského symbolu poslední večeře, jenž byl stylizován do transgenderové vizuality. Hlavní pointou rozhořčení byla neúcta ke křesťanské symbolice ze strany pořadatelů, její zesměšnění, které údajně znamená ztrátu „evropských morálních hodnot“.

Nesmíme však zapomínat, že smrt Boha, kterou vyhlásil německý filosof Friedrich Nietzsche již na konci 19. století, nebo méně radikální pojmenování téhož, tedy zmizení Boha, pro které používá Kundera pojem Deus absconditus, je součástí právě toho Evropského kulturního dědictví, nad jehož rozkladem se truchlí. Součástí tohoto evropského dědictví není jen křesťanský Bůh, ale také síla kapitálu, která Boha zlikvidovala. Boha, jehož symbolická autorita byla pro patriarchální moc klíčová.

Modernismus

Evropa na začátku novověku vypustila z lahve díky své kulturní a ekonomické vyspělosti džina modernismu. Tento džin kolonizoval svět, ve kterém ve znamení pokroku rozvrátil vše pospolité a tradiční, osvobozoval od útlaku a tmářství dogmatických kmenových zvyklostí a náboženských předsudků, šířil civilizační výdobytky, ale zároveň přinášel nové formy nesvobody. A tak, jak působí ve světě, působí i v srdci svého vzniku, tedy v Evropě. Mimochodem obě světové války, tak destruktivní, že srazily Evropu z pozice světové mocnosti nemající konkurenta na kolena, jsou také jeho dílem. Umění bylo první oblastí evropské kultury, kterou dokázal rozleptat na prvočinitele a dovedl pod praporem osvobození od konzervativních pravidel a omezení ke svému zániku. Instituce, jako škola či rodina se jeho působení dokázaly víceméně bránit o sto let déle než umění. V nastaveném kurzu je však otázkou času, kdy také jejich podstatu definitivně rozdrolí.

Důsledky nekončícího působení džina modernismu si zatím nedokážeme plně připustit. Ať chceme či ne, i po smrti Boha se víceméně řídíme etickým imperativem křesťanského Desatera. Ne snad proto, že bychom měli strach, že Bůh doopravdy neopustil své místo garanta skutečnosti a pouze zkouší pevnost naší víry. Je tomu spíše proto, že se to jednoduše vyplatí, pokud máme stále ještě mluvit o společnosti jako celku, ve kterém budeme schopni důstojně žít, nikoliv pouze přežívat v boji všech proti všem. Stačí si vzpomenout na Voltairův citát, že „kdyby Bůh neexistoval, museli bychom si ho vymyslet.“ Je tomu tak z důvodu nutnosti alespoň základního minima etických norem, které nejen respektují všichni členové společnosti, ale také vychovávají své potomky ke ztotožnění se s nimi. Aby mohla společnost jakožto společnost fungovat, potřebuje nezbytně alespoň minimum etické substance, na které panuje shoda a priori, před zkušeností.

Reflexivní modernizace nesená slepou silou kapitálu, tento džin modernismu, tento nekončící pokrok směřující do nicoty, se tak v současné společnosti stává sám touto substancí – podstatou, která jediná není zpochybnitelná – je to síla, která do sebe může nakonec vstřebat různé typy etických norem z různých kultur, různé zvyklosti, ale také vychýlenosti. Může si rovněž přivlastnit jak konzervativní obhajobu patriarchálních hodnot, tak také liberálně levicový boj za emancipaci od všech forem útlaku včetně genderových tranzicí, feminismu, ekologického aktivismu atd. Konzervativci zde velmi často činí zásadní chybu, pokud zaměřují svoji kritiku na důsledky společenského úpadku, místo aby odhalovali jejich pravou příčinu. Naproti tomu liberálně levicoví aktivisté a teoretici se ukájejí v sebeklamu falešného boje proti kapitalismu, aniž by si uvědomovali, že svým jednáním, které obhajují jako touhu po lepším světě, prolamují ve jménu osvobozujícího pokroku dveře samotnému kapitálu do oblastí, které mu doposud do nějaké míry dokázaly vzdorovat – jako právě škola, rodina nebo také integrita lidského těla.

Liberální terorismus

Liberální levičáci tak činí ve jménu svých vlastních svévolně definovaných etických norem a zcela subjektivních vizí lepšího světa, které chtějí se stupňující agresivitou vtisknout celé společnosti. Sami sebe přesvědčují, že tím konají dobro proti všemu údajně patriarchálnímu a konzervativnímu. Odtud pramení jednání, kdy aktivisté paralyzují výuku na univerzitách, lepí se k vozovce, aby zabránili provozu na silnicích nebo ničí umělecká díla, aby na svoji agendu strhli pozornost. Pokud ovšem tuto logiku dovedeme do krajnosti, jedná se o logiku teroristického činu. Terorista nepůsobí násilí a chaos ve společnosti, protože je zlý, ale protože jeho vlastní soubor etických norem ho nejen opravňuje k takovému jednání, nýbrž ho k tomu i nutí.

Terorista jedná ve jménu svého vlastního dobra proti zlu, jež představuje společnost nebo jeho ideoví protivníci. Za tím stojí ztráta minima nezpochybnitelné etické substance přijaté celou společností, jako např. základní slušnost, respekt k názorovému protivníkovi, schopnost vést dialog s politickým oponentem, minimum společenské etikety atd. Proto z řad liberální levice stále častěji namísto snahy vést dialog nad problémy společnosti přichází nálepkování a diskvalifikace názorových protivníků jakožto fašistů, kteří představují zlo. Na druhou stranu určitou naději dává právě schopnost vést dialog mezi částí původní levice s uvědomělejšími konzervativci. Díky tomu se pravá příčina problémů může pozvolna odhalovat

Klíčovou zůstává otázka, proč se stále stupňuje nespokojenost vedoucí až k hysterii a nenávistným projevům vůči patriarchátu a jeho principům, které přitom dávno ztratily určující moc? Krásný nový svět svobodných jedinců, kteří si stále znovu a znovu definují svou existenci od výběru pohlaví a genderu přes různé tekuté identity a způsoby životní praxe, ve které by uskutečnili svůj individualizovaný životní projekt, nenastal. Místo toho zažíváme spíš pravý opak, krizi identity a z ní pramenící úzkost. Jak je to možné, když jsme se v tekuté postmoderní společnosti dokázali takřka osvobodit od dvou určujících kategorií, kterými jsou tradice a příroda?

Jsme sami

Jak ukazuje Žižek ve své knize Nepolapitelný subjekt (2007), příčinou rozhodně není skutečnost, že by lidé byli nadále omezovány zbytky patriarchátu, tj. pevnou rodinnou strukturou, binárními gederovými rolemi spolu s binárním užíváním jazyka atd. Tyto zbytky již nemají sílu zabraňovat modernímu člověku v kreativní péči o sebe sama a upírat možnosti permanentně měnit tekuté identity. Na hlubší psychoanalytické úrovni se spíše jedná o pravý opak – s příchodem rizikové moderní společnosti ztrácíme věrnost a důvěru v symbolický řád – je to ten stav, který Žižek nazývá jako postmoderní rozklad velkého Druhého. Velký Druhý, o kterého se opírala naše jistota bytí ve světě, přestal existovat, takže v tom „jsme sami“. Funkci velkého Druhého již nevykonává žádný Bůh nebo otcovská autorita symbolizovaná farářem, učitelem nebo otcem jakožto nezpochybnitelnou hlavou rodiny. Faráře nahrazuje psycholog a společně s učitelem se snaží o to, aby člověk především odboural negativní pocity a zakoušel ty libé (tzv. wellbeing).

Zřejmě si však vůbec neuvědomujeme radikalitu změny, která může nastat (a nastává) definitivní likvidací kategorie otcovské (nebo obecně rodičovské) autority a její symbolické moci. Není náhodou vypořádání se s touto autoritou základní podmínkou pro vznik zdravě myslícího, racionálního, dospělého jedince? Co když právě rozumově myslící dospělý člověk může svoji dospělost završit jen a pouze vyrovnáním se s autoritou otce? Potřebujeme sílu otcovské autority právě proto, abychom se s ní mohli v procesu dospívání identifikovat, poté s ní zápasit a vymezovat se vůči ní, a nakonec jí dokázali překonat – a tak se jí sami mohli jednou stát. Pokud bude ve jménu pokroku a boje proti útlaku odstraněna, nepřijdeme o samotné podmínky vzniku moderního subjektu, který je schopen svobodně myslet, uvažovat a volit, vybírat vlastní soubor etických norem atd.? Paradox celé situace může dokonce vyznít tak, že ti, kteří nejvíce volají po likvidaci patriarchátu, nakonec sami trpí úzkostmi a psychickými poruchami právě z důvodu absence rodičovské autority, která jim nenastavila hranici, jež by jim určovala pravidla, a o kterou by se v dospívání mohli opřít a zároveň ji překonávat.

Pro pochopení důsledků tohoto posunu stojí za to připomenout hegelovskou triádu rodina, občanská společnost a stát. Ta se zakládá na rozlišení soukromé sféry rodiny a veřejné sféry občanské společnosti. Toto rozlišení dnes mizí. Soukromá sféra rodiny se stále více stává předmětem politizace (vzpomeňme na oblíbené heslo ražené feministkami „osobní je politické“), díky čemuž se ovšem veřejný prostor víc a víc familiarizuje. Výsledkem je proměna institucí, jako jsou školy nebo korporace, v jakési náhražkové velké rodiny, kde se můžeme chovat neformálně, nemusíme dodržovat standardy společenského chování, můžeme nosit výstřední oděvy, tepláky atd., zkrátka se můžeme chovat jako nezralá individua. Školy, místo aby se zaměřovaly na vzdělávání člověka a jeho kultivaci, vytěsňují pod tlakem modernizace výuku učiva, aby se místo toho zabývaly terapeutickými funkcemi (wellbeing).

Důsledek takové proměny je ovšem dalekosáhlý. Pocit štěstí plynoucí z osvobození od „zlých“ a „utiskujících“ autorit (učitele, potažmo otce, rodiče) se nedostavuje, naopak úzkost z nových forem závislostí, které mohou vznikat úpadkem patriarchální symbolické autority jako reakce na zakoušení postmoderní prázdnoty, bují vysokou měrou právě u nejmladších generací.

S rodinou do koše!

Takzvaná nukleární rodina (otec, matka, děti) má svoji nenahraditelnou úlohu při vytváření kriticky myslícího člověka, který se mj. dokáže vzepřít mocenskému řádu na základě etických principů, které mu byly rodinou (potažmo školou) vštípeny. Rodina je dnes terčem nenávisti především ze strany levicových feministek. Nutno podotknout, že z naprosto falešných důvodů. Dle levicových feministek je to právě rodina, která udržuje kapitalismus v chodu, neboť má nezastupitelnou reprodukční funkci. V tomto stanovisku se ovšem ignorují základní fakta. Za prvé, v naší společnosti mohou bez problémů existovat svobodné matky, ženy mohou plodit potomky, aniž by byly nuceny vstupovat do manželského svazku. To je mimo jiné další z důkazů, že patriarchát dávno ztratil svoji moc.

Za druhé, pracovní síla nikdy dojít nemůže, naopak, svět je přelidněn a migrační vlny tlačící se do Evropy budou vždy představovat masu levné pracovní síly. Pokud by se evropské ženy rozhodly nemít potomky, bude to možná katastrofa z hlediska etnického a kulturního dědictví Evropy, kapitálu je to však ukradené. Ba naopak, raději bude vykořisťovat migranty, kteří přicházejí z chudých poměrů, místo Evropanů zvyklých na určitý životní standard. Proto jsou migrační vlny některými oblastmi byznysu velmi vítané a skrze tlak na vrcholné evropské politiky podporované.

A za třetí, kapitál při rozbití rodiny pronikne do oblastí, do kterých zatím přístup neměl. Člověk žijící tak zvaně. „single“ je pro kapitál mnohem zajímavější než rodina, ve které se mnoho práce, kterou si oba manželé mohou vzájemně poskytnout, řeší mimo sféru trhu. Slovy spisovatele Michela Houellebecqa představuje rodina naopak poslední symbolický ostrov Západu, na kterém neplatí chladné zbožně-peněžní vztahy (2013).  Při tom sledujeme s podivem hysterické útoky feministek na tento ostrov, které dosahují až takových bizarností, jako je návrh zpoplatnit domácí práce, ba dokonce i sex mezi manželi (Federici, 1975; Berg, 2020).

Vzdělávání na smetiště dějin!

Jsme tak svědky postupné, avšak radikální a dalekosáhlé proměny společnosti kriticky myslících dospělých jedinců na společnost infantilních individuí, již nikdy plně nedospějí, kteří na základě svých narcistních potřeb nikdy nepřevezmou plnou odpovědnost za své životy a budou stále silněji vyžadovat ochranářská opatření náhražkových rodin (školy, univerzity, státu, etických komisí, žurnalistů atd…).    

Poptávku po ochranářských opatřeních uspokojí to, co můžeme pojmenovat souhrnně jakožto ideu „liberální regulace“. Je to právě liberální regulace, která jménem všemožných utlačovaných menšin nahrazuje funkci mizejícího minima etické substance, o kterou se společenské fungování mohlo dříve opírat. Tato regulace se v praxi realizuje vznikem etických komisí, které vydávají nařízení a určují, jak se v různých situacích chovat, jak jednat, jak mluvit, aby nikomu nebylo ublíženo. A také rozhodují o vině a trestu.

Proměna školy takovým způsobem, že podstatu vzdělávání nahrazují terapeutické činnosti, zapadá do tohoto rámce. Ve věku infantokracie není zapotřebí být vzdělaný, vzdělanost již není vnímána jako ctnost nebo potřeba pro úspěšné společenské uplatnění, nýbrž jako relikt patriarchální minulosti. Požadavek výkonu v procesu vzdělávání nebo třeba obyčejná soutěživost, jež motivuje jedince k sebezlepšování v různých oblastech lidské činnosti, budou odbourány ve prospěch organizovaného opečovávaného bytí. Ve školách už nemusíme známkovat, zkoušet nebo zadávat domácí úkoly, bohatě postačí popustit uzdu jakési nedotknutelné dětské kreativity.

Ideál nevzdělaného, tedy zlou školou „nezkaženého“ dítěte, které není ve svém jednání omezováno žádnou autoritou, jež by mu dokonce vnucovala předepsané genderové role nebo pravidla slušného chování, se v liberálně pojaté výchově stal posvátným. Na univerzitách postačí prostě existovat, již samotným bytím se toho údajně mnoho naučíme od sebe navzájem. Seminárky a diplomové práce za nás nakonec stejně napíše umělá inteligence, tak proč bychom se měli namáhat zpátečnickým vzděláváním? V rodinách necháme dělat děti, co se jim zamane, ony si samy přijdou na to, co je dobré a co špatné. Manifestace sexuálních a jiných odlišností, které se ze sféry osobní slasti transformovaly do podoby (pseudo) politických stanovisek, jež jsou bez problémů přivlastněny vládnoucí liberální ideologií, jsou toho důkazem. Infantokracie, kterou Kundera definuje jako „ideál dětství nařízený lidstvu,“ je tak zřejmě naším nepříliš šťastným osudem.